Oprávnění zajištěného věřitele podat návrh na zrušení schváleného oddlužení, aneb mýty oddlužení

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 29 NSČR 102/2018-B-32 (KSPA 60 INS 11319/2016)

Právní věta

I. Ust. § 418 odst. 3, 4 a 5 InsZ, ve znění účinném do 30. 6. 2017, je nutno vykládat tak, že návrh na zrušení schváleného oddlužení může podat i zajištěný věřitel.

Tento závěr je v souladu s jazykovým výkladem zkoumané normy a neprotiví se ani teleologickému výkladu.

II. Insolvenční soud má po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení) povinnost zkoumat poctivost dlužníkova záměru při oddlužení a reagovat   
(z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo.

Dotčené právní předpisy

§ 418 odst. 3, 4 a 5 InsZ ve znění účinném do 30. 6. 2017

Skutkový stav a rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu

Na podkladě dlužnického insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení podaného dne 12. 5. 2016 (A-1) rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 20. 5. 2016,
č. j. KSPA 60 INS 11319/2016-A-6 mj. o úpadku dlužníka, povolil mu oddlužení a ustanovil insolvenčního správce.

Usnesením ze dne 10. 8. 2016, č. j. KSPA 60 INS 11319/2016-B-5 insolvenční soud schválil dlužníkovi oddlužení plněním splátkového kalendáře a mj. v odůvodnění konstatoval, že pohledávka věřitelky ESSOX s.r.o. (dále jen „zajištěná věřitelka“) ve výši 143 903 Kč je pohledávkou zajištěnou, nebude uspokojována plněním splátkového kalendáře, nýbrž jen z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění.

Dne 21. 11. 2016 (B-8) zajištěná věřitelka navrhla insolvenčnímu soudu, aby zrušil schválené oddlužení dlužníka, neboť měl úmyslně znehodnotit předmět zajištění (vozidlo), z čehož vyplývá nepoctivý záměr. Konkrétně mělo být vozidlo SEAT Leon, 1,8 TDi, rok výroby 2005 v soupisu majetkové podstaty oceněno částkou 100 000 Kč, zajištěná věřitelka udělila správci pokyn k jeho zpeněžení, avšak k prodeji nedošlo vinou dlužníka proto, že tento měl vozidlo účelově rozebrat na náhradní díly a ty sám zpeněžit. Dne 16. 9. 2016 zaslal insolvenční správce zajištěné věřitelce fotografii vozidla se sdělením, že vozidlo je v havarijním stavu, chybí přední a zadní nárazník, světla, rezerva, řadicí páka není kompletní a vozidlo je nepojízdné.

K tomu ve vyjádření ze dne 19. 12. 2016 (B-11) insolvenční správce uvedl, že příčinu poškození vozidla se nepodařilo spolehlivě zjistit, dlužník poskytuje dostatečnou součinnost, schválený splátkový kalendář řádně plní a v konkursu by pravděpodobně nebyli nezajištění věřitelé vůbec uspokojeni.

Dlužník ve svém vyjádření ze dne 28. 12. 2016 (B-12) pak sdělil, že vozidlo úmyslně nerozebíral. Odebrané díly byly z vozidla ukradeny, ale po špatných zkušenostech s vypátráním viníků v minulých (stejných) případech již tuto krádež ani nehlásil, přišlo mu to zbytečné.

Insolvenční soud usnesením ze dne 19. 1. 2017, č. j. KSPA 60 INS 11319/2016-B-13 zamítl návrh zajištěné věřitelky na zrušení schváleného oddlužení, a to z důvodu, že zajištěný věřitel není aktivně legitimován k podání takového návrhu [potud odkázal na 
§ 418 InsZ ve znění účinném do 30. 6. 2017 a na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2014, č. j. 1 VSOL 545/2014-B-64 (KSOS 14 INS 17227/2012)]. Dodal, že kdyby návrh posoudil jako podnět ke zrušení oddlužení, neshledal by jej důvodným. Zajištěná věřitelka argumentuje neprokázanými tvrzeními, sama mohla prověřit stav vozidla a zvolit si, zda pohledávku přihlásí jako zajištěnou, či nezajištěnou.

K odvolání zajištěné věřitelky Vrchní soud v Praze napadené usnesení zrušil usnesením ze dne 20. 3. 2018, č. j. 2 VSPH 925/2017-B-33 (KSPA 60 INS 11319/2016). Odvolací soud dospěl k závěru, že usnesení insolvenčního soudu je třeba zrušit bez náhrady (tedy aniž by mu věc vracel k dalšímu řízení), jelikož InsZ nepředpokládá vydání usnesení o zamítnutí podnětu ke zrušení schváleného oddlužení. Dovodil, že ust. § 418 InsZ ve znění účinném do 30. 6. 2017 poskytuje zákonný podklad pouze pro vydání rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení. Shodně s insolvenčním soudem se odvolací soud ztotožnil se závěry citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci.

K dovolání zajištěné věřitelky Nejvyšší soud komentovaným usnesením zrušil obě usnesení (soudu insolvenčního i odvolacího) a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Z odůvodnění komentovaného usnesení

Za dovolacím soudem neřešenou má dovolávající se zajištěná věřitelka otázku, zda zajištěný věřitel je oprávněn podat návrh na zrušení schváleného oddlužení.  

Zajištěná věřitelka namítá, že ust. § 418 InsZ je nutno vykládat tak, že návrh na zrušení schváleného oddlužení může podat věřitel nezajištěný i zajištěný. Názor soudů, že zrušení oddlužení může navrhnout toliko nezajištěný věřitel, neboť pouze on je oprávněn ovlivňovat způsob řešení úpadku, je vytržen z kontextu InsZ jako celku a opomíjí účinky osvobození dlužníka od placení pohledávek, které se vztahují na všechny věřitele bez rozdílu. Zajištěná věřitelka zdůrazňuje, že osvobození dlužníka od placení pohledávek ve smyslu ust. § 414 InsZ se vztahuje i na pohledávky zajištěných věřitelů, byť nebyl uspokojen vůbec. Týká-li se osvobození i zajištěných pohledávek, měl by zajištěný věřitel mít možnost aktivně bránit svá práva, a to i podáním návrhu na zrušení schváleného oddlužení. Pro věřitele je podstatné, zda „soud bude jeho návrh hodnotit jako podnět nebo jako návrh na zahájení řízení“, a to i s ohledem na (ne)možnost účastnit se jednání a podávat opravné prostředky. Závěrem zajištěná věřitelka uvádí, že dlužník by měl neprodleně informovat zajištěné věřitele o zásadním znehodnocení předmětu zajištění. Jestliže tak neučiní, nemělo by se dlužníku dostat beneficia oddlužení.

Insolvenční správce ve vyjádření zdůrazňuje, že předpokládaná míra uspokojení nezajištěných věřitelů činí 84 % a v případě prohlášení konkursu na majetek dlužníka by nezajištění věřitelé pravděpodobně nebyli vůbec uspokojeni. Dlužník zamlčel skutečný stav vozidla a zajištěná věřitelka je tímto jednáním poškozena. Navrhuje, aby zajištěné věřitelce „byl umožněn vstup do insolvenčního řízení“ s pohledávkou nezajištěnou.

[…]

Podle ust. § 418 InsZ, insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem, jestliže

a) dlužník neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, nebo

b) se ukáže, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, nebo

c) v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, anebo

d) to navrhne dlužník (odstavec 1).

Má se za to, že dlužník zavinil vznik peněžitého závazku podle odstavce 1 písm. c),
byl-li k jeho vymožení vůči dlužníku nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce (odstavec 2).

Insolvenční soud schválené oddlužení zruší a současně rozhodne o způsobu řešení dlužníkova úpadku konkursem také tehdy, vyjdou-li po schválení oddlužení najevo okolnosti, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr (odstavec 3).

Rozhodnutí podle odstavce 1 a 3 může insolvenční soud vydat, jen dokud nevezme na vědomí splnění oddlužení. Učiní tak po jednání, ke kterému předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele, který zrušení oddlužení navrhl. Rozhodnutí podle odstavce 1 písm. a) až c) může insolvenční soud vydat i bez návrhu (odstavec 4).

Proti rozhodnutí podle odstavce 1 a 3 mohou podat odvolání pouze osoby uvedené v odstavci 4 (odstavec 5).

Judikatura Nejvyššího soudu k otázce nepoctivého záměru dlužníka v oddlužení je jednotná v závěrech, podle nichž:

1.§ 395 odst. 1 písm. a) InsZ (ve znění účinném do 31. 12. 2013) patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr, že dlužník sleduje podáním návrhu na povolení oddlužení nepoctivý záměr, tak bude závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, č. j. 29 NSČR 14/2009-B-65 (KSPH 55 INS 316/2008), uveřejněné pod číslem Rc 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu (ústavní stížnost proti citovanému usnesení byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 19. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3185/11).

2. Posouzení, zda dlužník (ne)sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a) InsZ], je logicky navázáno na hodnocení skutečností, které se udály v určitém časovém rámci, zpravidla před zahájením insolvenčního řízení. Nalézt hranici, po jejímž překročení lze z událostí předcházejících zahájení insolvenčního řízení dovodit, že dlužník sleduje podáním návrhu na oddlužení nepoctivý záměr, může být v některých situacích obtížné, podstatné však je, zda nejpozději v době rozhodování insolvenčního soudu o schválení oddlužení je důvod usuzovat, že dlužník se poctivě snaží vypořádat s věřiteli a napravit stav vyvolaný předchozí nehospodárnou (jelikož k úpadku vedoucí) správou svého majetku.

Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, č. j. 29 NSČR 32/2011-B-37 (KSOS 31 INS 12026/2010), uveřejněné pod číslem Rc 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rc 112/2012“).

3. Vyjde-li po schválení oddlužení najevo, že dlužník navrženým oddlužením sledoval nepoctivý záměr, je to důvodem ke zrušení schváleného oddlužení podle ust. § 418 odst. 1 písm. a) InsZ (ve znění účinném do 31. 12. 2013).

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, č. j. 29 NSČR 45/2010-B-174, uveřejněné pod číslem Rc 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rc 86/2013“).

4. Povinnost dlužníka sledovat navrženým oddlužením ve smyslu ust. § 395 odst. 1 písm. a) InsZ (ve znění účinném do 31. 12. 2013) poctivý záměr trvá po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení); po celou tuto dobu je poctivost dlužníkova záměru při oddlužení povinen zkoumat insolvenční soud a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo. Srov. opět Rc 86/2013.

5. Skutečnost, že s účinností od 1. 1. 2014 bylo [zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění InsZ a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] změněno ust. § 395 InsZ (a mimo jiné byl vypuštěn text § 395 odst. 3 InsZ, když dle poznatků praxe byl příkladmý výčet okolností, z nichž bylo lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, obsažený v tomto ustanovení zavádějící – viz důvodová zpráva k označenému zákonu, II. zvláštní část, část první, body 214 a 215), na uplatnitelnosti závěrů obsažených ve shora zmíněných usneseních (z hlediska posouzení podmínek pro přijetí závěru o tom, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr) nic nemění.

Viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 29 NSČR 98/2015-B-88 (KSBR 27 INS 12487/2013).

6. Insolvenční soud je při rozhodování o (ne)schválení oddlužení povinen přihlédnout k jednání, kterého se dlužník dopustil v období před podáním návrhu na povolení oddlužení (do rozhodnutí insolvenčního soudu, respektive odvolacího soudu o tomto návrhu) a které mělo dopad na majetkové poměry dlužníka. Případnou „nápravu“ dlužníka (ve smyslu závěrů Rc 112/2012) má insolvenční soud zvažovat i ve vazbě na charakter a intenzitu jeho předchozího chování (a potud rozlišovat, zda šlo o jednání „jen“ lehkomyslné či nezodpovědné, nebo o jednání úmyslné).

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 29 NSČR 153/2016-B-81 (KSOS 34 INS 4633/2011), uveřejněné pod číslem Rc 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

7. Zásada „poctivosti“ dlužníka v oddlužení se prosadí bez ohledu na to, zda jde o oddlužení plněním splátkového kalendáře nebo zpeněžením majetkové podstaty, respektive bez ohledu na to, zda věřitelé nebo insolvenční soud rozhodli o jiném způsobu oddlužení, než navrhoval dlužník.

Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 29 NSČR 19/2017-B-103 (KSBR 28 INS 27593/2013) [ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1693/18].

8. Ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr [§ 395 odst. 1 písm. a), § 405 odst. 1, § 414 odst. 1, § 418 odst. 3 InsZ], vychází z „okolností“ (terminologií § 405 odst. 1 InsZ pak „skutečností“), na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl).

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, č. j. 29 NSČR 41/2017-B-92 (KSPH 61 INS 3376/2014).  

Podstata dané věci tkví v tom, že dovolatelka jako věřitelka dlužníka (zástavního i osobního) si do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka přihlásila pohledávku ve výši 143 903 Kč s právem na uspokojení ze zajištění, pohledávka byla zjištěna jako zajištěná, insolvenční soud schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře a v dalším průběhu insolvenčního řízení (po udělení pokynu ke zpeněžení) vyšlo najevo, že předmět zajištění je v havarijním stavu. Obavy zajištěné věřitelky z nízkého uspokojení její pohledávky vyústily v podání návrhu na zrušení schváleného oddlužení, jenž odůvodnila nepoctivým záměrem dlužníka při podání insolvenčního návrhu. Předpoklad zajištěné věřitelky se následně potvrdil, když jí vydaný výtěžek zpeněžení činil 10 660,85 Kč.

Dále je rozhodné, že insolvenční soud ani odvolací soud neposuzovaly splnění předpokladů pro zrušení schváleného oddlužení ve smyslu ust. § 418 odst. 3 InsZ, když dovodily, že dovolatelce jako zajištěné věřitelce nesvědčí právo podat návrh na zrušení schváleného oddlužení (závěr insolvenčního soudu) a InsZ nepředpokládá vydání rozhodnutí o zamítnutí podnětu (závěr odvolacího soudu).

Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem dovolatelky, že ust. § 418 odst. 3, 4 a 5 InsZ, ve znění účinném do 30. 6. 2017, je nutno vykládat tak, že návrh na zrušení schváleného oddlužení může podat i zajištěný věřitel. Tento závěr je v souladu s jazykovým výkladem zkoumané normy a neprotiví se ani teleologickému výkladu.

Nelze navíc přehlédnout, že insolvenční soud má po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení) povinnost zkoumat poctivost dlužníkova záměru při oddlužení a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo (Rc 86/2013). InsZ pak v žádném ustanovení nezapovídá zajištěnému věřiteli uplatňovat námitky o nepoctivém záměru dlužníka.

Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že argument na podporu závěru o legitimaci zajištěného věřitele k podání návrhu na zrušení oddlužení lze nalézt v ust. § 417 InsZ. Prosazují-li se totiž účinky osvobození od placení zbytku dluhů i ve vztahu k pohledávkám zajištěných věřitelů, pak zajištěnému věřiteli nemůže být upřeno právo domáhat se zrušení oddlužení (a tedy zabránit možnému osvobození) u dlužníka, jehož záměry nejsou poctivé.

Nejvyšší soud též nemá žádné pochybnosti o tom, že návrh zajištěné věřitelky (posuzováno dle jeho označení i obsahu) je návrhem na zrušení schváleného oddlužení ve smyslu ust. § 418 odst. 3 InsZ. Vyhodnotil-li odvolací soud tento návrh jako podnět, vycházel zřejmě z úvahy, že dovolatel má postavení „jiné osoby“ v insolvenčním řízení. V projednávané věci je však dovolatelka zajištěnou věřitelkou (§ 166, 167 InsZ), tedy účastnicí insolvenčního řízení (§ 14 odst. 1 InsZ); proto soudy obou stupňů měly k jejímu podání ze dne 14. 11. 2016 přistoupit jako k návrhu na zrušení schváleného oddlužení, což odvolací soud vůbec neučinil a insolvenční soud byl veden nesprávným názorem, že jde o návrh, k jehož podání nemá zajištěná věřitelka věcnou legitimaci (jen proto byl zamítnut).

Protože právní posouzení věci odvolacím soudem není správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení podle ust. § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí insolvenčního soudu, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení se insolvenční soud bude zabývat tím, zda jsou splněny předpoklady pro zrušení schváleného oddlužení dlužníka; posoudí-li návrh dovolatele jako důvodný, nepřehlédne též závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 29 NSČR 170/2018-B-49 (KSUL 43 INS 9570/2015), publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 102/2020 (dále jen „Rc 102/2020“).

Komentář

Nejvyšší soud se komentovaným usnesením opět projevil jako MythBuster, neboli Bořič mýtů, které se týkají oddlužení. Zjednodušeně řečeno. Odborná veřejnost i insolvenční soudy posud začasté o co mylněji, o to vytrvaleji a sveřepěji drží a prosazují myšlenku, že oddlužení se zajištěných věřitelů (moc) netýká, neboť by byli stejně uspokojováni
i v konkursu, v exekuci nebo i mimo jakékoli institucionalizované řízení. Nejvyšší soud poměrně jednoduchým odkazem na ust. § 417 InsZ dal v komentovaném případě za pravdu zajištěné věřitelce, že průběh oddlužení i následné osvobození od placení pohledávek se zajištěných věřitelů týká.

I. Aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení schváleného oddlužení

Připomeňme si, že ust. § 418 InsZ dává právo navrhnout zrušení schváleného oddlužení mj. „věřiteli“, přičemž ten je v ust. § 14 odst. 1 InsZ charakterizován jako „osoba, která uplatňuje své právo vůči dlužníku“. Z obsahu InsZ je nepochybné, že tato osoba není jen věřitelem s nezajištěnou pohledávkou, dokonce ani jen věřitel s pohledávkou, která se přihlašuje.

Věřitel může v insolvenčním řízení uplatnit svou pohledávku, která se přihlašuje (§ 165 InsZ), a to buď přihláškou pohledávky (§ 174 InsZ), nebo se může jednat o pohledávku, která se za přihlášenou považuje, pokud tak stanoví zvláštní právní úprava (fikce přihlášení) – jedná se o případy:

a) náhrady nákladů řízení (§ 202 odst. 1 InsZ),

b) pohledávky věřitele vzniklé poskytnutím plnění dlužníkovi (§ 237 odst. 4 InsZ),

c) pohledávky manžela dlužníka vzniklá po prohlášení konkursu (schválení oddlužení) vypořádáním SJM (§ 275 InsZ),

d) pohledávky věřitelů v případě úpadku banky nebo spořitelního a úvěrního družstva za podmínek [§ 370 odst. 2 písm. d), § 373 a § 385 InsZ] – pravda, tato pohledávka se oddlužení netýká, a

e) pohledávky České kanceláře pojistitelů na plnění za újmu způsobenou provozem vozidla, kterou je povinna nahradit osoba bez pojištění odpovědnosti, byl-li provoz tohoto vozidla podmíněn pojištěním odpovědnosti podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidel [§ 24 odst. 2 písm. b) a § 24 odst. 4 cit. zákona).

