Uplatnění pohledávky věřitele podle ust. § 42a odst. 4 obč. zák. (odpůrčího nároku) v insolvenčním řízení

Názory prezentované v tomto článku jsou mými soukromými názory. Při vašem hodnocení prosím o přísnost a o to, abyste mi své názory, výhrady, podněty, ale i náměty na zajímavá rozhodnutí zasílali na e-mail: tjirmasek@ksoud.pha.justice.cz Tomáš Jirmásek, 1. 6. 2020, soudcem insolvenčního úseku Krajského soudu v Praze od 17. 11. 2011. 

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2019, č. j. 29 ICdo 171/2017-119 (44 ICm 1033/2015, KSPA 44 INS 23881/2014)

Právní věta

I. Poté, co nastanou a trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, může věřitel
   svou pohledávku podle ust. § 42a odst. 4 obč. zák. uplatnit pouze přihláškou pohledávky
   za osobou, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného
   úkonu prospěch, podle ust. § 173 InsZ, tedy uplatnit (původně nepeněžitou) nezajištěnou
   pohledávku ve výši peněžité náhrady za ušlý majetek. Jiným způsobem nelze pohledávku
   uspokojit (§ 165 odst. 3 InsZ).

II. Předpokladem pro uplatnění přihlášky takové pohledávky je existence pravomocného
    rozhodnutí o odpůrčí žalobě [podané před tím, než nastaly účinky zahájení insolvenčního
    řízení – viz § 109 odst. 1 písm. a) a § 141a InsZ], jež musí nabýt právní moci před
    rozhodnutím o úpadku (srov. § 140a, § 140b a § 140c InsZ).

III. Uspokojení pohledávky podle ust. § 42a odst. 4 obč. zák. je stejné jako uspokojení
     ostatních věřitelů s nezajištěnými pohledávkami v závislosti na způsobu řešení úpadku.
     Věřitel nebude zvýhodněn uspokojením z ušlého majetku (nezachází se s ním jako se
     zajištěným věřitelem) a současně ani omezen tím způsobem, že by mohl být
     uspokojen jen z výtěžku zpeněžení takového majetku.

Dotčené právní předpisy 

§ 42a obč. zák.

§ 2 písm. g) InsZ ve znění od 1. 1. 2014 do 3. 1. 2019

§ 5 písm. a) InsZ

§ 109 odst. 1 písm. a) InsZ

§ 109 odst. 1 písm. c) InsZ ve znění účinném od 1. 1. 2014

§ 109 odst. 4 InsZ ve znění účinném od 1. 1. 2014

§ 140a InsZ ve znění účinném od 1. 1. 2014

§ 140b InsZ ve znění účinném od 1. 1. 2014

§ 140c InsZ ve znění účinném od 1. 1. 2014

§ 141a InsZ ve znění účinném od 1. 1. 2014

§ 165 InsZ ve znění účinném od 1. 1. 2014

§ 173 InsZ ve znění účinném od 1. 1. 2014

§ 175 InsZ

§ 177 odst. 1 InsZ

§ 225 odst. 6 InsZ

§ 243 InsZ

Skutkový stav a rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu

Z důvodu mnohačetných postoupení řešené pohledávky a z touhy po přehlednosti budu uvádět jen „Věřitel“; na věc samu toto zjednodušení nemá vliv. Tedy Věřitel uzavřel se společností H dne 2. 5. 1994 úvěrovou smlouvu, kterou se zavázal společnosti H poskytnout úvěr ve výši 2 700 000 Kč (dále jen „Úvěrová smlouva“). Za závazek společnosti H (splatit úvěr se sjednanými úroky) se zaručily čtyři osoby, mj. rodiče žalované V. B., dříve V. T., posléze insolvenční dlužnice (dále jen „paní VB“).

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 1. 1998, č. j. 44 Cm 58/97 (dále též „První rozsudek“) byla mj. společnosti H a rodičům paní VB (ručitelům) uložena povinnost zaplatit Věřiteli částku 2 757 416,20 Kč s příslušenstvím. Rozsudek nabyl právní moci 11. 2. 1998.

