NBZ: Odvolání insolvenčního správce proti usnesení o schválení konečné zprávy.

Nemělo by zapadnout, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 10. 2020, č. j. 29 NSČR 53/2019-B-147 (KSPA 44 INS 18397/2014)^[1] mj. rozhodl, že jako „insolvenčnímu správci“ přiznává ust. § 304 odst. 6 InsZ bývalému (odvolanému, zproštěnému) insolvenčnímu správci dlužníka legitimaci k podání odvolání proti usnesení o schválení konečné zprávy jen v rozsahu výroků týkajících se (ne)schválení jeho odměny a výdajů. Jinými slovy řečeno, bývalý insolvenční správce je oprávněn podat v řečeném rozsahu odvolání i tehdy, kdy nepodal proti konečné zprávě (včasné) námitky.

Ve zbývajícím rozsahu má bývalý insolvenční správce dlužníka právo odvolat se proti usnesení o schválení konečné zprávy za stejných podmínek jako jiní dlužníkovi věřitelé s pohledávkami za majetkovou podstatou. Jinými slovy řečeno, bývalý insolvenční správce je oprávněn podat v řečeném rozsahu odvolání pouze tehdy, pokud podal proti konečné zprávě (včasné) námitky, kterým nebylo vyhověno.

Uvedené je projevem toho, že je-li o odměně a náhradě hotových výdajů bývalého správce (konstitutivně) rozhodováno, tak má postavení insolvenčního správce (jen tak lze o přiznání odměny rozhodovat). Ostatně dle konstantní judikatury i ust. § 6 vyhlášky o odměně insolvenčních správců je nejprve určena odměna jediná, která je následně dělena mezi všechny v insolvenčním řízení činné správce v poměru odpovídajícímu zejména délce doby, rozsahu a náročnosti jejich činnosti. Ve všech ostatních případech bývalý správce postavení insolvenčního správce (předkladatele konečné zprávy) nemá; z titulu nároku na svoji odměnu je „toliko“ věřitelem pohledávky za majetkovou podstatou [§ 168 odst. 1 písm. a), resp. § 168 odst. 2 písm. a) InsZ], a tedy účastníkem insolvenčního řízení (§ 14 odst. 1 InsZ). Aktivní legitimaci k podání odvolání proti usnesení o schválení oddlužení pak ust. § 304 odst. 6 věta druhá InsZ přiznává toliko takovému věřiteli, který proti konečné zprávě podal (včasné) námitky, kterým nebylo vyhověno.

Rovněž by nemělo zapadnout, že Nejvyšší soud připomněl, že i na rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení je použitelné ust. § 238 odst. 1 písm. c) [dříve písm. d)] o. s. ř., podle kterého proti usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, není dovolání přípustné, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy [k tomu Nejvyšší soud výslovně uvedl, že nárok (bývalého) insolvenčního správce není nárokem spotřebitelským ani pracovněprávním].

Potud Nejvyšší soud odkázal na své usnesení ze dne 29. 8. 2013, č. j.  29 NSČR 66/2013-A-28 (KSBR 32 INS 16106/2012), uveřejněné pod číslem Rc 104/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, respektive ve vztahu k určení (schválení) odměny insolvenčního správce a jeho nákladů, na usnesení ze dne 31. 1. 2017, č. j. 29 NSČR 45/2015-B-27, ze dne 31. 1. 2017, č. j. 29 NSČR 81/2016-B-33, ze dne 31. 1. 2017, č. j. 29 NSČR 89/2016-B-33 (KSUL 46 INS 16341/2014), ze dne 31. 1. 2017, č. j. 29 NSČR 184/2016-B-39 (KSHK 35 INS 10340/2013), ze dne 31. 1. 2017, č. j. 29 NSČR 223/2016-B-46 (KSHK 42 INS 8830/2014) nebo ze dne 28. 2. 2018, č. j. 29 NSČR 197/2017-B-67 (MSPH 76 INS 19746/2013).

^[1]    Proti tomuto usnesení byla podána ústavní stížnost vedená pod sp. zn. II. ÚS 257/21, o které nebylo posud rozhodnuto.