Základní definice věřitele, jakožto osoby uplatňující vůči dlužníku své právo, není odvislá od toho, zda je toto právo v podobě pohledávky zajištěno, či nikoli, stejně jako od toho, zda se například jedná o pohledávku splatnou či vykonatelnou. Na tomto jazykovém a bezrozporném výkladu Nejvyšší soud uzavřel, že ust. § 418 odst. 3, 4 a 5 InsZ, ve znění účinném do 30. 6. 2017, je nutno vykládat tak, že návrh na zrušení schváleného oddlužení může podat i zajištěný věřitel (opačně – ve shodě s odvolacím usnesení – STRNAD v komentáři Wolters, s. 1509).

Stejně se však týká i věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168 InsZ) či věřitelů pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169 InsZ) a tím se, dle mého názoru, nekončí.

Připomeňme si znovu, že věřitelem je osoba, která vůči dlužníku uplatňuje „své právo“; tím je zpravidla peněžitá pohledávka, nikoli však bezvýhradně. Své právo vůči dlužníku (jeho majetkové podstatě) může třetí osoba uplatňovat např. i prostřednictvím přihlášky nepeněžité pohledávky (§ 175 InsZ) či žaloby na vyloučení věci ze soupisu majetkové podstaty (§ 225 InsZ)    ; pokud pak dlužník spornou věc spravuje, či dokonce zpeněžuje v rozporu s InsZ, může vylučovatel před právní mocí rozhodnutí o své žalobě též podat návrh na zrušení schváleného oddlužení.

Návrh na zrušení schváleného oddlužení tak může podat nejen věřitel s nezajištěnou či zajištěnou pohledávkou, nýbrž i věřitel s pohledávkou za majetkovou podstatou či pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, a dokonce i osoba domáhající se vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.

Je zde (fakticky zcela teoretická) otázka aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení schváleného oddlužení společníky společností nebo členy družstva (i ta se mohou oddlužovat) [§ 172 odst. 1 InsZ], jejichž pohledávky vyplývající z jejich účasti ve společnosti nebo družstvu se neuplatňují, nýbrž se pouze oznamují insolvenčnímu správci, který vede jejich evidenci (§ 172 odst. 4 InsZ). Teleologicky sporná pak bude rovněž otázka aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení schváleného oddlužení věřiteli pohledávek podřízených (§ 172 odst. 2 InsZ) či vázaných na odkládací podmínku (§ 173 odst. 3 InsZ).

Komentované usnesení se výslovně vyjadřuje k ust. § 418 InsZ ve znění účinném do 30. 6. 2017, avšak pro věc podstatná jeho část („předvolá dlužníka, insolvenčního správce, věřitelský výbor a věřitele“ a že jen tyto osoby mohou podat odvolání) je nezměněna po celou dobu účinnosti InsZ, tedy mám za to, že stěžejní závěry komentovaného usnesení se prosadí při aplikaci ust. § 418 InsZ v jakémkoli účinném znění (od 1. 1. 2008 posud).

S tím logicky souvisí pád dalšího mýtu, totiž že lze vydat jen rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení, nikoli rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zrušení schváleného oddlužení, neboť pro druhé uvedené rozhodnutí neposkytuje ust. § 418 InsZ zákonný poklad. Bylo-li by tomu skutečně tak, pak by postrádala smyslu – zákonem výslovně uvedená – aktivní legitimace k odvolání pro vyjmenované osoby (vyjma dlužníka). Pokud by totiž osoby od dlužníka odlišné navrhly zrušení schváleného oddlužení a rozhodoval-li by soud pouze tehdy, když by schválené oddlužení zrušil (tedy by návrhu zcela vyhověl), neměly by tyto osoby subjektivní legitimaci (důvod) k podání odvolání. Z řečeného dle mého názoru jednoznačně plyne, že ust. § 418 InsZ poskytuje zákonný podklad pro vydání rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení stejně jako pro rozhodnutí o zamítnutí návrhu k tomu aktivně legitimované osoby na zrušení schváleného oddlužení.

II. Nepoctivý záměr

Nejvyšší soud se nezabýval možným nepoctivým jednáním dlužníka, neboť toto nebylo důvodem dovolání, ostatně v důsledku stanoviska soudu insolvenčního a odvolacího k tomu ve spise ani nebylo dostatek podkladů. Přesto však Nejvyšší soud v odůvodnění podal vyčerpávající přehled své judikatury nepoctivého jednání se týkající a současně konstatoval samozřejmé, totiž že insolvenční soud má po celou dobu oddlužení (i po schválení oddlužení) povinnost zkoumat poctivost dlužníkova záměru při oddlužení a reagovat (z úřední povinnosti) na skutečnosti, z nichž se podává, že dlužník nesledoval oddlužením poctivý záměr, jakmile vyjdou v insolvenčním řízení najevo. Tím je mimochodem zbořen další mýtus, totiž že je-li oddlužení již povoleno nebo schváleno, nelze v dalších fázích řízení přihlédnout (a z toho důvodu schválené oddlužení zrušit) k dřívějšímu nepoctivému jednání dlužníka. Dle mého názoru se však takový závěr prosadí pouze tehdy, pokud insolvenční soud o dřívějším nepoctivém jednání dlužníka nevěděl a výslovně jej ve svém dřívějším rozhodnutí neřešil (v opačném případě by pozdějšímu přihlédnutí k dřívějšímu nepoctivému jednání bránila překážka věci rozhodnuté).

K výhodám poctivého jednání pohledem z jiného úhlu si pak dovoluji zacitovat Josefa Švejka, který věděl, že „co se týká tý poctivosti, je to vždy moc hezká věc, poněvadž s ní člověk vždycky nejdál dojde. Jako když jsou ty závody v chůzi. Jak začne fixlovat a běžet, už je distancovanej. To se stalo mýmu bratranci. Poctivej člověk je všude váženej, ctěnej, spokojenej sám se sebou a cítí se jako znovuzrozenej, když jde ležet a může říct: ,Dneska jsem byl zase poctivej.’“ Kromě dobrého večerního pocitu ze sebe sama je poctivost užitečná i tím, že je (jak ostatně plyne z citované judikatury) nepostradatelná k tomu, aby dlužník došel osvobození od placení svých dluhů.

Ve vztahu ke komentovanému řízení pak z obsahu insolvenčního rejstříku musí i zarytý odpírač nadpřirozena připustit, že předmětné vozidlo je zjevně zakleté (jako protipól dlužníkovu nepoctivému jednání), neboť poté, co jeho vrak dlužník na valníku odvezl a předal insolvenčnímu správci, bylo odcizeno již zcela. Po jeho vypátrání a opětovném předání bylo zpeněženo (resp. vrak byl zpeněžen) za částku 2 500 Kč; dalších 10 000 Kč přinesla správcem uzavřená dohoda o narovnání se dvěma zloději, kteří vozidlo ukradli.

III.    Mýty oddlužení

Mýtus (z řeckého mythos – řeč, pověst) je symbolické vyprávění vyjadřující víru v plnost a celistvost nadčasového řádu, které dává odpovědi, aniž by kladl nějaké (zvídavé, nepříjemné) otázky (srov. MOCNÁ, PETERKA).

Moderní mýty se nevztahují jen k něčemu neskutečnému, jsou stejně jako staré mýty dotažením reality do polohy ideálu podpořeného alespoň částečnou realizací. Každý mýtus musí mít rysy věrohodnosti a zároveň musí být symbolem. V této podobě stimuluje sociální jednání, zejm. skupinové, spoluvytváří vzory chování, v extrémnějších podobách ústí do kultu (Sociologická encyklopedie Sociologického ústavu Akademie věd České republiky). LÉVI-STRAUSS zdůrazňuje, že mýty představují sociální modely, které fungují v opozici – mnohdy totiž zobrazují opak reality.

Mýtus je jedním z klíčových institutů sociologie, kulturní antropologie, filosofie, psychologie, historie, literatury (a také konspiračních teorií); zdá se, že se klíčovým stává i v insolvenčním právu, najmě jedná-li se o oddlužení. Právnické vysvětlování skutečnosti by mělo být (proti mýtu) založeno na rozumovém a empirickém zjištění skutečnosti a odůvodnění, vycházejícím z právních norem (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.).

Z hlediska svého obsahového zaměření lze oddlužovací mýty dělit především na:

• mýty o stvoření (antropogonické; jak a proč oddlužení vzniklo; jedná se o mýtus uvedený dále pod č. 1) a
• mýty o původu (aitiologické; vysvětlují původ jednotlivých oddlužovacích institutů, jejích důvod a prostřednictvím nich pak potvrzují jejich oprávněnost; jedná se o mýty uvedené dále pod č. 2 až 20).

Mýtus je třeba poznat, může vést k poznání o motivech jednání, podrobit jej kritickému zkoumání a – již v první řadě – přidržet se textu právního předpisu.