Rodiče paní VB darovali paní VB darovací smlouvou ze dne 7. 7. 2003 (dále jen „Darovací smlouva“) spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech v k. ú. Svitavy-Předměstí (dále jen „Nemovité věci“). 

Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 31. 5. 2005, č. j. 5 C 1157/2004-101 (dále jen „Druhý rozsudek“) určil, že Darovací smlouva je vůči Věřiteli právně neúčinná. Druhý rozsudek nabyl právní moci dne 16. 2. 2006.

Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 7. 9. 2006, č. j. 10 Nc 3318/2006-27 nařídil na majetek paní VB exekuci podle vykonatelného Prvního rozsudku ve spojení s Druhým rozsudkem k uspokojení pohledávky oprávněného Věřitele ve výši 2 754 816,20 Kč s příslušenstvím.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále též „insolvenční soud“) usnesením ze dne 16. 10. 2014, č. j. KSPA 44 INS 23881/2014-A-8 zjistil úpadek paní VB, povolil jí oddlužení a ustanovil insolvenčního správce.

Věřitel do insolvenčního řízení přihlásil vykonatelnou nezajištěnou pohledávku v celkové výši 6 663 765,95 Kč, přičemž částka 2 754 816,20 Kč představovala jistinu a částka 3 908 949,75 Kč příslušenství (P2). Jako právní důvod vzniku pohledávky uvedl Úvěrovou smlouvu. Vykonatelnost dovozoval z Druhého rozsudku. V přihlášce pohledávky bylo mj. uvedeno, že pohledávka byla ve prospěch Věřitele přiznána Prvním rozsudkem, kterým byla rodičům paní VB uložena povinnost zaplatit částku ve výši 2 757 416,20 Kč s příslušenstvím. Následně rodiče paní VB převedli Darovací smlouvou Nemovité věci na paní VB. Věřitel se následně domáhal neúčinnosti Darovací smlouvy a Druhým rozsudkem bylo určeno, že Darovací smlouva je vůči Věřiteli neúčinná. Na majetek paní VB byla nařízena exekuce.

Insolvenční správce sepsal darované Nemovité věci do soupisu majetkové podstaty paní VB (B-3).

Při přezkumném jednání konaném dne 29. 1. 2015 (B-7) popřeli pohledávku Věřitele co do pravosti insolvenční správce i paní VB, která uvedla, že vůči Věřiteli nemá žádný dluh, který by byla povinna splnit, není vůči němu obligační dlužnicí. Dále paní VB uvedla, že je povinna strpět uspokojení pohledávky Věřitele z majetku získaného odporovatelným právním jednáním, to však za předpokladu, že by Věřitel uplatnil právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění, což neučinil. Postavení Věřitele považovala paní VB za analogické postavení zajištěného věřitele, který má právo na uspokojení ze zajištění podle ust. § 166 věty druhé InsZ, nikoliv právo na uspokojení pohledávky coby nezajištěné. Insolvenční správce ve svém popření uvedl, že Věřitel není aktivně legitimován, respektive paní VB není pasivně legitimována, neboť jde o pohledávku za společností H.

Usnesením ze dne 25. 3. 2015, č. j. KSPA 44 INS 23881/2014-B-9, které nabylo právní moci dne 15. 4. 2015, insolvenční soud schválil oddlužení paní VB plněním splátkového kalendáře.

Insolvenční soud rozsudkem ze dne 14. 12. 2015, č. j. 44 ICm 1033/2015 určil, že pohledávka Věřitele ve výši 6 663 765,95 Kč přihlášená v insolvenčním řízení paní VB je po právu pohledávkou vykonatelnou podle Prvního rozsudku ve spojení s Druhým rozsudkem. V odůvodnění insolvenční soud konstatoval, že přihlášení takové pohledávky nebrání žádné ustanovení InsZ a že Věřitel bude při uspokojení své pohledávky omezen tak, že ji bude možné uspokojit pouze z výtěžku zpeněžení Nemovitých věcí. Věřitelova pohledávka nebude uspokojována v rámci schváleného splátkového kalendáře. Pohledávka věřitele byla do insolvenčního řízení přihlášena po právu, neboť by bylo v rozporu se „zásadou rozumného přístupu k věci“, kdyby takový nárok byl odmítnut jen proto, že pohledávka nebyla zajištěna nebo nebyla přímo za paní VB.

