Náklady na zpeněžení předmětu zajištění (DPH, znalečné)

15. 6. 2020

Čtvrtý judikát komentovaný Tomášem Jirmáskem.

Názory prezentované v tomto článku jsou mými soukromými názory. Při vašem hodnocení prosím o přísnost a o to, abyste mi své názory, výhrady, podněty, ale i náměty na zajímavá rozhodnutí zasílali na e-mail: tjirmasek@ksoud.pha.justice.cz Tomáš Jirmásek, 1. 6. 2020, soudcem insolvenčního úseku Krajského soudu v Praze od 17. 11. 2011. 

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 29 NSČR 43/2018-B-157 (KSPA 59 INS 993/2015).

Právní věta

I. V konfrontaci s druhým usnesením insolvenčního soudu ze dne 15. 5. 2017 je zjevné, že v
   prvním usnesením ze dne 14. 12. 2016 insolvenční soud nezahrnul do částky dosažené
   zpeněžením tu část kupní ceny, která představovala částku odpovídající DPH (3 517 784 Kč).
   O částce 3 517 784 Kč neuvádí ničeho ani výrok ani odůvodnění prvního usnesení.
   Poměřováno závěry plynoucími z Rc 82/2014 se odtud podává, že překážka věci pravomocně
   rozsouzené (res iudicata) nebránila vydání druhého usnesení ze dne 15. 5. 2017.

II. U dlužníka, který je plátcem DPH, je při zpeněžení předmětu zajištění, který tvoří „obchodní
    majetek“ dlužníka, obsažena v „prodejní ceně“ i DPH; děje se tak proto, aby DPH z
    dosaženého výtěžku zpeněžení mohla být následně odvedena na osobní daňový účet
    dlužníka, vedený u místně příslušného správce daně.

   Nejde o částku určenou k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele jako součást
   tzv. čistého výtěžku zpeněžení předmětu zajištění.

Částka odpovídající DPH není ani nákladem spojeným se zpeněžením předmětu zajištění (není důvod domnívat se, že by měla mít charakter „nákladu spojeného se zpeněžením“ jen proto, že v porovnání s úpravou v exekučním právu nebyla z „nákladů prodeje“ vydělena výslovně) a nepodléhá proto zákonnému limitu dle ust. § 298 odst. 4 InsZ.

Dotčené právní předpisy

§ 168 InsZ

§  298 InsZ

§  305 InsZ

§  2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty

§  4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty

§  108 odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty

§  159a o. s. ř.

§  331 o. s. ř.

§  337a o. s. ř.

Skutkový stav a rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu

Zajištěný věřitel měl v insolvenčním řízení zjištěnou pohledávku ve výši 39 630 158,28 Kč, která byla zajištěna nemovitými věcmi v katastrálním území Choceň.

Insolvenční správce tyto nemovité věci zpeněžil dne 4. 4. 2016 za kupní cenu ve výši 27 145 279 Kč plus daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“) ve výši 3 517 784 Kč.

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále též „insolvenční soud“) usnesením ze dne 14. 12. 2016, č. j. KSPA 59 INS 993/2015-B-98, které nabylo právní moci dne 5. 1. 2017, mj. vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správce vydal zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení ve výši 24 662 273,83 Kč. Návrh správce (B-92) i citované usnesení vycházely toliko z výtěžku zpeněžení ve výši 27 145 279 Kč (tedy bez DPH).

Následně dne 27. 2. 2017 insolvenční správce podává „dodatečný“ návrh na uspokojení zajištěného věřitele (B-103), a to na základě žádosti zajištěného věřitele; obsahem návrhu bylo vydání částky připadající na DPH z kupní ceny nemovitých věcí.

Insolvenční soud usnesením ze dne 15. 5. 2017, č. j. KSPA 59 INS 993/2015-B-107 mj. vyslovil souhlas s tím, aby insolvenční správce vydal zajištěnému věřiteli výtěžek zpeněžení (DPH z kupní ceny) ve výši 3 390 088,44 Kč.

K odvolání insolvenčního správce Vrchní soud v Praze napadené usnesení změnil usnesením ze dne 29. 11. 2017, č. j. 1 VSPH 1184/2017-B-123 tak, že souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli neudělil.