Problém s vyvracením mýtů (neplést s kampaní Me too) je ten, že po nich často zůstane než prázdnota, nám pak InsZ. Pravdou však je, že jím prosazovaná řešení mohou být nedostatečná či dokonce škodlivá. Proto ani níže nehodnotím, zda daný oddlužovací mýtus je, či není „spravedlivý“, „vhodný“, atp., toliko konstatuji jeho (v InsZ neukotvenou) existenci.

Jako se při bližším zkoumání často ukáže, že mýtus je ve skutečnosti ukotven mnohem více, než se zdá (srov. brilantní dílo Dušana TŘEŠTÍKA Mýty kmene Čechů), může se i u vyjmenovaných oddlužovacích mýtů ukázat, že o mýty nejde, že jsem naopak já žil v klamu o domnělé mýtické podstatě, za což se omlouvám, nejsem veden zlým úmyslem. Je zřejmé, že vztah InsZ a oddlužovacích mýtů je složitý, mnohovrstevnatý.

Autoři mýtů (nejedná se nutně o oxymóron) často tvrdí věci, které člověk se zdravým rozumem nemůže považovat za pravděpodobné, ale v příslušném textu (nosiči mýtu) je to, jak se říká, černé na bílém a konec. Považoval jsem tento stav za nesnesitelný, a abych zabránil nezodpovědnému překrucování fakt, na které si autoři oněch textů zvykli, zařídil jsem, jsa inspirován příkladem svého světoslavného předchůdce a zářného zjevu mýtoboreckého hnutí, „Kancelář pro uvádění insolvenčních mýtů na pravou míru“. Tato instituce pracuje takto: čtenář, který nedůvěřuje, obyčejně právem, některému insolvenčnímu textu, pošle mé kanceláři příslušný text a obdrží naprosto přesné a pravdivé informace, jak se to s mýtem má ve skutečnosti. Dovolte, abych Vám posloužil ukázkou týkající se oddlužení, vybíraje z nejčastějších Vašich vážených dotazů:

1.   Mýtus o tom, že oddlužení zde je pro dlužníky

Jedná se o typický mýtus o stvoření. Stejně jako archaické stvořitelské mýty (nejznámější o stvoření světa) má se skutečností pramálo společného. Ve stvořitelském mýtu je ex post popisován svět, jaký je, a pomocí různých metod majících své pozorovatelské východisko v současnosti je dovozováno, jak asi vznikl. A tak je i pohledem na dnešní oddlužení vysvětlováno, jak a proč vzniklo. Každé další převyprávění tohoto stvořitelského mýtu pak v duchu vypravěčských tradic a schopností vypravěče příběh posouvá o krůček dál, kterýžto krůček se při dalším převyprávění stává oním původním mýtem (východiskem). Tak se nejen každým dalším převyprávěním vzdaluje mýtus od skutečnosti (či alespoň původního mýtu), nýbrž i poslední verze mýtů od stejného mýtu z dob před pěti, deseti… vyprávěními.

Možnosti a schopnosti pravěkého a starověkého člověka nazřít realitu stvoření byly (eufemicky řečeno) omezené. Proti němu máme tu neskonalou výhodu, že o původu našeho oddlužení existuje autentický stvořitelský dokument; je jím důvodová zpráva k InsZ (zákonu č. 182/2006 Sb.), podle níž:

a) Oddlužení je „transformovaným“ institutem vyrovnání ze ZKV, který má „být alespoň v této podobě zachován […], neboť za určitých okolností může poskytnout efektivní řešení“.

b) „Vyrovnání existuje téměř ve všech právních řádech, a kdyby je osnova neupravila, mohlo by být (z důvodů reciprocity) problematické, zda se naši věřitelé mohou účastnit vyrovnání v cizině.“

c) „Možnost oddlužit se […] poskytuje ,druhou šanci´ především dlužníku – fyzické osobě ,odsouzenému´ (jinak často i v mladém věku) k celoživotnímu splácení dluhů. Předchází se tím tomu, aby se dlužník začal pohybovat v zóně stínového hospodářství, přijímal práci načerno atd. Osvobození od zbytku dluhu dlužníka též motivuje k tomu, aby usiloval o co nejvyšší míru uspokojení věřitelů, čímž je naplňován i účel insolvenčního řízení.“

d) „Zahraniční zkušenosti rovněž potvrzují, že oddlužení je v konečném důsledku i ku prospěchu věřitelů; pro ty je zpravidla výhodnější obdržet v kratším časovém rámci část pohledávky, než v dlouhodobé perspektivě (mnohdy s vysokými náklady na realizaci) vymoci pohledávku celou.“

e) „Věřitelé – podnikatelé spoléhají též na budoucí spotřebu takového dlužníka (na obnovení jeho koupěschopnosti).“

Přiřadíme-li argument pod písm. c) k „dlužnickým důvodům“ stvoření (mám za to, že i to je při podrobném výkladu sporné), vycházejí mi důvody pro vznik institutu oddlužení, jak je podává důvodová zpráva, 4:1 ve prospěch věřitelů. Tedy mám za to, že důvod vzniku institutu oddlužení podle InsZ byl zájem věřitelů na co nejvyšším uspokojení jejich pohledávek a na co nejrychlejší obnově dlužníkovy koupěschopnosti.

Jistě nelze popřít, že vnímání oddlužení se objektivně změnilo (srov. důvodové zprávy k posledním novelám InsZ, zájem na ochraně dlužníka zřetelně převážil nad citovaným zájmem jeho věřitelů). Nelze však pominout úmysl zákonodárce v roce 2006 (mimochodem prazdroj historické výkladové metody).

K důvodu vzniku institutu oddlužení (osvobození dlužníků od placení dluhů) v historickém kontextu posledních 5 000 let si dovoluji odkázat na svůj článek Oddlužení: Svatý rok a potřeba kvalitní analýzy, z nějž je patrno, že i prapůvodní oddlužení představovalo ochranu věřitelů (jejich účetních) před upadnuvšími dlužníky.

Buď, jak buď, mám za to, že dnešní český institut oddlužení a jeho současné vnímání by mělo vycházet (ano, proti původnímu úmyslu zákonodárce) z toho, že oddlužení zde je pro dlužníka, věřitele, společnost (stát); důvodů je mnoho, stvořitelského mýtu se netýkají (třebaže tak jednou budou vykládány). Mám za to, že bude-li oddlužení vykládáno toliko v duchu dlužnického stvořitelského mýtu, může nastat situace nikoli nepodobná dílu Červeného trpaslíka Lepší než život, v němž první část příběhu byla opravdu lepší než skutečný život (oddlužení for everyone), v další části se však život stal peklem na zemi (půjčky for nobody)…

2.   Mýtus o tom, že schválené oddlužení nelze zrušit, obdrželi-li by věřitelé mimo oddlužení na svoji pohledávku méně

Jedná se o velmi rozšířený archaický mýtus stojící na pomezí mýtu o stvoření a o původu. Zjednodušeně řečeno, akcentuje jako hlavní hodnotu oddlužení to, že věřitelé budou uspokojeni v oddlužení více, než by jinak byli v konkursu, či dokonce mimo insolvenční řízení. Jak je opakovaně rozhodováno odvolacími soudy, tak této hodnotě má ustoupit vše ostatní. V lidové mluvě se vžilo pro takový postup rčení, že účel světí prostředky. Takovému přístupu nelze upřít jisté zákonné ukotvení v principu co nejvyššího uspokojení věřitelů [§ 5 písm. a) InsZ], přesto mám za to, že není prosaditelný sám o sobě – navzdory jinými (závažným) skutečnostem; těmi jsou lehkomyslný či nedbalý přístup dlužníka k oddlužení anebo dlužníkův nepoctivý záměr. Jinak řečeno, mám za to, že jsou-li zde skutečnosti odůvodňující zrušení schváleného oddlužení podle ust. § 418 InsZ, je insolvenční soud povinen schválené oddlužení zrušit bez ohledu na skutečnost, jaká je předpokládaná míra uspokojení insolvenčních věřitelů, a rovněž bez ohledu na skutečnost, zda se v případě zrušení schváleného oddlužení sníží možnost věřitelů uspokojit svou pohledávku.

Mimochodem – o předpokládaném zájmu věřitelů na nezrušení schváleného oddlužení, v němž mají (prý) obdržet více, svědčí to, že jsem ještě nezaznamenal jediné odvolání věřitele proti usnesení o zrušení schváleného oddlužení.

3.   Mýtus o tom, že oddlužení je nepřípustné pro osoby, které spáchaly trestný čin majetkové povahy

Tento mýtus má svůj původ v textu ust. § 395 odst. 3 písm. b) InsZ, ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle nějž lze na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení oddlužení usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.

Důvodem, pro který řečené není bez dalšího překážkou oddlužení, není to, že citované bylo z InsZ s účinností od 1. 1. 2014 vypuštěno (nadále se k tomu přihlíží), nýbrž to, že citované bylo vždy konstruováno jako vyvratitelná právní domněnka. Bylo a je na dlužníkovi, kterému taková domněnka svědčí (resp. jej tíží), aby tvrdil a osvědčil, že se o nepoctivý záměr nejedná (tak zněla věta za středníkem citovaného ustanovení). Obecně lze říci, že takové okolnosti by mohly spočívat např.

