Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení (dluhy z podnikání). Podmínky pro zastavení insolvenčního řízení podle ust. § 396 InsZ.

Názory prezentované v tomto článku jsou mými soukromými názory. Při vašem hodnocení prosím o přísnost a o to, abyste mi své názory, výhrady, podněty, ale i náměty na zajímavá rozhodnutí zasílali na e-mail: tjirmasek@ksoud.pha.justice.cz Tomáš Jirmásek, 18. 5. 2020, soudcem insolvenčního úseku Krajského soudu v Praze od 17. 11. 2011. 

č. 2:     Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení (dluhy z podnikání). Podmínky pro zastavení insolvenčního řízení podle ust. § 396 InsZ.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019, č. j. 29 NSČR 81/2019-A-24 (KSBR 31 INS 20478/2018), publikováno v časopise Právní rozhledy č. 6, ročník 2020, s. 224.

Právní věta

I. Chce-li dlužník, který má dluh z podnikání, prosadit, aby insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení jeho úpadku oddlužením, musí (mimo jiné) osvědčit, že věřitel pohledávky vzniklé z podnikání dlužníka s tímto způsobem řešení jeho úpadku souhlasí, ať již výslovně nebo na základě nevyvratitelné domněnky jeho souhlasu.

Odůvodnění nesouhlasu s oddlužením dlužníka může věřitel omezit na (pouhé) konstatování, ze kterého bude (ve spojení s přihláškou pohledávky) seznatelné, že do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil včas pohledávku za dlužníkem (včetně toho, že jde o pohledávku vzniklou z podnikání dlužníka) a včas insolvenčnímu soudu sdělil svůj nesouhlas s oddlužením dlužníka.

II. Zastavit podle ust. § 396 InsZ lze jen insolvenční řízení, v němž byl předtím zjištěn úpadek dlužníka.

Dotčené právní předpisy 

• 389 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 23. 4. 2020
• 390 odst. 3 InsZ
• 396 odst. 2 InsZ
• 397 odst. 1 InsZ

Skutkový stav

Dlužník, říkejme mu třeba pan Melichar, podal na sklonku roku 2018 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 2. 2019, č. j. KSBR 37 INS 20478/2018-A-10 odmítl návrh na povolení oddlužení a insolvenční řízení zastavil. Důvodem byla skutečnost, že dlužník je osobou, u které ust. § 389 odst. 1 písm. b) InsZ vylučuje oddlužení, neboť dlužníkova věřitelka s pohledávkou z podnikatelského života dlužníka vyjádřila s oddlužením nesouhlas.

K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci napadené usnesení usnesením ze dne 7. 5. 2019, č. j. 4 VSOL 181/2019-A-17 potvrdil.

K dovolání dlužníka Nejvyšší soud konstatoval, že závěr obou soudů o nepřípustnosti oddlužení z důvodu řečeného nesouhlasu s oddlužením je závěrem správným. Obě citovaná usnesení však přesto zrušil, a to z důvodu nedodržení předepsaného postupu pro zastavení insolvenčního řízení, zdůrazňuje, že tak lze postupovat pouze za předpokladu dřívějšího rozhodnutí o úpadku dlužníka. 

Z odůvodnění komentovaného usnesení

I. Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení

Základním smyslem a účelem změny ust. § 389 odst. 2 InsZ (účinné od 1. července 2017) bylo vyjasnit již v rané fázi insolvenčního řízení, zda je dlužník vskutku legitimován k podání návrhu na povolení oddlužení v tom smyslu, že dluh z jeho podnikání nebrání řešení jeho úpadku (hrozícího úpadku) oddlužením. Zmíněný předpoklad je přitom naplněn za stavu, že s oddlužením souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde; nesdělí-li takový věřitel nejpozději spolu s přihláškou pohledávky výslovně, že s řešením úpadku oddlužením nesouhlasí a toto své stanovisko neodůvodní, je tím dána nevyvratitelná domněnka jeho souhlasu.

Jinými slovy, chce-li dlužník, který má dluh z podnikání, prosadit, aby insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení jeho úpadku oddlužením, musí (mimo jiné) osvědčit, že věřitel pohledávky vzniklé z podnikání dlužníka s tímto způsobem řešení jeho úpadku souhlasí, ať již výslovně nebo na základě nevyvratitelné domněnky jeho souhlasu.

Jelikož v poměrech dané věci věřitel B vyslovil nesouhlas s oddlužením dlužníka včas, zbývá posoudit, zda své nesouhlasné stanovisko (též) odůvodnil.