Dovolání zajištěného věřitele Nejvyšší soud komentovaným usnesením zamítl.

Z odůvodnění komentovaného usnesení

Ad 1) k závaznosti prvního usnesení ze 14. 12. 2016

[…] Nejvyšší soud především připomíná, že usnesení insolvenčního soudu o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli je rozhodnutím ve věci samé, když jeho prostřednictvím definitivně opouští majetkovou podstatu dlužníka část výtěžku zpeněžení majetkové podstaty (je takto „rozvržena“ zajištěnému věřiteli); srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 29 NSČR 31/2013-B-413 (MSPH 76 INS 3732/2008), uveřejněného pod číslem Rc 95/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Účinky právní moci takového usnesení (v daném případě účinky právní moci usnesení insolvenčního soudu ze dne 14. 12. 2016) se projevují (v intencích § 159a o. s. ř. a § 167 odst. 2 o. s. ř.) tím, že je již nelze napadnout odvoláním jako řádným opravným prostředkem (formální právní moc) a dále závazností jeho výroku a jeho nezměnitelností (materiální právní moc); srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, č. j. 29 NSČR 29/2009-A-108 (KSOS 31 INS 3370/2008), uveřejněné pod číslem Rc 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Obecně dále platí, že je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky, řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již (proto) nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky [a překážka věci rozsouzené (res iudicata) brání i následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jestliže výrokem soudního rozhodnutí má být znovu posouzena stejná předběžná otázka]; srov. důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněného pod číslem Rc 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rc 82/2014“).

Usnesení insolvenčního soudu ze dne 14. 12. 2016 odůvodňuje vydání výtěžku zpeněžení ve výši 24 662 273,83 Kč zajištěnému věřiteli jen tím, že:

  • Insolvenční správce zpeněžil předmět zajištění za částku 27 145 279 Kč.
  • Po odečtení nákladů spojených se správou nemovitostí ve výši 376 220,93 Kč a nákladů spojených se zpeněžením ve výši 989 485,77 Kč a dále po odečtení odměny insolvenčního správce určené z výtěžku zpeněžení ve výši 923 387,17 Kč (respektive 1 117 298,47 Kč včetně 21% DPH) činí čistý výtěžek zpeněžení částku 24 662 273,83 Kč, která bude vyplacena zajištěnému věřiteli, čímž bude výtěžek zpeněžení nemovitostí zcela vyčerpán.

V konfrontaci s usnesením insolvenčního soudu ze dne 15. 5. 2017 je zjevné, že v usnesení ze dne 14. 12. 2016 insolvenční soud nezahrnul do částky dosažené zpeněžením tu část kupní ceny, která představovala částku odpovídající DPH (3 517 784 Kč). […] O částce 3 517 784 Kč neuvádí ničeho ani výrok ani odůvodnění usnesení insolvenčního soudu ze dne 14. 12. 2016. Poměřováno závěry plynoucími z Rc 82/2014 se odtud podává, že překážka věci pravomocně rozsouzené (res iudicata) nebránila vydání usnesení insolvenčního soudu ze dne 15. 5. 2017 a právní posouzení věci odvolacím soudem tak v dotčeném ohledu není správné.

Ad 2) k DPH

[…] Nejvyšší soud především zkoumal, zda v situaci, kdy odvolací soud předestřel svůj názor na její řešení „Pro úplnost“, jsou vůbec splněny předpoklady pro její věcný dovolací přezkum [bez zřetele k tomu, že dovolatel Nejvyšší soud o zodpovězení této otázky i tak žádá (vytýkaje současně odvolacímu soudu, že tímto způsobem předmětnou otázku neřešil)]. Jinak řečeno, dovolatel odvolacímu soudu (pojímáno obsahově) též vytkl, že jeho závěry na dané téma měly povahu pouhého obiter dicta. Výraz „obiter dictum“ vystihuje něco, co bylo řečeno mimochodem. Tímto výrazem jsou označována slova odůvodnění rozhodnutí, která jsou pro rozhodnutí věci zcela zbytečná. Jde o poznámku, kterou činí soudce, nebo stanovisko, které vyjadřuje v rozhodnutí o věci, „mimochodem“, tj. v souvislosti nebo vedle, nikoli přímo k otázce, o kterou ve věci jde, anebo které se týká bodu, který nemusí být nutně v rozhodnutí o věci obsažen, nebo které je uvedeno jen pro ilustraci nebo jako analogie nebo jako argument; taková slova nemají závaznost precedentu. Srov. dílo: H. C. Black: Blackův právnický slovník. 2. svazek. 6. vydání. Praha. Victoria Publishing, a. s., 1993, str. 984. Kdyby závěry odvolacího soudu k DPH měly povahu poznámky nebo stanoviska, které je pro rozhodnutí zcela zbytečné, pak by ani nebyl důvod zabývat se takovou poznámkou nebo stanoviskem v dovolacím řízení.