K odvolání paní VB Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadený rozsudek změnil usnesením ze dne 25. 5. 2017, č. j. 101 VSPH 425/2016-81 tak, že žalobu zamítl; v odůvodnění konstatoval, že Věřitel není nezajištěným věřitelem, jehož pohledávka by se uspokojovala plněním splátkového kalendáře (paní VB není obligační dlužnicí Věřitele), není však ani věřitelem zajištěným podle ust. § 2 písm. g) InsZ (jenž obsahuje taxativní výčet způsobů zajištění). Jestliže Věřitel i insolvenční soud přesto vycházeli z toho, že je nutno považovat uvedenou pohledávku za přihlášenou po právu, neboť Věřitel nemá jinou možnost, jak uspokojit svou pohledávku z majetku nabytého neúčinnou Darovací smlouvou, je tento názor nesprávný. Dle mínění odvolacího soudu nelze jen z důvodu zjištění úpadku paní VB odepřít Věřiteli nárok na uspokojení jeho pohledávky vůči třetí osobě z majetku převedeného neúčinným právním jednáním na paní VB; „správnou cestou“ však není přihláška pohledávky.

S přihlédnutím k ust. § 5 písm. c) InsZ je namístě aplikovat přiměřeně ust. § 243 InsZ, tedy je nutné vycházet z povinnosti insolvenčního správce zpeněžit Nemovité věci a výtěžek až do výše pohledávky Věřitele vůči rodičům paní VB z Úvěrové smlouvy vydat Věřiteli proto, že nárok Věřitele je přednostním ve vztahu k nárokům přihlášených věřitelů. Stejně jako není věřitel v případě předvídaném v ust. § 243 InsZ povinen vydat obdržené plnění do majetkové podstaty, má Věřitel i v této zrcadlově obrácené situaci nárok na plné uspokojení své pohledávky vůči rodičům paní VB z výtěžku zpeněžení Nemovitých věcí. Nedojde-li k uzavření dohody o vydání výtěžku zpeněžení mezi Věřitelem a insolvenčním správcem, má Věřitel možnost podat vylučovací žalobu podle ust. § 225 InsZ, v níž se může domáhat vyloučení výtěžku zpeněžení Nemovitých věcí do výše své vykonatelné pohledávky, kterou má vůči rodičům paní VB.

Přihlásit do insolvenčního řízení jako pohledávku nárok na vydání plnění z neúčinného právního jednání (dle předchozího odstavce) však nelze, Věřitel tak „není aktivně legitimován“, a proto musí být žaloba o určení pravosti pohledávky zamítnuta.

K dovolání Věřitele Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu komentovaným rozsudkem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne 4. 6. 2020, č. j. 101 VSPH 425/2016-133, který nabyl právní moci dne 22. 6. 2020, určil, že Věřitel měl po dobu trvání insolvenčního řízení za paní VB „pohledávku P2, a to nejvýše v rozsahu ceny Převedených nemovitostí“.

Poslední splátka dle splátkového kalendáře byla provedena dne 30. 6. 2017, dne 9. 8. 2017 požádal zajištěný věřitel o zpeněžení předmětných Nemovitých (neúčinným jednáním ušlých) věcí a dne 27. 11. 2017, aniž došlo k jejich zpeněžení či alespoň částečnému uspokojení Věřitelovy pohledávky, vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení a současně paní VB osvobodil od placení pohledávek (B-26).

Z odůvodnění komentovaného rozsudku

Podle ust. § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Podle ust. § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.