• v tom, že dlužník uhradil škodu způsobenou trestným činem,
• ve zcela výjimečných okolnostech případu, jež mohou vyplývat zejména z povahy trestného jednání dlužníka, míry jeho účasti na spáchání činu, následku jeho jednání, výši a druhu uloženého trestu atd., či v chování dlužníka po vynesení odsuzujícího rozsudku [usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2008 č. j. 2 VSOL 181/2008-A-14 (KSBR 40 INS 3720/2008)], případně v tom, že
• byl trest již zahlazen [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014 č. j. 29 NSČR 8/2012-B-49 (KSHK 42 INS 13386/2010)], jestliže svým dalším chováním dlužník zřetelně projevuje poctivý záměr následky činem způsobené napravit, jestliže veškerých svých schopností a možností využívá k úhradě svých dluhů, a lze proto očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení výhodnějším uspořádáním majetkových vztahů k dlužníku [usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2009, č. j. 1 VSPH 53/2009-A-16 (KSUL 46 INS 124/2009)].

Při posuzování trestněprávního jednání dlužníka je také třeba přihlížet k dalším okolnostem případu, jimiž je

• věk dlužníka,
• podmíněný charakter trestu a
• nízká způsobená škoda, jakož i
• schopnost dlužníka uhradit zcela pohledávky nezajištěných věřitelů splátkovým kalendářem v době kratší než 5 let [usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2012, č. j. 1 VSPH 1446/2012-A-19 (KSPH 38 INS 14400/2012)].

Je tedy třeba zdůraznit, že insolvenční judikatura se již v počátcích ustálila na tom, že pravomocným odsouzením nemusí být nutně vždy dlužníku vstup do oddlužení zapovězen. Bylo mnohokrát popsáno a nejrůznějšími průzkumy zjištěno, že jedním z nejčastějších důvodů trestní recidivy je vysoká zadluženost pachatelů a reálná nemožnost z tohoto zadlužení legálně vybřednout. Oddlužení zajisté není jediný nástroj prevence, pouze jeden z mnoha. Proto je nezbytný citlivý a individuální přístup k této problematice a nikoliv paušalizace ve smyslu trestanec = zákaz oddlužení.

4.   Mýtus o tom, že oddlužení nelze povolit/schválit, je-li jediným dlužníkovým příjmem přislíbený dar

Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 20. 10. 2011, č. j. 3 VSOL 506/2011-B-34 (KSBR 40 INS 6931/2011) uvádí, že podstatnou část oddlužení by měl dlužník plnit ze svých příjmů, pročež nelze povolit oddlužení, pokud by bylo plněno (převážně) z darů poskytovaných dlužníkovi, v čemž spatřuje jeho nepoctivé jednání. Praxe se nakonec (minimálně v Čechách) ustálila na tom, že oddlužení lze povolit (schválit) i v případě, že bude plněno toliko z darů, tedy že dlužník nebude mít příjem žádný, event. tak nízký, že to neumožní provádění srážek (typicky matky na rodičovské nebo důchodci s nízkým důchodem).

Mám za to, že k danému problému nelze (více než kde jinde) přistupovat šablonovitě; co u jednoho může být nepoctivé, u druhého nikoli. Dlužník má v oddlužení povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů [§ 412 odst. 1 písm. a) InsZ] a současně má povinnost vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat [§ 412 odst. 1 písm. h) InsZ].

„Veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat“ patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. V konkrétním případě mám za to, že se bude přihlížet zejm. k tomu:

• zda dlužník má zaměstnání svýdělkem přiměřených jeho vzdělání, schopnostem a možnostem,
• zda dlužník v případě ztráty výdělku (proč se tak stalo?) aktivně usiluje o nový příjem a průběžně a podrobně o tom informuje správce,
• zda dlužník má v rozhodné době (absence příjmu či jeho nižší výše) zdravotní, rodinné (péče o děti, rodiče, atp.) nebo jiné důležité důvody, pro které si nemůže obstarat vyšší, či alespoň nějaké příjmy; přihlíží se rovněž ksituaci na trhu prá

Má se jednat o výdělek přiměřený dlužníkovým výše uvedeným poměrům. V případě důvodných pochybností o snaze dlužníka je na dlužníkovi, aby tvrdil a doložil, že po něm nelze spravedlivě požadovat, aby si zajistil příjem vyšší; pokud se mu to nepodaří, je to důvodem pro neschválení, event. zrušení schváleného oddlužení.

Ze všeho řečného mám za to, že u jednoho dlužníka bude možné dovodit porušení povinností v oddlužení i tehdy, bude-li celou minimální měsíční splátku [§ 395 odst. 1 písm. b) InsZ] schopen splácet ze srážek ze svých příjmů, které však budou s přihlédnutím ke všem okolnostem nedostatečné, zatímco u druhého dlužníka porušení povinností v oddlužení nebude lze dovodit přesto, že celá minimální měsíční splátka bude placena z darů.

5.   Mýtus o tom, že minimální měsíční splátka [§ 395 odst. 1 písm. b) InsZ] se rovná dvojnásobku měsíční zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce (tzv. „1+1“)

Přes krátkou účinnost citovaného ustanovení se jedná o mýtus velmi rozšířený. Vysvětlení pro to mám dvě; jednak tento mýtus šíří samotní autoři příslušné novely InsZ a jednak skutečný obsah citovaného ustanovení není úplně snadno pochopitelný. Podle ust. § 395 odst. 1 písm. b) InsZ insolvenční soud zamítne návrh na povolení oddlužení, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen splácet v plné výši ani pohledávky podle ust. § 168 odst. 2 písm. a) InsZ, přičemž výše splátky ostatním věřitelům včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň nesmí být nižší než tato pohledávka, a dále ani pohledávky podle ust. § 169 odst. 1 písm. e) a § 390a odst. 5 InsZ.

Jedná se o klasickou slovní úlohu, kterou jest třeba nejprve převést na matematický vzorec. Minimální měsíční částka se postupem podle ust. § 395 odst. 1 písm. b) InsZ, dle mého mínění, vypočte jako součet (a) částky dle ust. § 168 odst. 2 písm. a) InsZ [odměna a hotové výdaje insolvenčního správce (nejen paušální za každý měsíc oddlužení ve výši 750 Kč + 150 Kč, nýbrž i – minimálně – odměna za přezkum určená „z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek věřitelů) vše s DPH] a (b) částky pro ostatní věřitele, včetně věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, která však nesmí být nižší než částka ad (a), přičemž částka ad (b) se musí vždy minimálně rovnat výši pohledávek dle ust. § 169 odst. 1 písm. e) a ust. § 390a odst. 5 insolvenčního zákona (dlužné i běžné výživné a odměna sepisovatele návrhu na povolení oddlužení). Jednorázové částky (odměna za přezkum přihlášek pohledávek, dlužné výživné a odměna sepisovatele) jsou pro účel výpočtu minimální měsíční částky převedeny na měsíční základ (děleno předpokládaným počtem měsíců trvání splátkového kalendáře). Matematicky vyjádřeno se jedná o výpočet pomocí následujícího vzorce:

Výpočtem pod bodem 1. [částka ad (a)] se zajistí uspokojování pravidelné zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce za každý měsíc oddlužení [§ 3 odst. 2 písm. a) ve spojení s § 7 odst. 4 vyhlášky o odměně insolvenčního správce] a dále uspokojení odměny za přezkum přihlášek pohledávek [§ 2a vyhlášky o odměně insolvenčního správce ve spojení s § 38 odst. 1 i. m. insolvenčního zákona].

Výpočtem pod bodem 2. a 3. se zajistí minimální splátka pro ostatní věřitele rovnající se svojí výší buď částce ad (a) [neznámá x], nebo minimální splátce potřebné na plné uspokojení výživného ze zákona (dlužného i běžného) a odměny sepisovatele návrhu na povolení oddlužení, pokud již nebyla zaplacena [neznámá y] – záleží, která částka bude vyšší, což se zjistí pod bodem 4 [částka ad (b)].

Výpočtem pod bodem 5. se sečtou uvedené dvě částky [(a) + (b)], čímž je určena minimální měsíční splátka, kterou dlužník musí ze svých příjmů ve prospěch oddlužení odvádět, aby splnil kvantitativní předpoklad pro povolení/schválení oddlužení.

Problematika výpočtu minimálně měsíční splátky (vedle výše naznačených problémů) naráží na další nejméně dva problémy. Jednak při povolení oddlužení není zřejmé, jaká bude odměna za přezkum přihlášek pohledávek, jaká bude výše dlužného výživného, zda bude uplatněna odměna za sepis návrhu na povolení oddlužení, atp., tedy minimální měsíční splátku lze spočítat toliko jako přibližnou (proto se při povolování oddlužení všeobecně akceptuje, lze-li ve prospěch oddlužení odvést 2 200 Kč měsíčně u dlužníka, resp. 3 300 Kč měsíčně u manželů). Přesně lze minimální měsíční částku spočítat při schvalování oddlužení. V okamžiku, kdy je oddlužení schváleno, se však minimální měsíční splátka snižuje o dlužné výživné, jehož neplacení není důvodem pro zrušení oddlužení [§ 418 odst. 1 písm. c) InsZ].

Pro úplnost třeba dodat, že výše jsem nekalkuloval odměnu a náhradu hotových výdajů za případné zpeněžení majetkové podstaty [částka ad (a)], neboť ty budou zpravidla vždy nižší, než částka tímto zpeněžením získaná a ostatním věřitelům vydávaná [částka ad (b)], což však – naopak – výše uvedenou minimální měsíční splátku sníží, resp. jí to z výtěžku zpeněžení částečně saturuje, a srážka s příjmů může být o to alikvotně nižší.