Poměřováno slovníkovou definicí obiter dicta, nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že stanovisko odvolacího soudu k DPH se nikterak nemíjí s otázkou, o jejíž řešení ve věci šlo (výlučně na řešení této otázky spočívalo usnesení insolvenčního soudu ze dne 15. 5. 2017), nebylo uvedeno jen „pro ilustraci“ ani jako pouhý „argument“ na podporu správnosti závěrů k otázce ad 1/. Sporným však může být (i s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud tuto část právního posouzení věci vskutku uvedl slovy „Pro úplnost“), zda nejde o bod, který nemusí být nutně obsažen v rozhodnutí o věci.

Obecně vzato platí, že jakmile soud nalezne (shledá) dostatečné důvody pro své rozhodnutí v rovině skutkové i právní, má rozhodnout o předmětu sporu, aniž by hledal (nadbytečně) podklady pro zodpovězení dalších právních otázek, které by vedly ke stejnému výsledku (a které by souběžně řešil v důvodech rozhodnutí). Nezřídka se nicméně v praxi stává, že v době, kdy soud věc uzavírá v rovině skutkové, má k dispozici dostatek podkladů k tomu, aby své rozhodnutí založil na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku tímto rozhodnutím dosaženému, a také tak činí (tyto otázky posuzuje), např. proto, že v rovině právní vedle řešení, k němuž dospěl sám, argumentačně odmítne řešení jiné, předestírané mu některým z účastníků řízení. V těchto případech není onomu dalšímu názoru (stanovisku) soudní praxí přičítána povaha pouhého obiter dicta, o čemž svědčí např. též ustálená judikatura Nejvyššího soudu k přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež spočívá na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu. Srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem Rc 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou).

V některých případech obsahuje přezkoumávané soudní rozhodnutí „z opatrnosti“ též odpovědi na otázku, jejíž řešení má pro věc právní význam (může se projevit) jen v případě, že neobstojí závěry, jež měl soud pro své rozhodnutí za určující (právní posouzení věci, na němž primárně spočívá přezkoumávané rozhodnutí, činí právně bezvýznamným a pro věc nepodstatným právní posouzení tamtéž sekundárně řešené právní otázky). Právě takto řešené „sekundární“ právní otázky zpravidla mají charakter „obiter dicta“, neboť nemusí být nutně obsaženy v rozhodnutí o věci.

Promítnuto do poměrů dané věci je zjevné, že právní posouzení otázky týkající se povahy DPH pro účely vypořádání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění samo o sobě (samostatně) vede k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, bez zřetele k tomu, jak mohl dopadnout (jak dopadl) dovolací přezkum otázky ad 1/; o pouhé „obiter dictum“ tak nejde a předmětná otázka může být zodpovězena dovolacím soudem.

Judikatura Nejvyššího soudu k výkladu ust. § 298 InsZ je ustálena v následujících závěrech:

Zajištění věřitelé mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžených věcí, práv, pohledávek nebo jiných majetkových hodnot, jimiž byla zajištěna, a to aniž by docházelo ke krácení jejich uspokojení. Pro zajištěného věřitele je tedy určen (celý) čistý výtěžek zpeněžení jejich zajištění [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2015, č. j. 29 NSČR 4/2013-B-417 (MSPH 76 INS 3732/2008), uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 4, ročník 2016, pod číslem 49 (dále jen „29 NSČR 4/2013“)].