Věřitel má v případě existence zkracujícího právního jednání jeho dlužníka podle ust. § 42a obč. zák. a vyhovujícího rozhodnutí o odpůrčí žalobě vedle (vymahatelné, vykonatelné) obligační pohledávky za svým dlužníkem ještě pohledávku za osobou, v jejíž prospěch bylo neúčinné právní jednání učiněno, nebo které z takového právního jednání vznikl prospěch (dále též „beneficient“). Ta spočívá podle ust. § 42a odst. 4 obč. zák. v tom, že věřitel má právo se domáhat výkonem rozhodnutí či exekucí uspokojení své pohledávky za obligačním dlužníkem z majetku, který ušel z majetku obligačního dlužníka zkracujícím právním jednáním, a to za podmínky, že k odpůrčí žalobě věřitele dojde soudem k pravomocnému vyslovení neúčinnosti takového právního jednání. Ve zmíněné podobě jde o nepeněžitou pohledávku za dlužníkem, která se stává peněžitou v okamžiku, kdy není (z jakéhokoli důvodu) možné se uspokojit z ušlého majetku. Je-li ještě před podáním odpůrčí žaloby na vyslovení neúčinnosti právního jednání dlužníka zřejmé, že nebude možné se z ušlého majetku uspokojit výkonem rozhodnutí či exekucí, může věřitel podat přímo žalobu na zaplacení peněžité náhrady. V takovém případě pak lze vést výkon rozhodnutí či exekuci na celý majetek beneficienta.

Hodnota takové pohledávky, respektive její výše, bude odpovídat hodnotě majetku ušlého na základě zkracujícího právního jednání z majetku věřitelova obligačního dlužníka. Bude-li mít ušlý majetek vyšší hodnotu, než jakou má pohledávka za obligačním dlužníkem, bude výše peněžité náhrady za ušlý majetek odpovídat pouze výši této (obligační) pohledávky včetně jejího příslušenství, neboť s ohledem na účel odporovatelnosti podle ust. § 42a obč. zák. – tedy uspokojení pohledávky za obligačním dlužníkem – nemůže dosahovat vyšší hodnoty. Zaplacením pohledávky za obligačním dlužníkem zaniká v tomto rozsahu i pohledávka podle ust. § 42a odst. 4 obč. zák. Jinak řečeno pohledávka podle ust. § 42a odst. 4 obč. zák. sleduje osud pohledávky za obligačním dlužníkem; je totiž její neoddělitelnou součástí (tomu odpovídá i to, že přechází v případě postoupení spolu s pohledávkou za obligačním dlužníkem podle § 524 odst. 2 obč. zák.).

Neúčinnost právního úkonu podle ust. § 42a obč. zák. se neprojevuje jinak, než možností věřitele se uspokojit z ušlého majetku. Vlastnické právo k majetku nabytému na základě zkracujícího neúčinného právního jednání je omezeno pouze tím, že „nový“ vlastník je povinen strpět výkon rozhodnutí či exekuci na takový majetek.

Je-li zahájeno insolvenční řízení na majetek osoby, která se v důsledku odporovatelného právního jednání obligačního dlužníka stala „novým“ vlastníkem „ušlého“ majetku, nastává zveřejněním vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku (§ 109 odst. 4 InsZ), účinek podle ust. § 109 odst. 1 písm. c) InsZ, tedy lze sice nařídit nebo zahájit výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek v jejím vlastnictví, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, výkon rozhodnutí (exekuci) však nelze provést.

Tím vzniká překážka, která věřiteli brání v uspokojení jeho pohledávky za obligačním dlužníkem výkonem rozhodnutí či exekucí (jiná možnost není právními předpisy věřiteli dána) postihující ušlý majetek (u „nového“ vlastníka). Dochází tak k naplnění podmínky podle ust. § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. a věřitel má (vůči „novému“ vlastníku) pouze právo na (relutární) náhradu za ušlý majetek.

InsZ výslovně neupravuje způsob uplatnění pohledávky podle ust. § 42a odst. 4 obč. zák., zejména jí nepřiznává postavení pohledávky za majetkovou podstatou či pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle ust. § 168 a § 169 InsZ a věřiteli takové pohledávky nepřiznává ani postavení zajištěného věřitele [viz taxativní výčet obsažený v § 2 písm. g) InsZ; k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sen. zn. 29 ICdo 61/2015 (KSUL 43 INS 104/2008), uveřejněný pod číslem Rc 81/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Současně takovou pohledávku podle ust. § 170 InsZ (pokud vznikla jako v projednávaném případě před rozhodnutím o úpadku, či dokonce před zahájením insolvenčního řízení) nevylučuje z uspokojení v insolvenčním řízení. Nejde ani o pohledávku podle ust. § 172 InsZ.

