NBZ: Znalce k ocenění předmětu zajištění volí insolvenční správce, nikoli zajištěný věřitel

Patnáctý judikát komentovaný Tomášem Jirmáskem.

Předchozí komentáře najdete zde.

7. 12. 2020. Názory prezentované v tomto článku jsou mými soukromými názory. Při vašem hodnocení prosím o přísnost a o to, abyste mi své názory, výhrady, podněty, ale i náměty na zajímavá rozhodnutí zasílali na e-mail: tjirmasek@ksoud.pha.justice.cz Tomáš Jirmásek, soudcem insolvenčního úseku Krajského soudu v Praze od 17. 11. 2011. 

Jsou rozhodnutí, která často mimoděk obsahují řešení problémů, které stojí na okraji merita rozhodovaného, přesto se však jedná o řešení nová (či mně neznámá a pro mne zajímavá). Narazím-li na takové případy, dovolím si Vám je velmi stručně představit. Z důvodů uvedených v první větě, se nutně nemusí jednat o stanovisko správné a definitivní, jistě však inspirativní či alespoň nutící k přemýšlení. Stejně tak se však může jednat o řešení dávno vyřešeného, přesto však insolvenční praxí trvale opomíjeného (půjde tak o utvrzení, že vyšší soudy „si to myslí stále“). Konečně se pak může jednat o případy z jiného oboru práva, mající však co říci i insolvencím. Společné pro vše řečené je, že nemělo by zapadnout…

…nemělo by zapadnout, že v rozsudku ze dne 28. 5. 2020, č. j. 29 ICdo 87/2018-225 (KSPH 65 INS 14446/2015, 65 ICm 2488/2016) Nejvyšší soud mj. uvedl, že za ocenění majetku tvořícího předmět zajištění včetně volby znalce a zhodnocení znaleckých závěrů odpovídá v insolvenčním řízení v takovém případě insolvenční správce, stejně jako za (ne)odmítnutí pokynů zajištěných věřitelů podle ust. § 293 odst. 1 poslední věty ve spojení s ust. § 167 odst. 1 a 3 a § 219 odst. 4 InsZ či též za správu a zpeněžení majetku tvořícího předmět zajištění; za pokyny samotné pak odpovídá zajištěný věřitel nebo zajištění věřitelé, je-li jich podle ocenění podle ust. § 167 odst. 3 InsZ více. Zkoumání takové odpovědnosti není předmětem incidenčního sporu podle ust. § 159 odst. 1 písm. f) a § 289 odst. 3 InsZ.

Předpoklady pro rozhodnutí o neplatnosti smlouvy, kterou došlo ke zpeněžení majetku patřícího do majetkové podstaty podle ust. § 289 odst. 3 InsZ, se naposledy zabýval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, č. j. 29 ICdo 8/2018-190 (KSCB 44 INS 40109/2014, 43 ICm 4748/2015), který jsem si dovolil komentovat pod č. 8. Jako konstantní tak lze shledat jeho závěr, že podle ust. § 289 odst. 2 věty první InsZ lze při prodeji mimo dražbu kupní cenu stanovit pod cenu odhadní, přičemž je rozhodný pouze pokyn zajištěného věřitele.

Přínosem komentovaného rozsudku je lakonické konstatování, že je to insolvenční správce, který o své svobodné vůli – nevázán v tomto pokynem zajištěného věřitele – volí osobu znalce k ocenění předmětu zajištění. Není mi známo jiné rozhodnutí s tímto závěrem. Naopak ustálená (neodůvodněná, zpravidla prvoinstanční) insolvenční praxe právo zajištěného věřitele na volbu znalce nezpochybňovala. Mám za to, že tomu by měl být nově konec. Insolvenční správce si sám zvolí znalce, který provede ocenění předmětu zajištění, na jehož základě bude (při mnohosti zajištěných věřitelů) zajištěný věřitel první v pořadí vyžadovat souhlasy s pokyny od zajištěných věřitelů dalších v pořadí (§ 167 odst. 3 InsZ).

K tomu dlužno závěrem připomenout, že náklad na znalečné je nákladem spojeným se zpeněžením, jak Nejvyšší soud judikoval v usnesení ze dne 31. 3. 2020, č. j. 29 NSČR 43/2018-B-157 (KSPA 59 INS 993/2015), publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 101/2020, které jsem si dovolil komentovat pod č. 4, resp. v usnesení ze dne 30. 9. 2019, č. j. 29 NSČR 167/2017-B-150 (KSLB 76 INS 3074/2009), publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 73/2020, které jsem si dovolil komentovat pod č. 3.

Sdílet