Postupuje-li insolvenční správce při správě majetku, který zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele za dlužníkem, podle pokynu zajištěného věřitele, nese náklady vzniklé v souvislosti s plněním tohoto pokynu zajištěný věřitel, aniž by se uplatnilo omezení výše nákladů dle ust. § 298 odst. 3 věty první InsZ (ve znění účinném do 31. 12. 2013) [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, č. j. 29 NSČR 37/2013-B-74 (KSOS 36 INS 5726/2011), uveřejněné pod číslem Rc 34/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rc 34/2016“); k témuž závěru se Nejvyšší soud přihlásil při výkladu ust. § 298 InsZ ve znění účinném od 1. 1. 2014 v usnesení ze dne 30. 8. 2018, č. j. 29 NSČR 137/2016-B-44 (KSOS 22 INS 9801/2012) – dále jen „29 NSČR 137/2016“].

Úprava obsažená v ust. § 298 odst. 4 InsZ vybízí osobu s dispozičními oprávněními k předmětu zajištění k aktivnímu konání v tom smyslu, aby náklady na správu předmětu zajištění nespotřebovaly (nad zákonem stanovený limit) očekávaný výnos zpeněžení předmětu zajištění. Tlak vyvíjený na insolvenčního správce coby osobu s dispozičním oprávněním úpravou zákonných limitů pro náklady spojené se správou a zpeněžením předmětu zajištění jej nutí (má donutit) k tomu, aby tam, kde jsou se správou předmětu zajištění spojeny pravidelné platby, přikročil buď k urychlenému zpeněžení předmětu zajištění (s tím rizikem, že výtěžnost zpeněžení bude nižší, než při zpeněžení v delším časovém úseku), nebo zajistil jiným způsobem, že náklady spojené se správou předmětu zajištění nepřesáhnou (není-li zde souhlasu zajištěného věřitele) limit stanovený v § 298 odst. 4 InsZ [usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 137/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, č. j. 29 NSČR 167/2017-B-150 (KSLB 76 INS 3074/2009) – dále jen „29 NSČR 167/2017“].

Tyto judikatorní závěry formulované k nákladům na správu předmětu zajištění jsou mutatis mutandis uplatnitelné i v poměrech nákladů spojených se zpeněžením předmětu zajištění. S přihlédnutím k tomu, jak je v ust. § 283 odst. 1 InsZ definováno zpeněžení majetkové podstaty (veškerého majetku, který do ní náleží), platí, že zpeněžením předmětu zajištění se rozumí převedení předmětu zajištění na peníze, a to primárně za účelem uspokojení zajištěného věřitele. Náklady spojenými se zpeněžením tedy ve smyslu ust. § 298 odst. 4 InsZ jsou náklady účelně vynaložené [a to (ve smyslu ust. § 286 InsZ) i ve vazbě na zvolený způsob zpeněžení] na převedení předmětu zajištění na peníze. Se zpeněžením předmětu zajištění prodejem majetku mimo dražbu [§ 286 odst. 1 písm. c) InsZ] jsou typově spojeny např. náklady na vypracování znaleckých posudků oceňujících předmět zpeněžení, náklady na sepis kupních smluv, náklady na ověření podpisů na kupních smlouvách, nebo (je-li zpeněžováno zajištění tvořené nemovitostí evidovanou v katastru nemovitostí) náklady představované správním poplatkem za přijetí návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí. Zákonný limit (5 %) nastavený nákladům spojenými se zpeněžením tedy ve smyslu ust. § 298 odst. 4 InsZ i v tomto případě nutí (má donutit) insolvenčního správce coby osobu s dispozičním oprávněním k tomu, aby tam, kde může ovlivnit výši nákladů spojených se zpeněžením předmětu zajištění např. tím, komu je zadá, tak činil hospodárně.

Ve shodě s judikatorními výstupy k nákladům na správu předmětu zajištění i u nákladů spojených se zpeněžením bude dán důvod překročit zákonný limit:

1) Odsouhlasí-li zajištěný věřitel náklady ve větším rozsahu (§ 298 odst. 4 poslední věta InsZ).