Poté, co nastanou a trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, může věřitel svou pohledávku podle ust. § 42a odst. 4 obč. zák. vůči beneficientovi uplatnit pouze přihláškou pohledávky podle ust. § 173 InsZ, tedy uplatnit (původně nepeněžitou) nezajištěnou pohledávku ve výši peněžité náhrady za ušlý majetek. Jiným způsobem nelze pohledávku uspokojit (§ 165 odst. 3 InsZ) a současně – jak vystihli i odvolací soud a Věřitel – nelze věřiteli toto právo vůči beneficientovi upřít.

Zbývá dodat, že předpokladem pro uplatnění přihlášky takové pohledávky je existence pravomocného rozhodnutí o odpůrčí žalobě [podané před tím, než nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení – viz § 109 odst. 1 písm. a) a § 141a InsZ], jež musí nabýt právní moci před rozhodnutím o úpadku (srov. § 140a, § 140b a § 140c InsZ).

Uspokojení pohledávky podle ust. § 42a odst. 4 obč. zák. pak bude stejné jako uspokojení ostatních věřitelů s nezajištěnými pohledávkami v závislosti na způsobu řešení úpadku. Věřitel nebude zvýhodněn uspokojením z ušlého majetku (nezachází se s ním jako se zajištěným věřitelem) a současně ani omezen tím způsobem, že by mohl být uspokojen jen z výtěžku zpeněžení takového majetku. Bude se tedy postupovat obdobně jako v případě podle ust. § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák., tj. nemá-li věřitel možnost dosáhnout uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z majetku obligačního dlužníka.

Proto argumentace odvolacího soudu v tom směru, že Věřitel se může domáhat pouze vyloučení výtěžku zpeněžení majetku ušlého odporovatelným právním úkonem podle ust. § 225 InsZ, není správná. Z dikce ust. § 225 odst. 6 InsZ totiž plyne, že podmínkou, bez jejíhož splnění nemůže být vylučovatel úspěšný s požadavkem na vyloučení výtěžku zpeněžení majetku, je, že vylučovatel měl právo na vyloučení majetku samotného (před jeho zpeněžením). Takové právo však věřiteli vůči beneficientovi podle ust. § 42a obč. zák. nenáleží. Věřitel má pouze právo (je-li odpůrčí žalobě pravomocně vyhověno) na uspokojení z majetku ušlého neúčinným právním jednáním. Není-li to možné, má pouze pohledávku v podobě relutární náhrady za takový majetek.

Výklad nabízený odvolacím soudem by vedl k nedovolenému zvýhodnění věřitele s pohledávkou podle ust. § 42a odst. 4 obč. zák. (a poškození ostatních věřitelů), přestože mu takové prioritní postavení podle InsZ (ani jiného zákona) nenáleží. Současně tato argumentace postrádá smysl u náhrady podle ust. § 42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák.

Konečně nepřichází v úvahu ani analogické použití ust. § 243 InsZ, neboť ten se vztahuje pouze na právní jednání insolvenčního dlužníka, v našem případě osoby, v jejíž prospěch bylo právní jednání učiněno, nebo které vzniklo z odporovatelného jednání prospěch (beneficienta). Zde však jde o právní jednání obligačních dlužníků.

V poměrech projednávané věci tak lze uzavřít, že Věřitel postupoval správně, když pohledávku z titulu přiznaného odpůrčího nároku přihlásil (jako nezajištěnou) do insolvenčního řízení vedeného na majetek paní VB (coby beneficientky).

Nejvyšší soud rovněž nemá pochybnosti o tom, že přihláškou pohledávky č. P2 (posuzováno podle jejího obsahu; § 41 odst. 2 o. s. ř.) i ve spojení s přílohami – zejména Prvním a Druhým rozsudkem [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sen. zn. 29 ICdo 88/2016 (KSOL 10 INS 15659/2013)], Věřitel uplatnil pohledávku podle ust. § 42a odst. 4 obč. zák., kterou vyčíslil ve stejné výši, jako svou pohledávku za rodiči paní VB (obligačními dlužníky). Pohledávku uplatnil jako vykonatelnou.