Insolvenční zákon otázku obsahových „náležitostí“ odůvodnění nesouhlasu věřitele s oddlužením dlužníka nijak neupravuje; pro další úvahy v tomto směru je tak podstatné, že ust. § 389 odst. 1 a 2 InsZ, vychází ze zásady, podle níž může dlužník navrhnout, aby jeho úpadek (nebo hrozící úpadek) byl řešen oddlužením, nemá-li dluhy z podnikání. Současně upravuje (jako výjimku z pravidla) předpoklady, které musí být splněny, aby (i) takový dlužník mohl o oddlužení „požádat“. Jde tak o „dobrodiní“ ve prospěch dlužníka, který může dosáhnout řešení svého úpadku (nebo hrozícího úpadku) oddlužením i tehdy, zůstanou-li jeho věřitelé s pohledávkami vzniklými z podnikání dlužníka pasivní (tj. nesdělí-li včas insolvenčnímu soudu, že s oddlužením dlužníka nesouhlasí).

Přitom samotné odůvodnění nesouhlasu s oddlužením dlužníka může věřitel omezit na (pouhé) konstatování, ze kterého bude (ve spojení s přihláškou pohledávky) seznatelné, že do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil včas pohledávku za dlužníkem (včetně toho, že jde o pohledávku vzniklou z podnikání dlužníka) a včas insolvenčnímu soudu sdělil svůj nesouhlas s oddlužením dlužníka.

V poměrech dané věci věřitel B odůvodnil nesouhlas s návrhem dlužníka na povolení oddlužení skutečnostmi, ze kterých se podává, že přihlášená pohledávka je pohledávkou z úvěrové smlouvy pro podporu podnikání ze dne 18. 7. 2018. Jde o pohledávku vzniklou z podnikání dlužníka, která je vykonatelná na základě rozhodčího nálezu vydaného dne 11. 11. 2018 rozhodkyní JUDr. Barborou Peškovou, který nabyl právní moci dne 15. 11. 2018.

Dále věřitel B (nad rámec shora uvedeného) doplnil, že dlužník v krátké časové souvislosti před podáním návrhu na oddlužení „čerpal desítky úvěrů“, které nesplatil (viz skutečnosti obsažené v návrhu dlužníka na povolení oddlužení). „Řetězil tak úvěry a zápůjčky, přestože mu muselo být zřejmé, že své závazky nebude s to splácet“.

O tom, že zmíněné skutečnosti věřitel B osvědčil, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti, a to ani s přihlédnutím ke stanovisku dlužníka (A-8). Jinými slovy, v poměrech dané věci nenastala situace, kdy by existovaly pochybnosti o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení, které by odůvodňovaly postup předvídaný ust. § 397 odst. 1 InsZ.

V intencích požadavků určených ust. § 389 odst. 2 InsZ tak shledává Nejvyšší soud zcela zjevným, že (odůvodněný) nesouhlas věřitele B s oddlužením dlužníka vyloučil dlužníka z možnosti (po právu) navrhnout, aby insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení jeho úpadku oddlužením.

II. Podmínky pro zastavení insolvenčního řízení podle ust. § 396 InsZ

Jakkoli Nejvyšší soud shledal (z pohledu dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu) právní posouzení věci odvolacím soudem správným, nemohlo rozhodnutí odvolacího soudu obstát, jelikož trpí vadou, k jejíž existenci byl povinen Nejvyšší soud přihlédnout z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Insolvenční soud totiž rozhodl o zastavení insolvenčního řízení (§ 396 InsZ), aniž rozhodl o insolvenčním návrhu dlužníka; přitom zastavit (podle označeného ustanovení) lze jen insolvenční řízení, v němž byl předtím zjištěn úpadek dlužníka. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu

• ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3108/2015, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2018, pod číslem 148,
• ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3107/2018, včetně v těchto usneseních zmíněného usnesení Nejvyššího soudu
• ze dne 27. 1. 2010, sen. zn. 29 NSČR 1/2008, uveřejněného pod číslem 88/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Komentář

Komentované usnesení obsahuje 2 zásadní (samostatné) závěry, z kteréhožto důvodu jsem také velkou část tohoto článku rozdělil na dvě části římsky číslované.

I. Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení

Komentované usnesení je předně významné z hlediska postavení najisto, že odůvodnění nesouhlasu s oddlužením [§ 389 odst. 2 písm. a) InsZ] může věřitel omezit na (pouhé) konstatování, ze kterého bude (ve spojení s přihláškou pohledávky) seznatelné, že

• do insolvenčního řízení dlužníka přihlásil včas pohledávku za dlužníkem,
• jedná se o pohledávku vzniklou z podnikání dlužníka a 
• včas insolvenčnímu soudu sdělil svůj nesouhlas s oddlužením dlužníka.

Věřitel tak zejména, aby zabránil povolení či schválení oddlužení, nemusí

• podávat námitky proti oddlužení či
• způsobu oddlužení hlasovat a
• svůj včasný nesouhlas s oddlužením nemusí nijak zvlášť odůvodňovat.

Blíž nebudu tuto část komentovaného usnesení rozebírat, ani se zabývat vývojem subjektivní přípustnosti oddlužení osob s dluhy z podnikání, neboť pro věc podstatné je to, co následovalo po vydání zpytovaného usnesení. Dne 12. 3. 2020 přistoupila vláda k vyhlášení nouzového stavu pro území celé České republiky a přijala různá krizová opatření. V podrobnostech se není třeba rozepisovat.

Dne 9. 4. 2020 ve čtvrt na tři v noci ve stavu legislativní nouze schválila Poslanecká sněmovna PČR zákon o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (legislativní tisk č. 807), následně jej schválil dne 17. 4. 2020 i Senát PČR a dne 20. 4. 2020 jej podepsal prezident republiky. Zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů pod č. 191/2020 dne 24. 4. 2020 a stejným dnem se stal účinným. Citovaným zákonem došlo ke zrušení slov „ , která nemá dluhy z podnikání“ v ust. § 389 odst. 1 písm. b) InsZ^[1].

Odpadá tak zdroj mnoha debat, inspirace četných odborných pojednání, příčina štěpení insolvenčního národa na český a moravský, ano, nově odpadá požadavek, aby dlužník žádající o dobrodiní oddlužení neměl dluhy z podnikání. Stávající ust. § 389 odst. 2 InsZ upravující situace, kdy takový dluh oddlužení nebrání, zůstává vyhrazeno již jen pro případ oddlužení právnických osob, dosavadní sebraná judikatura na dané téma může být založena do šanonů týkajících se insolvenčních dějin k judikatuře o spojování insolvenčních řízení manželů a k jiné.

Jedná se o změnu zásadní, která přežije všechna koronavirová opatření, o změnu v zásadě jednoduchou, k níž nelze říci nic jiného, než že nově nebude v souvislosti s přípustností oddlužení zkoumáno, zda má dlužník dluhy z podnikání. Případný věřitelský nesouhlas v tomto směru bude bezpředmětný, avšak (jak vyplývá z textu přechodných ustanovení) pouze tehdy, pokud byl podán po 24. 4. 2020. K dřívějšímu nesouhlasu bude přihlíženo (srov. v přechodných ustanoveních „právní účinky úkonů, které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, však zůstávají zachovány“). Tedy dosavadní právní úprava a judikatura se použije jen na ta již zahájená insolvenční řízení, v nichž věřitelé stihli řádně uplatnit svůj nesouhlas s oddlužením nejpozději do 23. 4. 2020.

II. Podmínky pro zastavení insolvenčního řízení podle ust. § 396 InsZ

Z komentovaného usnesení se tak pro budoucnost stala významnější závěrečná (okrajová, jednovětá) část, dle které zastavit podle ust. § 396 InsZ lze jen to insolvenční řízení, v němž byl předtím zjištěn úpadek dlužníka. V rozhodovaném případě se zastavení insolvenčního řízení pojilo s odmítnutím návrhu na povolení oddlužení (§ 393 InsZ), v úvahu pak ještě připadá vzetí na vědomí jeho zpětvzetí (§ 394 InsZ) či zamítnutí (§ 395 InsZ).

Do 30. 6. 2017 v takovém případě bylo obligatorně postupováno tak, že spolu s řečeným rozhodnutím soud zjistil úpadek dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs. To skončilo s účinností od 1. 7. 2017, kdy má soud (zjednodušeně řečeno) možnost v případě hrozby tzv. prázdných konkursů konkurs neprohlašovat, nýbrž insolvenční řízení zastavit.