2) Postupuje-li insolvenční správce při zpeněžení předmětu zajištění podle pokynů zajištěného věřitele, které vedou k vyšším nákladům spojeným se zpeněžením (§ 293 odst. 1 InsZ).

3) Rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v rámci dohlédací činnosti přijatým při přezkoumání pokynu zajištěného věřitele směřujícího ke zpeněžení (§ 293 odst. 1 InsZ).

S účinností od 1. 1. 2014 […] lze překročit zákonné limity dle ust. § 298 odst. 4 InsZ i tím, že v rámci rozhodování o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli určí jinak insolvenční soud (§ 298 odst. 2 InsZ).

Jakkoli se z obsahu insolvenčního spisu podává, že překročení zákonného limitu u nákladů spojených se zpeněžením předmětu zajištění by bylo možné ospravedlnit poukazem na to, že šlo o náklad vzešlý z pokynu zajištěného věřitele (podle návrhu na vydání výtěžku zpeněžení ze dne 17. 10. 2016 i podle návrhu na dodatečné vydání části výtěžku zpeněžení ze dne 27. 2. 2017 zpeněžil insolvenční správce předmět zajištění prodejem mimo dražbu podle pokynu zajištěného věřitele ze dne 22. 9. 2015), u obchodního majetku dlužníka, který je plátcem DPH, by generoval povinnost k zaplacení DPH jakýkoli způsob zpeněžení předmětu zajištění a jakýkoli pokyn zajištěného věřitele, což by úpravu zákonného limitu uvedeného v ust. § 298 odst. 4 InsZ činilo v těchto případech obsoletní. Z týchž příčin není žádoucí hledat odpověď na položenou otázku v tom, zda v intencích ust. § 298 odst. 2 InsZ určí jinak insolvenční soud. Možnost insolvenčního soudu prolomit svým rozhodnutím zákonem nastavený limit je chápána jako výjimka z pravidla, takže ji nelze aplikovat pokaždé, když půjde o zpeněžení předmětu zajištění, jenž tvoří obchodní majetek dlužníka. Na druhé straně nelze přehlížet, že při nutnosti odvést 21% DPH z každé částky získané zpeněžením předmětu zajištění, který tvoří obchodní majetek dlužníka, bude „nutný“ (insolvenčním správcem nijak ovlivnitelný) náklad spojený se zpeněžením vždy přesahovat zákonem stanovený limit. Takový výklad se rovněž míjí s účelem a smyslem předmětné úpravy, jak byl ve vazbě na již ustavenou judikaturu Nejvyššího soudu vyložen výše […].

V exekučních souvislostech (při zpeněžování obchodního majetku povinného) se Nejvyšší soud zabýval obdobnou problematikou (při výkladu ust. § 4 a § 108 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty a ustanovení o. s. ř. o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí a o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, ve znění účinném k 11. 6. 2008) ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. Cpjn 6/2007, uveřejněném pod číslem Rc 69/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „stanovisko“), z nějž následně vyšel (pro stejná rozhodná znění označených zákonů) v rozsudku ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013, uveřejněném pod číslem Rc 71/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rc 71/2016“). Ve stanovisku Nejvyšší soud ozřejmil, že v nejvyšším podání vydražitele je vždy obsažena částka odpovídající DPH, byla-li vydražena v rámci soudem prováděného výkonu rozhodnutí movitá věc nebo nemovitost patřící do „obchodního majetku“ povinného; srov. bod III. stanoviska, str. 629 (423). Tamtéž Nejvyšší soud vysvětlil, že vzhledem k tomu, že podle ust. § 108 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty je soud povinen DPH zajistit a odvést na osobní účet plátce daně vedený u místně příslušného správce daně bez dalšího (bez vydání zvláštního rozhodnutí), že při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí tvoří rozdělovanou podstatu nejvyšší podání (nebo jiný výtěžek zpeněžení) po srážce nákladů prodeje a že při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti rozdělovanou podstatu tvoří nejvyšší podání a úroky z něho, popřípadě náhrady, které do podstaty připadají podle ust. § 336n odst. 4 o. s. ř. a na tyto náhrady započítaná jistota vydražitele uvedeného v ust. § 336m odst. 2 o. s. ř., je třeba dovodit, že částka odpovídající DPH nepatří do rozdělované podstaty. V Rc 71/2016 Nejvyšší soud doplnil, že částka odpovídající DPH obsažená v nejvyšším podání, za něž byl vydražiteli udělen příklep prodávané nemovitosti patřící do obchodního majetku povinného, který je plátcem DPH, zůstává majetkem povinného až do jejího odvedení na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně. Je-li před odvedením této částky prohlášen konkurs na majetek povinného podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném do 31. 12. 2007), soud (při výkonu rozhodnutí) nebo soudní exekutor (při exekuci) ji vydá (je povinen ji vydat) jako součást majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce správci konkursní podstaty úpadce, aniž by se o tom vydávalo zvláštní rozhodnutí (v rámci konkursu se pak pohledávka státu na úhradu neodvedené daně uspokojuje z konkursní podstaty poměrně s ostatními pohledávkami téže třídy).