Komentář

Komentovaný rozsudek se zabývá situací nikoliv příliš častou, právě proto však mající potenciál značně zkomplikovat průběh insolvenčního řízení, což je i řešený případ, který se zřejmě dočká svého judikatorního pokračování; jak plyne z části Skutkový stav a rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu, tak předmětné odporové řízení bylo pravomocně skončeno téměř tři roky po skončení insolvenčního řízení a po osvobození paní VB od placení zbytku jejích dluhů…

Komentovaný rozsudek je významný z hlediska vyjasnění toho, zda (a případně jakým způsobem a v jakém rozsahu) může uplatnit své právo vůči beneficientovi z neúčinného právního jednání věřitel dlužníka, který neúčinným právním jednáním zkrátil možnost věřitele uspokojit jeho pohledávku z dlužníkova majetku, nachází-li se beneficient v insolvenčním řízení. Za běžného chodu věcí dochází k uspokojení v rámci exekučního řízení. V komentovaném případě však osoba, která z neúčinného právního jednání měla prospěch, upadla a bylo jí povoleno a schváleno oddlužení.

Na posuzovanou situaci pravidla uvedená v InsZ nedopadají, v rámci zásady zákazu odepření přístupu ke spravedlnosti (denegatio iustitiae) však nějaké pravidlo dovodit třeba jest. Každá ze tří soudních instancí v komentovaném případě dovodila pravidlo jiné, přičemž v důsledku zásady vyšší bere je závazné pravidlo zvolené Nejvyšším soudem. Třeba dodat, že všechny tři soudní instance šetřily právo Věřitele na uspokojení jeho pohledávky za společností H z majetkové podstaty (majetku) paní VB. První dvě instance volily cestu odděleného uspokojení z neúčinným právním jednáním ušlých Nemovitých věcí (insolvenční soud v rámci zpeněžení v insolvenčním řízení, odvolací soud vně).

Nejvyšší soud naproti tomu zvolil řešení (vyjmenoval předpoklady úspěšného přihlášení pohledávky z odpůrčího nároku), podle kterého:

• platnost zkracujícího právního jednání (převod vlastnického práva) není dotčena,
• má-li věřitel k dispozici rozhodnutí, jímž je založena neúčinnost zkracujícího právního jednání dlužníka, které nabylo právní moci před rozhodnutím o úpadku,
• má věřitel za osobou, která z neúčinného jednání měla prospěch (beneficientem), nepeněžitou pohledávku,
• která se stává peněžitou v okamžiku, kdy beneficient sám upadne (§ 42a odst. 4 část věty za středníkem obč. zák.; mám za to, že účinek v podobě toho, že „není dobře možné“ dosáhnout uspokojení z ušlého majetku, se pojí spíše s úpadkem, než se zahájením insolvenčního řízení, třebas již v tento okamžik nelze dosíci uspokojení v exekuci; je tomu tak proto, že insolvenční návrh může být následně např. odmítnut, atp., teprve úpadek staví najisto, že uspokojení ze zpeněžení ušlé věci nebude dobře možný),
• hodnota této pohledávky odpovídá hodnotě ušlého majetku (přihlásí-li věřitel více, je to důvodem pro popření výše pohledávky), nejvýše však výši samotné věřitelovy pohledávky (tedy nemůže obdržet více),
• pohledávku věřitele nelze po zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku, uspokojit v exekučním řízení z majetku upadlého beneficienta [§ 109 odst. 1 písm. c) InsZ],
• věřitel má v insolvenčním řízení beneficienta postavení (běžného) nezajištěného věřitele,
• věřitel má svoji (již peněžitou) pohledávku uplatnit přihláškou v propadné dvouměsíční lhůtě (§ 173 InsZ), a
• pohledávka věřitele bude uspokojována v závislosti na způsobu řešení úpadku stejně, jako ostatní nezajištěné pohledávky (tedy nejen z výtěžku zpeněžení ušlého majetku).