Soudy prvního stupně v takovém případě postupovaly, pokud je mi známo, jednotně tak, že insolvenční řízení zastavovaly, aniž by rozhodovaly o úpadku dlužníka. Správnost takového postupu potvrdil Vrchní soud v Praze např. v usnesení ze dne 28. 8. 2017, č. j. 4 VSPH 1484/2017-A-13 (KSUL 69 INS 14827/2017), uváděje, že „opačný přístup, dle něhož by se i nadále požadovalo současné (event. předchozí) zjištění úpadku dlužníka, by ve svém důsledku vyústil v paradoxní rozhodnutí, v němž by insolvenční soud nejprve zjistil úpadek (bod I. výroku), ustanovil insolvenčního správce (bod II. výroku), odmítl návrh na povolení oddlužení (bod III. výroku) – a na místo (dříve pravidelného) prohlášení konkursu by současně – zastavil insolvenční řízení (bod IV. výroku), rozhodl o nárocích insolvenčního správce a jejich úhradě ze strany státu (bod V. výroku) + přidal by další povinné výroky spojené s rozhodnutím o úpadku (§ 136 IZ); takový postup zákonodárce jistě nepředpokládal a ani nezamýšlel, jak plyne z důvodové zprávy shora citované.“

Shoduji se v přesvědčení o zákonodárcových zámyslech, s obsahem důvodové zprávy (podrobně Vrchním soudem v Praze reprodukovaným) si nejsem řečenou interpretací tak jist; nejblíže je této myšlence, když uvádí „rozhodl-li insolvenční soud některým z výše uvedených způsobů, rozhodne podle § 396 odst. 1, 405 odst. 2 a 418 odst. 4 (byl-li v případě podle § 396 zjištěn úpadek dlužníka) současně o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem pouze ve třech případech…“, tedy výslovně předpokládá, že při zastavení insolvenčního řízení podle ust. § 396 InsZ nemusí být rozhodnuto o dlužníkově úpadku. Naopak z ust. § 396 InsZ se však podává, že po zastavení insolvenčního řízení má být uspokojena odměna sepisovatele dle ust. § 390a InsZ (odst. 2), která se však uplatňuje v dvouměsíční lhůtě plynoucí od rozhodnutí o úpadku, a že lze na základě upraveného seznamu pohledávek po zastavení insolvenčního řízení vést výkon rozhodnutí (odst. 3), což vedle rozhodnutí o úpadku a uplynutí dvouměsíční lhůty k přihlášení pohledávek předpokládá i jejich přezkum insolvenčním správcem na jednání soudu.

Z toho je zřejmé, že aplikovatelná právní norma je nejasná, umožňující vícerý výklad. Úmysl zákonodárce je sice všem zjevný, avšak v důvodové zprávě nikoliv jasně dohledatelný (je zřejmé, že z důvodu časových i finančních úspor nežádá konkurs, avšak není zřejmé, zda se má insolvenční řízení zastavit bez rozhodnutí o úpadku a pokud po rozhodnutí o úpadku, tak jaké akcesorické výroky má toto rozhodnutí obsahovat).

Ze stručného jednovětého odůvodnění komentovaného usnesení se zdá, jako by měl Nejvyšší soud za to, že věc je naprosto jasná, nevzbuzující kontroverze, jako by měl Nejvyšší soud za to, že proti takovému závěru nemůže nikdo nic namítat; tím však svému rozhodnutí ubral na přesvědčivosti, zvláště když se dvě odkazovaná rozhodnutí týkají jiného problému a jiné právní úpravy (nikoliv účinné od 1. 7. 2017, o níž zde výhradně jde) a třetí rozhodnutí „ze dne 31. července 2017, sp. zn. 29 Cdo 3107/2018“ je na stránkách Nejvyššího soudu nedohledatelné (z porovnání data vydání a spisové značky je zřejmé, že se jedná o překlep). Stejného dne bylo vydáno označením podobné usnesení sp. zn. 29 Cdo 3107/2017, kterým však je toliko zastavováno dovolací řízení pro absenci povinného zastoupení dovolatele.

Nadto má (dosud měla) rovněž doktrína jednohlasně za to, že zastavení insolvenčního řízení podle ust. § 396 InsZ děje se bez současného (předchozího) zjištění dlužníkova úpadku (viz všechny komentáře citované v Literatuře).

V úvodu komentovaného usnesení se s odkazem na mnohá rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu uvádí, že „vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.“  

S ohledem na vše výše uvedené a pohledem právě citovaného mám za to, že zde byl prostor pro výklad opačný, než nakonec Nejvyšší soud zaujal. To však nic nemění na tom, že i takový závěr je jeden z možných. Tento závěr však v sobě, ve své jedné větě, skrývá mnoho budoucích problémů, které bude zřejmě možné překlenout opět jen rozhodnutím odvolacího či dovolacího soudu: Může být insolvenční řízení zastavenou současně se zjištěním úpadku? Nebo až po právní moci rozhodnutí o návrhu na povolení oddlužení? Nebo až po uplynutí lhůty pro podání přihlášky pohledávky? Nebo až po přezkoumání přihlášených pohledávek? Který z akcesorických bodů výroku dle ust. § 136 InsZ má být v případném rozhodnutí o úpadku uveden? Jak má být určena odměna insolvenčního správce? Atd., atp.