Jak je zřejmé, tak právní úprava řešeného je nejasná a působící komplikace, přesto dává celkem srozumitelnou odpověď, že jediným jistě špatným řešením je tzv. „1+1“, občas (rovněž chybně, možná ještě chybněji) modifikované na „1+1+výživné“.

6.   Mýtus o tom, že minimální měsíční splátka [§ 395 odst. 1 písm. b) InsZ] se týká jen oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty

Jedná se o další relativně nový mýtus (podmínkou existence mýtu není starobylost), jemuž dala vzniknout již důvodová zpráva pozměňujícího návrhu poslance Patrika Nachera, dle níž se úprava minimální měsíční splátky „nedotýká oddlužení zpeněžením majetkové podstaty“. Takový přístup je však ve zjevném rozporu s textem ust. § 395 odst. 1 písm. b) InsZ. Jsem si vědom, že text zákona není nepřekročitelné dogma (jak opakovaně judikuje Ústavní i Nejvyšší soud), podmínkou překročení textu zákona však je mj. jeho nejasnost a účelová neudržitelnost. V daném případě je však text zákona (relativně) snadný, resp. pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty není o nic nejasnější než pro plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty; Tu si dovoluji odkázat na rozsudek Sněmovny lordů ze dne 30. 1. 1974, sp.zn. [1974] AC 765 (Pickin v British Railways Board), dle nějž je zákon platný i v situaci, kdy byli poslanci před hlasováním uvedeni v omyl; mám za to, že zákon je platný i v situaci, kdy žil v omylu sám předkladatel zákona.

Ostatně – při povolování oddlužení se nerozhoduje o způsobu jeho provedení. Rozhodnutí o tomto způsobu je navíc primárně určeno věřitelům, kteří mají možnost hlasovat i po povolení oddlužení.

Rovněž není rozumného důvodu, proč by minimální měsíční splátka, mající garantovat alespoň nějaké – minimální uspokojení pro věřitele, neměla být aplikována pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (s ohledem na podmínky osvobození od placení pohledávek je tomu spíše naopak); takovým důvodem jistě není, že se neví, za jakou částku se majetková podstata zpeněží – jednak lze takovou částku alespoň částečně modelovat a jednak nejasnost budoucího vývoje se týká i oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Podstatná však je situace na konci oddlužení, kdy se přesně ví, v jaké výši minimální měsíční splátka byla a zda byla zcela zaplacena.

7.   Mýtus o tom, že ke schválení oddlužení dlužníku postačí komunikovat s insolvenčním správcem a platit zálohu na odměnu a náhradu hotových výdajů insolvenčního správce v měsíční výši 1 089 Kč

Jedná se o projev prvního mýtu o stvoření oddlužení a o částečnou modifikaci („podmýtus“) mýtu druhého. V duchu Cimrmanova Pleteme si „dlužník – chráněný medvídek koala“ je dán dlužníkovi generální pardon pro všechna jednání, která by se mohla zdát schválení oddlužení překážet. Dosud v nejryzejší formě (co vím) se tento mýtus projevil v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2020, č. j. 3 VSPH 1278/2020-B-53 (KSPH 65 INS 12597/2018). Citovaným usnesením byla ve třech odstavcích dovozena nepřezkoumatelnost osmistránkového prvoinstančního (v pořadí již druhého) usnesení o neschválení oddlužení, vydaného po proběhlém jednání
(k vyvrácení mýtu o nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 100/2013). Citované usnesení výslovně uzavřelo, že „pro posouzení poctivého záměru dlužníka je rovněž důležitá skutečnost, že dlužník řádné hradil zálohy na odměnu správce, jak vyplývá ze zprávy pro oddlužení ze dne 11. 5. 2020 (B-34) a rovněž s ním spolupracuje“ (odst. 16). Ono „rovněž“ pro daný kontext nehraje roli, neboť v předchozí části se píše toliko o tom, že dlužník nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody (nepředpokládám, že skutečnost, že se nástupu výkonu tohoto trestu nebránil, by svědčila o jeho poctivém záměru, resp. by mu šla přičítat k užitku).

Proti tomu soud prvního stupně zjistil, že

• dlužník v seznamu závazků tvrdil pohledávky svých 5 věřitelů s pohledávkami ve výši 4 225 266,63 Kč, nakonec se jich s pohledávkami ve výši 11 291 373,90 Kč přihlásilo 26,
• dlužník pro účel dosažení 30% hranice uspokojení nezajištěných pohledávek disponoval čistým příjmem ve výši 43 000 Kč, rodičovským příspěvkem ve výši 10 000 Kč a příslibem daru ve výši 20 000 Kč,
• dlužník byl pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu podvodu se škodou ve výši 5 000 000 Kč k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a k zákazu výkonu povolání v délce trvání 8 let,
• dlužník popřel pohledávky poškozených s odůvodněním, že pohledávky nikdy nevznikly,
• dlužník k výkonu trestu odnětí svobody (skutečně) nastoupil, čímž však pozbyl příjmu v podobě čisté mzdy ve výši 43 000 Kč, pozbyl nároku na rodičovský příspěvek a byla mu vypovězena darovací smlouva (osobně bych uvedené jednání nepokládal za „dobrovolné vzdání se příjmů“); jediným – předpokládaným – příjmem dlužníka tak je mzda ve výkonu trestu ve výši 14 400 Kč.

Popisovaný mýtus působí na realitu a tu proměňuje, takže nyní k povolení/schválení oddlužení podle InsZ ve znění účinném do 31. 5. 2019 (zřejmě) netřeba předpokladu uspokojení 30 % nezajištěných pohledávek, netřeba ani tvrdit všechny své dluhy. Mýtus nepřípustnosti oddlužení pro pravomocně odsouzené dlužníky byl vyvrácen pod č. 3 s tím, že situace se nyní (zřejmě) posouvá tak, že netřeba se jakkoli vypořádávat s poškozenými (vyvíjet snahu o náhradu škody), naopak – jejich pohledávky mohou být zpochybňovány. Nová doba.

8.   Mýtus o tom, že v insolvenčním řízení lze použít ust. § 298 o. s. ř. stanovící pravidla provádění srážek z příjmů dlužníka při souběhu příjmů od více plátců

K tomuto mýtu si dovoluji odkázat na komentovaný judikát č. 16.

9.   Mýtus o tom, že důvodem pro stanovení jiné výše měsíčních splátek jsou (mohou být) sociální, zdravotní, rodinné a obdobné důvody na straně dlužníka

Jako většina mýtů o původu, má i tento mýtus své kořeny v základním mýtu o stvoření – oddlužení zde je pro dlužníka, jehož je třeba chránit proti věřitelům. Přitom z ust. § 398 odst. 5 InsZ jednoznačně plyne, že navrhuje-li dlužník stanovit jinou výši měsíčních splátek, než stanoví o. s. ř. prostřednictvím zákonných srážek, může tak soud učinit pouze za splnění jednoho z předpokladů:

a) Zákonná výše splátek je způsobilá ohrozit plnění splátkového kalendář

b) Míra uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů bude vyšší i při jiné výši měsíčních splá

Jinými slovy řečeno, jiná výše měsíčních splátek se může (má) povolit pouze tehdy, přinese-li to věřitelům vyšší uspokojení, než kdyby povoleny nebyly. Dlužníkům tak může zůstat více, jen pokud zůstane více i věřitelům – jedná se o paradox jen zdánlivý; typické situace odůvodňující stanovení jiné výše měsíčních splátek:

a) Dlužník mající možnost pracovat v zahraničí za vyšší pří

b) Dlužník potřebující automobil na dojíždění za vyšším pří

c) Dlužník nezaplatí za 3 roky více než 60 % nezajištěných nepodmíněných pohledávek (ač by tak při stanovení zákonné výše splátek učinil), oddlužení potrvá déle, v důsledku čehož dlužník zaplatí více (třebaže v čase rozloženě), než by jinak zaplatil za 3 roky (za tento Paradox² děkuji Mgr. Petru Veselému); atd.

Do budoucna si dovolím předpovědět, že tento mýtus se prosadí v té upravené variantě, podle níž, nebudou-li dlužníku sníženy splátky, pozbude svých příjmů zcela a bude odkázán na (zpravidla nepostižitelnou) podporu v nezaměstnanosti a (nepostižitelné) sociální dávky. Proto bude snížení splátek pro věřitele výhodné, obdrží více, tedy zákonné splátky budou snižovány i ze sociálních, zdravotních, rodinných a obdobných důvodů…

10.    Mýtus o tom, že k nezrušení schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty postačí platit minimální měsíční splátku, resp. pro osvobození od placení pohledávek postačí uspokojit toliko 30 % nezajištěných pohledávek

V obecné rovině řečené sice platí, současně však platí vše, co bylo u mýtu č. 4 řečeno k povinnosti dlužníka vynaložit veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, ‘
k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů [§ 412 odst. 1 písm. a) InsZ] a k povinnosti vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost a v případě, že je nezaměstnaný, o získání příjmu usilovat; nesmí rovněž odmítat splnitelnou možnost si příjem obstarat [§ 412 odst. 1 písm. h) InsZ].