Jako u mnohých jiných velkých myšlenek se následně, známe-li řešení a jeho důvody, ukazuje, že je to řešení logické, vlastně jednoduché a textu InsZ a obč. zák. jediné odpovídající. Jiným způsobem nelze pohledávku věřitele za upadlým beneficientem uspokojit.

Z komentovaného rozsudku pak plyne, že věřitel:

• nemá být uspokojován v insolvenčním řízení jako věřitel zajištěný [srov. § 2 písm. g) InsZ], jak mylně dovozoval insolvenční soud [tato možnost nedává smysl hned ze dvou důvodů; jednak je na věřiteli majícím zajištěnou pohledávku, zda ji do insolvenčního řízení přihlásí jako zajištěnou, či nezajištěnou – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 29 NSČR 123/2015-B-49 (MSPH 93 INS 1442/2014) a druhak, přihlásí-li věřitel pohledávku jako nezajištěnou, nelze mu vnucovat lepší pořadí uspokojení; jinak řečeno, popírající nemůže popírat jen z toho důvodu, že věřiteli náleží lepší (než přihlášené) pořadí],
• jeho pohledávka není vyloučena z uspokojení v insolvenčním řízení (§ 170 InsZ),
• nemá být uspokojován v insolvenčním řízení jako věřitel pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168 InsZ) či pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 InsZ), ani
• nemá pohledávku, která má být uspokojována jako podřízená (§ 172 InsZ),
• nelze postupovat analogicky podle ust. § 243 InsZ, jak mylně dovozoval odvolací soud, a věřitel ani
• nemá právo na vyloučení neúčinným jednáním ušlé věci za účelem uspokojení své pohledávky mimo insolvenční řízení, jak rovněž mylně dovozoval odvolací soud pro případ, že insolvenční správce odmítne postupovat analogicky podle ust. § 243 InsZ.

Mám za to, že pro shodnou úpravu náhradního (relutárního) plnění v ust. § 42a odst. 4 část věty za středníkem obč. zák. a v ust. § 595 odst. 1 poslední věta o. z. jsou závěry komentovaného rozsudku plně použitelné i v poměrech o. z. (u neúčinných právních jednání po 1. 1. 2014).

Jedná-li se o v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2020, č. j. 101 VSPH 425/2016-133, který následoval po rušícím komentovaném rozsudku Nejvyššího soudu, tak ten určil, že Věřitel má za paní VB „pohledávku P2, a to nejvýše v rozsahu ceny Převedených nemovitostí“. Mám za to, že výši pohledávky nelze tímto způsobem limitovat. Jednak v daném případě popřena byla toliko pravost pohledávky, nikoliv též výše. Právě prostřednictvím popření výše pohledávky může popírající namítat, že cena neúčinným právním jednáním nabytých věcí je nižší, než věřitelem přihlášená pohledávka. Pokud tak popírající neučiní, resp. pokud vůbec pohledávku nepopře, je pohledávka věřitele uspokojována bez ohledu na hodnotu ušlého plnění. I zde platí ustálené závěry Nejvyššího soudu o tom, že přihlášenou pohledávku lze popřít nejpozději při přezkumném jednání [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sen. zn. 29 ICdo 45/2014 (KSBR 29 INS 20221/2013, 29 ICm 436/2014), uveřejněné pod číslem Rc 116/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], jinak je pohledávka zjištěna (§ 201 InsZ), což je pro všechny procesní subjekty závazné pro zbytek insolvenčního řízení.

Stejně tak má být popřena pohledávka s tvrzením, že ve skutečnosti činí méně, než věřitel přihlásil, a mám za to, že rovněž tehdy, pokud věřitel přihlásí více, než kolik činí jeho pohledávka dle vymahatelného titulu za primárním (zpravidla obligačním) dlužníkem, neboť právě jen takovou částku by věřitel mohl vymoci ze zpeněžení neúčinným právním jednáním ušlé věci v rámci exekuce (výkonu rozhodnutí) vedené proti beneficientovi, nebylo-li by zde řízení insolvenčního.

