Soudy mohou uchazečům o oddlužení nařídit až 100 hodin v poradně. Ani to ale nemusí stačit

Ve stínu diskuzí o tom, zda přijmout přísnější sněmovní verzi osobního bankrotu, nebo naopak mírnější senátní variantu, ale zůstala novinka, která dává justici do ruky novou pravomoc. Lidem usilujícím o oddlužení mohou insolvenční soudy na návrh insolvenčního správce uložit povinnost využít až 100 hodin služby odborného sociálního poradenství. Cílem takového opatření je předejít dalšímu budoucímu úpadku dlužníka.

Vzdělávání, vyšší finanční gramotnost a dobré rady jistě mohou lidem, kteří mají problém ukočírovat vlastní finance, hodně pomoci. Přesto však zůstává otázkou, zda budou peníze, jež na službu stát poskytne, dobře vynaloženou investicí. Rozhodně přitom nepůjde o malou částku. Organizace, jež odborné poradenství zajišťují, vyčíslují náklady na jednu hodinu této služby na nejméně 500 korun. Pokud by tedy soudy možnost nařídit čerpání této služby hojně využívaly a maximální počet hodin uložily individuálně například 30 tisícům lidí usilujícím o oddlužení, státní kasu by to zatížilo náklady dosahujícími 1,5 miliardy korun ročně. V realitě samozřejmě půjde o nižší číslo, protože ne každý dlužník bude muset využít plných 100 hodin. I tak by ale šlo o stamiliony každý rok.

Dalším problematickým bodem může být kapacita poskytovatelů odborného poradenství. Někteří poradci už teď hlásí i desítky lidí na čekací listině. Pokud do systému z nařízení soudu přibudou skokově další klienti, hrozí, že buď nebude mít službu kdo poskytovat, nebo se citelně sníží její kvalita.

Poradenství jako takové přitom k trvalému vyřešení dluhových problémů nestačí. Důležitou roli v tomto ohledu sehrává insolvenční správce. Pokud uchazeči o osobní bankrot pomůže odhalit příčiny jeho dluhů, připraví ho na celý proces oddlužení a bude trvat na tom, aby si našel a udržel zaměstnání odpovídající jeho znalostem a schopnostem, může riziko recidivy do budoucna významně snížit.

Ani sebelepší insolvenční správce však nedokáže zajistit základní podmínku, bez níž nemohou fungovat žádná oddlužovací opatření – vůli dlužníka chtít se svojí finanční a životní situací skutečně něco udělat. Jedině ten, kdo v sobě takovou vůli najde, může přemýšlet o tom, že s dluhy skoncuje jednou provždy.

Autor: Mgr. Tomáš Valášek, výkonný ředitel Insolvence 2008, a.s.

Zdroj: Lidovky.cz