Pokud těmto povinnostem dlužník nedostojí, tedy zejm. má deklarované příjmy pod své objektivní možnosti, pak mu má být schválené oddlužení zrušeno bez zřetele k tomu, že minimální měsíční splátku pravidelně platí. Stejné se týká případného osvobození od placení pohledávek s tím, že je-li plnění nezajištěným věřitelům nižší než 30 %, nese břemeno tvrzení a důkazní ohledně splnění řečených povinností dlužník, je-li uspokojení vyšší, je zde vyvratitelná domněnka, že dlužník řečené povinnosti neporušil. Má-li insolvenční soud či správce v průběhu oddlužení za to, že dlužníkovy příjmy jsou pod jeho objektivní možnosti, mají bezodkladně dlužníka o tom zpravit a iniciovat vysvětlení, nápravu, neponechat si své pochybnosti na skončení pětiletého oddlužení.

11.    Mýtus o tom, že oddlužení se zajištěného věřitele netýká

Tento dílem stvořitelský mýtus částečně čerpá i z InsZ (zejm. nepřípustnost hlasování zajištěných věřitelů o způsobu oddlužení). Rozšířené mínění praví, že zajištěným věřitelům může být jedno, jakým způsobem bude oddlužení provedeno, či dokonce zda bude způsobem řešení úpadku dlužníka oddlužení nebo konkurs. Ideovou podporou těchto úvah je názor, že věřitel bude ve všech řečených situacích uspokojován shodně podle ust. § 298 InsZ ze zpeněžení předmětu zajištění; tento názor však pomíjí to, že v konkursu se neuspokojená část zajištěné pohledávky uspokojuje v rozvrhu stejně jako nezajištěné pohledávky, totéž platí pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty s úpadkem do 31. 5. 2019 (srov. mýtus č. 12).

Jak správně zdůraznilo komentované usnesení, tak v oddlužení (bez ohledu na způsob jeho provedení) se na zajištěného věřitele vztahuje účinek osvobození od placení pohledávek (§ 417 InsZ), a to bez ohledu na to, zda je zajištěná pohledávka uspokojena zcela, částečně či vůbec; zajištěný věřitel tak po skončení insolvenčního řízení nemůže – proti konkursu – svoji pohledávku dále vymáhat exekučně. Je tak zřejmé, že způsob řešení dlužníkova úpadku má na zajištěného věřitele zásadní vliv.

12.    Mýtus o tom, že neuspokojenou část zajištěné pohledávky nelze v oddlužení zpeněžením majetkové podstaty podle InsZ ve znění účinném do 31. 5. 2019 uspokojit v rozvrhu

Tento mýtus nemající nižádnou oporu v textu InsZ spolehlivě vyvrátilo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, č. j. 29 NSČR 150/2016-B-114 (MSPH 78 INS 10174/2014), publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 91/2019, podle nějž „je-li úpadek dlužníka řešen oddlužením a je-li způsobem oddlužení zpeněžení majetkové podstaty, se ta část pohledávky zajištěného věřitele, která nebyla uspokojena z výtěžku zpeněžení zajištění, uspokojí (z výtěžku zpeněžení ostatního majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka) stejně jako ostatní nezajištěné pohledávky; je tomu tak proto, že při oddlužení zpeněžením majetkové podstaty se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a zpeněžení majetkové podstaty při oddlužení má tytéž účinky jako zpeněžení majetkové podstaty v konkursu (§ 398 odst. 2 věta první insolvenčního zákona)“.

13.    Mýtus o tom, že návrh na zrušení schváleného oddlužení může podat pouze nezajištěný věřitel

Tento posud nezpochybněný ani nezpochybňovaný mýtus byl spolehlivě a jednoduše vyvrácen komentovaným usnesením, pročež odkazuji výše na část I. tohoto komentáře.

14.    Mýtus o tom, že nelze k nepoctivému jednání dlužníka přihlédnout, je-li pro vytýkaný skutek vedeno – dosud pravomocně neskončené – trestní stíhání

Tento mýtus musel by být dějinnou praxí dávno vyvrácen, kdyby nebyl vymyšlen tak rafinovaně. Zdánlivou svou nezpochybnitelnost odvozuje z čl. 40 odst. 2 Listiny, podle něhož každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena (presumpce neviny).

Dle mého názoru však v daném případě dochází k mísení jablek s cvrnkacími kuličkami. Nemohu sice vyloučit, že jediným nosným důvodem konkrétního zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (neschválení/zrušení schváleného oddlužení) byla samotná existence „trestního řízení“ či „trestního stíhání“ (jak praví Stopařův průvodce po Galaxii – vše, co se byť jen čistě teoreticky může stát, se někde ve vesmíru stalo), hovořím však o situaci jiné. Insolvenční soud v rámci insolvenčního řízení učiní konkrétní skutková zjištění, z nichž insolvenční soud vyvodí nepoctivý záměr dlužníka. Odvolací soud následně prvoinstanční rozhodnutí zruší s odůvodněním, že trestní řízení ve věci konkrétního skutku dosud neskončilo, že je třeba ctít presumpci neviny a vyčkat konce trestního řízení.

Důsledná aplikace daného mýtu by však nevyhnutelně vedla k absurdnímu závěru – dlužník, pro jehož (domnělý) skutek je vedeno trestní řízení, je zvýhodněn proti dlužníkovi, pro jehož (domnělý) skutek vedeno není. Věřím, že není pochyb o tom, že dlužníku, který krátce před podáním návrhu na povolení oddlužení okradl deset lidí o deset milionů a následně jim fyzicky vyhrožoval zbraní pro případ přihlášení jejich pohledávek, dobrodiní oddlužení nenáleží. Přesto – budeme-li se držet komentovaného mýtu – ctění presumpce neviny takovému dlužníku umožní oddlužení do doby pravomocného odsouzení. Postačí trestní řízení dostatečně natahovat…

Naproti tomu bude zkoumání dlužníkova nepoctivého jednání možné tam, kde trestní řízení vedeno nebude; absurdita²: i u takového dlužníka je třeba důsledně dbát presumpce neviny a nebude-li trestní řízení ani vedeno (a tedy odsouzení dosaženo), nebude možné takové dlužníkovo jednání považovat z hlediska přípustnosti oddlužení za závadné. Jinými slovy řečeno, bez pravomocného trestního odsouzení by nebylo lze u dlužníka dovodit žádný nepoctivý záměr. Jedná se o závěr na první pohled šílený, na druhou stranu však představuje aplikační potvrzení teorie externismu v té podobě, že nepoctivé jednání sice v obecné rovině dlužníku v oddlužení brání, vyjma však té situace, je-li toto nepoctivé jednání u konkrétního dlužníka zjištěno.

Představený mýtus má tuhý život, ostatně jak plyne z mýtu č. 3, překážkou oddlužení nemusí být ani pravomocné odsouzení…

Mám tedy za to, že není porušením Listinou garantované presumpce neviny, je-li z dlužníkova (v insolvenčním řízení zjištěného) skutku vyvozen dlužníkův nepoctivý záměr, který je důvodem nepřípustnosti oddlužení.

15.    Mýtus o tom, že závěry usnesení Rc 102/2020 se vztahují jen k právní úpravě InsZ účinné do 31. 5. 2019, a nelze tak podle nich postupovat v insolvenčním řízení upraveném InsZ účinným od 1. 6. 2019

Připomeňme, že dle usnesení Rc 102/2020 lze zastavit podle ust. § 396 InsZ jen insolvenční řízení, v němž byl předtím zjištěn úpadek dlužníka; nelze tak zastavit insolvenční řízení např. při zamítnutí návrhu na povolení oddlužení (v podrobnostech srov. komentovaný judikát č. 2).

Nejvyšší soud tento závěr, pravda, přijal ve vztahu k ust. § 396 InsZ účinnému od 1. 7. 2017 do 31. 5. 2019. Totožné znění ust. § 396 InsZ je však účinné i po 1. 6. 2019; jinými slovy řečeno, k žádné změně právní úpravy nedošlo, a proto není důvodu, pro který by závěry usnesení Rc 102/2020 nebylo lze aplikovat i v řízeních s úpadkem po 1. 6. 2019.

16.    Mýtus o tom, že lze zastavit insolvenční řízení postupem předjímaným v ust. § 418 odst. 5 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 v situaci, kdy oddlužení bylo schváleno před 1. 7. 2017

Tento mýtus, po dobu téměř tří let považovaný za zákonný fakt, byl vyvrácen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 29 NSČR 170/2018-B-49 (KSUL 43 INS 9570/2015) [v podrobnostech srov. komentovaný judikát č. 7].

17.    Mýtus o tom, že v oddlužení plnění splátkového kalendáře lze předmět zajištění zpeněžit a věřitele z výtěžku tohoto zpeněžení uspokojit nejpozději do skončení 60. měsíce, resp. dříve do plného uspokojení nezajištěných věřitelů

Mám za to, že je-li dán včasný pokyn ke zpeněžení předmětu zajištění, resp. pokud do uplynutí 60. měsíce splácení (do plného uspokojení nezajištěných věřitelů) není zpeněžen majetek, který není předmětem zajištění a který podléhá oddlužení [typicky mimořádný příjem dle § 412 odst. 1 písm. b) InsZ], má (musí) zpeněžení proběhnout a věřitelé z výtěžku tohoto zpeněžení mají (musí) být uspokojeni. Ve vztahu k uspokojení (avšak dříve zpeněženého majetku) tak judikoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 7. 2020, č. j. 29 NSČR 140/2018-B-124 (KSPL 27 INS 20068/2011).