Byl-li úmysl zákonodárce od komentovaného usnesení skutečně odlišný, tak lze s ohledem na historické zkušenosti předpokládat, že řešený problém bude odstraněn legislativním zpřesněním ust. § 396 InsZ.

Související judikatura

I. Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení

• usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 9. 2015, č. j. 1 VSOL 918/2015-A-18 (KSBR 29 INS 15846/2015), publikované ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.Rc 49/2016

Má-li dlužník dluh z podnikání, je povinen již v návrhu na povolení oddlužení tvrdit skutečnosti, z nichž v souladu s ust. § 389 odst. 2 InsZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením. Jestliže dlužník, který má dluh z podnikání, v návrhu na povolení oddlužení ani k výzvě insolvenčního soudu netvrdí skutečnosti, z nichž v souladu s ust. § 389 odst. 2 InsZ vyplývá, že dluh z podnikání nebrání řešení jeho úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení odmítne totéž platí, má-li důvod, pro který dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova úpadku nebo hrozícího úpadku oddlužením, spočívat v tom, že s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde [§ 389 odst. 2 písm. a) InsZ], a dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvede, že takový souhlas nemá, nebo vyjde-li před rozhodnutím o návrhu na povolení oddlužení v řízení najevo, že věřitel, o jehož pohledávku jde, s oddlužením nesouhlasí. Postup podle ust. § 397 odst. 1, věty druhé InsZ je v těchto případech vyloučen.

II. Podmínky pro zastavení insolvenčního řízení podle ust. § 396 InsZ

• Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2017, č. j. 4 VSPH 1484/2017-A-13 (KSUL 69 INS 14827/2017)

Insolvenční řízení lze zastavit podle ust. § 396 odst. 2 InsZ i tam, kde dosud nebylo rozhodnuto o insolvenčním návrhu a úpadek dlužníka zjištěn nebyl. Opačný přístup, dle něhož by se i nadále požadovalo současné (event. předchozí) zjištění úpadku dlužníka, by ve svém důsledku vyústil v paradoxní rozhodnutí, v němž by insolvenční soud nejprve zjistil úpadek (bod I. výroku), ustanovil insolvenčního správce (bod II. výroku), odmítl návrh na povolení oddlužení (bod III. výroku) – a na místo (dříve pravidelného) prohlášení konkursu by současně – zastavil insolvenční řízení (bod IV. výroku), rozhodl o nárocích insolvenčního správce a jejich úhradě ze strany státu (bod V. výroku) + přidal by další povinné výroky spojené s rozhodnutím o úpadku (§ 136 InsZ); takový postup zákonodárce jistě nepředpokládal a ani nezamýšlel, jak plyne z důvodové zprávy shora citované.

Literatura

SPRINZ, Petr; CHYTIL, Petr in SPRINZ, Petr; JIRMÁSEK, Tomáš; ŘEHÁČEK, Oldřich; VRBA, Milan; ZOUBEK, Hynek; a kol. Insolvenční zákon : komentář. 1. vydání. Praha : Nakladatelství C. H. Beck, 2019, s. 1049

STRNAD, Zdeněk in KOZÁK, Jan; BROŽ, Jaroslav; DADAM, Alexandr; STANISLAV, Antonín; STRNAD, Zdeněk; ZRŮST, Lukáš; ŽIŽLAVSKÝ, Michal. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. 5. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2019, s. 1395

ERBSOVÁ, Hana in HÁSOVÁ, Jiřina; ERBSOVÁ, Hana; KUBÁLEK, Jan; MORAVEC, Tomáš; SMRČKA, Luboš; ŠMEJKAL, Viktor; TARANDA, Petr; ZAHRADNÍKOVÁ, Radka. Insolvenční zákon : komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2018, s. 1457

^[1]    Jednalo se o pozměňovací návrh Patrika Nachera, Kateřiny Valachové, Marka Výborného, Lukáše Kolaříka a Jana Farského č. 4718, zjevně inspirovaný totožným návrhem Vrchního soudu v Praze pro „zlé časy“.