Jinak řečeno, v řešených souvislostech mám za to, že relevantními (zvláštními) popěrnými důvody (nad rámec případného nesplnění výše uvedených předpokladů, zejm. týkajících se existence pravomocného rozhodnutí, jímž je založena neúčinnost právního jednání, a nad rámec obecných popěrných důvodů, typicky se týkajících zániku pohledávky či jejího promlčení) jsou tvrzení, že:

• pohledávka věřitele za primárním dlužníkem je nižší, než pohledávka z odpůrčího nároku přihlášená do insolvenčního řízení beneficienta, že
• pohledávka věřitele za primárním dlužníkem je sice možná stejná nebo vyšší, než pohledávka z odpůrčího nároku přihlášená do insolvenčního řízení beneficienta, avšak vykonatelným titulem byla věřiteli vůči primárnímu dlužníkovi přiznána ve výši nižší, nebo že
• současná obvyklá cena ušlého plnění je nižší, než pohledávka z odpůrčího nároku přihlášená do insolvenčního řízení beneficienta.

Všechny tři případy jsou důvodem pro popření výše pohledávky, za současného uvedení, jaká je skutečná výše pohledávky (§ 194 InsZ). Není-li si popírající skutečnou výší jist, tak je vhodné nepopřít (uznat) pohledávku ve výši 1 Kč a zbylou výši popřít. Současně platí, že není-li pohledávka popřena, tak bude uspokojována v přihlášené (a zjištěné) výši, třebaže důvody pro popření vyjdou najevo posléze (typicky nízká obvyklá cena ušlé věci).

Komentovaný rozsudek se nevyjadřuje k tomu, zda lze pohledávku z odpůrčího nároku přihlásit jako vykonatelnou, či nikoliv. Insolvenční i odvolací soud vycházely z toho, že tak lze. Proti takovému závěru se nedá téměř nic namítat, vyjma jedné (avšak podstatné) skutečnosti, totiž že popírající je v takovém případě omezen v popěrných důvodech (§ 199 odst. 2 InsZ, resp. § 410 odst. 6 InsZ), což může bránit účinnému popření výše pohledávky z důvodů výše vyjmenovaných, které v exekučním řízení z podstaty věci nepřipadají do úvahy. Tedy bylo by třeba dovodit, buď že pohledávka má být přihlašována jako nevykonatelná, nebo že popírající může popírat i z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ust. § 199 odst. 2 InsZ, resp. ust. § 410 odst. 6 InsZ. Kloním se k tomu, že pohledávku je třeba přihlašovat jako nevykonatelnou, neboť rozhodnutí o odpůrčí žalobě se netýká přímo judikování věřitelovy pohledávky (jedná se o určovací rozhodnutí o následných skutečnostech), tedy svojí povahou se blíží popření pořadí pohledávky; rozhodnutí o pohledávce věřitele pak bylo vydáno v řízení, jehož nebyl beneficient účastníkem.

Posledním poznatkem komentovaného rozsudku je, že pohledávka z odpůrčího nároku sleduje osud pohledávky za primárním dlužníkem, neboť je její neoddělitelnou součástí. Z toho plyne, že v případě postoupení pohledávky za primárním dlužníkem přechází pohledávka z odpůrčího nároku spolu s ní.

Související judikatura

• Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod číslem Rc 26/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno žalobě na určení, že právní úkon dlužníka je vůči věřiteli neúčinný (§ 42a obč. zák.), představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn.

• Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, uveřejněný pod číslem Rc 12/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Vymahatelnou pohledávkou se ve smyslu ust. § 42a odst. 1 obč. zák. rozumí taková pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci).

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 36/2007

Vyslovení odporovatelnosti znamená z hlediska hmotného práva nastolení tzv. relativní neúčinnosti právního úkonu. Jí se rozumí stav, kdy právní úkon zůstává platným právním úkonem, který vyvolal všechny předvídané právní následky (např. převod vlastnictví k věci), a pouze v poměru mezi věřitelem a osobou, která od dlužníka nabyla majetek, se na tento právní vztah hledí, jako kdyby k právnímu úkonu nedošlo a jeho účinky nenastaly.

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1827/2006, uveřejněn v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2007, pod číslem 27

Ve výkonu rozhodnutí vedeném na základě ust. § 42a odst. 4 obč. zák. se uplatní zásada, že jej nelze nařídit v rozsahu širším, než jaký stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o. s. ř.).