18.    Mýtus o tom, že schválené oddlužení plněním splátkového kalendáře lze zrušit nejpozději do skončení 60. měsíce, resp. dříve do plného uspokojení nezajištěných věřitelů

Vedle konstantní judikatury Nejvyššího soudu [např. usnesení ze dne 28. 2. 2013, č. j. 29 NSČR 12/2013-B-54 (KSUL 45 INS 3212/2009), publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 77/2013] je tento mýtus vyvrácen především samotným textem ust. § 418 InsZ, dle nějž soud může (jsou-li pro to podmínky, musí) schválené oddlužení zrušit do doby, než rozhodnutím vezme na vědomí splnění oddlužení (jinými slovy tak může učinit až do skončení insolvenčního řízení).

19.    Mýtus o tom, že neplacení předúpadkového výživného je důvodem pro zrušení schváleného oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty

Spíše než o mýtus se jedná o zvyk, jenž (jak známo) je železná košile. Podle ust. § 418 odst. 1 písm. b) InsZ ve znění účinném do 31. 5. 2019 se o důvod ke zrušení schváleného oddlužení jednalo, neboť nebyl-li dlužník schopen splácet ani tuto přednostní pohledávku, tak bylo jisté, že nebude schopen zaplatit nic z pohledávek nezajištěných. Jinými slovy řečeno, podle dřívější právní úpravy byl dlužník povinen platit všechny přednostní pohledávky (§ 168 a 169 InsZ).

Situace se změnila s účinností od 1. 6. 2019, kdy se nezbytně nevyžaduje uspokojení nezajištěných pohledávek, dokonce v ust. § 418 odst. 1 písm. c) InsZ je výslovným důvodem ke zrušení schváleného oddlužení to, že dlužník nebude schopen splácet (pouze) pohledávky uvedené v ust. § 395 odst. 1 písm. b) InsZ, a to dokonce jen tehdy, vznikly-li až po rozhodnutí o úpadku. Vedle výživného se tak jedná i o ostatní pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (typicky dlužná mzda), vznikly-li před rozhodnutím o úpadku [k tomu srov. § 418 odst. 1 písm. b) InsZ].

20.   Mýtus o tom, že schválené oddlužení z důvodu nepoctivého jednání dlužníka nelze zrušit z úřední povinnosti soudu (bez návrhu)

Tento mýtus staví insolvenční soud do role poněkud nesvéprávného pozorovatele probíhajícího řízení, v lepším případě v čekatele návrhu na zrušení schváleného oddlužení podaného k tomu oprávněnou osobou. Tento mýtus (nemaje oporu v textu § 418 odst. 3 InsZ, jdoucí naopak proti němu) byl vyvrácen teprve poměrně nedávno SPRINZEM a CHYTILEM v komentáři Beck, s. 1152 a zejm. judikatorně komentovaným usnesením. Jinak řečeno, co lze v reorganizaci i bez výslovné zákonné opory, lze tím spíše v oddlužení, kde zákonná opora existuje („insolvenční soud schválené oddlužení zruší…“).

21.    Závěrem k oddlužovacím mýtům

Po vzoru Cimrmanovy „propagace“ blanického mýtu (jednalo se o divadelní formu výkladu ad absurdum, čímž Cimrman položil základy absurdního dramatu – 50 let před Samuelem Beckettem, což i divadelní věda připouští, pouze tuto zásluhu přičetla nikoli přímo Járovi Cimrmanovi, nýbrž jednomu z jeho dramatických pseudonymů – Alfréd Jára, francouzsky Alfred Jarry)…

Po vzoru Cimrmanovy „propagace“ blanického mýtu jsem v rámci činnosti Kanceláře pro uvádění insolvenčních mýtů na pravou míru uvažoval o obdobné „propagaci“ mýtů oddlužovacích, avšak při bližším zkoumání jsem seznal, že tato cesta nebude schůdná. Jednak Cimrman sám s touto taktikou neslavil výraznějších úspěchů (o Králi Ubu, v originále rovněž loutkovém, se vyjádřil svému příteli Augustu Strindbergovi jako o „kouzlu nechtěného“), jednak obsah některých oddlužovacích mýtů se již tak nachází v krajní poloze uvěřitelnosti, pročež se dalšímu posunutí (absurdizaci) vzpírají, resp. toto posunutí pro nedostatek místa ani neumožňují, především však – nevlastním vhodných loutek, řezby se nevyučiv.

Již jen stručně – na straně jedné historie prokázala, že i některé mýty mají základ i podstatný obsah ukotvený ve skutečnosti (vzpomeňme Luckou či Trojskou válku), na straně druhé mějme na paměti varování Claudea Lévi-Strausse, že mýtus není nikdy zcela vyčerpán; mějme se na pozoru!

Legal Disclaimer: Přes mnou tvrzenou mýtickou povahu výše vyjmenovaného nevylučuji, že taková praxe bude nadále aplikována a převládne [ke každému mýtu disponuji nejméně jedním textem (judikátu, důvodové zprávy, atp.), který jej drží], či dokonce že se o mýtus nikdy nejednalo a že jeho držení se má oporu v textu InsZ.

IV.    Ad 13. dodatek

Závěrem chci poděkovat JUDr. Pavlu Dvořákovi za předání fragmentu strany 12 Cimrmanova 13. dodatku k Pleteme si (viz komentovaný judikát č. 16), obsahující sousloví „námitky proti oddlužení – námitky proti zprávě pro oddlužení/o přezkumu“. Na okraji stránky je ručně (jak se předběžně domnívám, tak samotným Cimrmanem) dopsáno „ani se nedivím“ a (dosud neznámým glosátorem) „já taky ne“.

Použitá literatura a jiné zdroje

SPRINZ, Petr, CHYTIL, Petr in SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek, a kol. Insolvenční zákon: komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019. s. 1152. ISBN 978-80-7400-753-8.

STRNAD, Zdeněk in KOZÁK, Jan, BROŽ, Jaroslav, DADAM, Alexandr, STANISLAV, Antonín, STRNAD, Zdeněk, ZRŮST, Lukáš, ŽIŽLAVSKÝ, Michal. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2019. s. 1509. ISBN 978-80-7598-578-1.

JIRMÁSEK, Tomáš. Oddlužení: Svatý rok a potřeba kvalitní analýzy. In: epravo.cz. [online]. 14. 12. 2015 [cit. 2. 1. 2021]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/-99862.html.

JIRMÁSEK, Tomáš. S poctivostí oddlužení dojdeš. Právní rozhledy. 2015, č. 23-24, s. 811. ISSN 1210-6410.

HAŠEK, Jaroslav. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války [online]. 7. 6. 2011 [cit. 2. 1. 2021]. In: MKP 1. vydání. Praha: Městská knihovna v Praze, 2011. 1. a 2. díl. Dostupné z: web2.mlp.cz/koweb/00/03/37/00/55/svejk_1_a_2.pdf.

MOCNÁ, Dagmar; PETERKA, Josef, a kol. Encyklopedie literárních žánrů. [s.l.]: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X.

Mýtus [online]. 21. 9. 2020 [cit. 2. 1. 2021] in Sociologická encyklopedie Sociologického ústavu Akademie věd České republiky. Dostupné z: https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/M%C3%BDtus.

LÉVI-STRAUSS, Claude. Mýtus a význam. 1. vydání. Bratislava: Archa, 1993. ISBN 80-7115-052-5.

TŘEŠTÍK, Dušan. Mýty kmene Čechů. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-646-X.

JIRMÁSEK, Tomáš. č. 2: Otázka subjektivní přípustnosti oddlužení (dluhy z podnikání). Podmínky pro zastavení insolvenčního řízení podle ust. § 396 InsZ, 29 NSČR 81/2019. In: insolvencnizona.cz. [online]. 18. 5. 2020 [cit. 2. 1. 2021]. Dostupné z: https://www.insolvencnizona.cz/clanky/otazka-subjektivni-pripustnosti-oddluzeni-dluhy-z-podnikani-podminky-pro-zastaveni-insolvencniho-rizeni-podle-ust-%c2%a7-396-insz/.

JIRMÁSEK, Tomáš. č. 7: K možnosti zastavení insolvenčního řízení při zrušení schváleného oddlužení. Ke správné aplikaci přechodných ustanovení, 29 NSČR 170/2018. In: insolvencnizona.cz. [online]. 27. 7. 2020 [cit. 2. 1. 2021]. Dostupné z: https://www.insolvencnizona.cz/clanky/k-moznosti-zastaveni-insolvencniho-rizeni-pri-zruseni-schvaleneho-oddluzeni-ke-spravne-aplikaci-prechodnych-ustanoveni/.

JIRMÁSEK, Tomáš. č. 16: Postižitelnost příjmů dlužníka již od zahájení insolvenčního řízení. Provádění srážek z příjmů dlužníka při souběhu příjmů od více plátců, 4 VSOL 438/2020. In: insolvencnizona.cz. [online]. 15. 12. 2020 [cit. 2. 1. 2021]. Dostupné z: https://www.insolvencnizona.cz/clanky/postizitelnost-prijmu-dluznika-jiz-od-zahajeni-insolvencniho-rizeni-provadeni-srazek-z-prijmu-dluznika-pri-soubehu-prijmu-od-vic

[1]     Od 17. 11. 2011 jsem soudcem insolvenčního úseku Krajského soudu v Praze. Názory prezentované v tomto článku jsou mými soukromými názory. Při vašem hodnocení prosím o přísnost a o to, abyste mi své názory, výhrady, podněty, ale i náměty na zajímavá rozhodnutí zasílali na e-mail: tjirmasek@ksoud.pha.justice.cz.