Jak je patrno i ze zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 396/2012 Sb., který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období 2010-2013 jako tisk č. 537 [K bodu 42 a 64 (§ 331 a 337a)], změny promítnuté tímto zákonem (s účinností od 1. 1. 2013) v textu ust. § 331 a § 337a o. s. ř. (část první, článek I, body 53. a 75. novely) byly formulovány právě jako navazující na závěry předmětného stanoviska, přičemž těmito změnami byla DPH (coby položka odečitatelná od výtěžku zpeněžení před jeho vyplacením oprávněnému v případě, že povinný je plátcem této daně a vydražená věc byla v jeho v obchodním majetku) vydělena z kategorie „nákladů prodeje“ (srov. především § 331 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013). Tato specifická úprava byla zjevně (ve smyslu závěrů stanoviska) motivována právě tím, že zjištění soudu výkonu rozhodnutí, že prodej bude představovat zdanitelné plnění, se při dražbě promítá ve stanovení nejnižšího podání; stanoví se ze základu (odhadní nebo úřední ceny movitých věcí nebo výsledné ceny nemovitosti), zvýšeného o příslušnou sazbu DPH. Srov. opět bod III. stanoviska, str. 629 (423).

Jinak řečeno, při výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí nebo při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí se tam, kde povinný je plátcem DPH a kde se zpeněžuje jeho „obchodní majetek“, zvyšuje odhadní, úřední nebo výsledná cena o částku odpovídající DPH (která se pak logicky promítá v nejvyšším podání vydražitele) jen proto, aby příslušná daň mohla být odvedena. Z takto pojaté konstrukce se již v exekučních souvislostech podává, že částka odpovídající DPH zahrnutá v nejvyšším podání vydražitele nemá sloužit a v žádné fázi výkonu rozhodnutí (exekuce) také neslouží k uspokojení pohledávky oprávněného (byť by šlo o zajištěného věřitele a byť by předmět zajištění tvořila právě zpeněžovaná věc).

Také v insolvenčních souvislostech je zjevné, že je-li jako předmět zajištění zpeněžován obchodní majetek dlužníka, který je plátcem DPH, je částka odpovídající DPH součástí „prodejní ceny“ právě proto, aby v souladu s ust. § 4 odst. 4 písm. c) a ust. § 108 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty (v rozhodném znění) z dosaženého výtěžku zpeněžení mohla být odvedena DPH; nejde o částku, která slouží (má sloužit) k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele jako součást tzv. čistého výtěžku zpeněžení. Určuje-li v dotčených souvislostech ust. § 305 odst. 2 věty druhé InsZ, že výtěžku zpeněžení podle ust. § 298 odst. 2 InsZ lze použít k uspokojení jiných pohledávek až po uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, pak je zjevné, že jde o pravidlo vážící se právě k těm částkám, jež jsou určeny k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele jako tzv. čistý výtěžek zpeněžení zajištění. Jiná interpretace by zakládala konflikt s textem ust. § 298 odst. 2 InsZ i ohledně těch pohledávek, které odpovídají zákonným limitům nastaveným v ust. § 298 odst. 4 InsZ jakož i ohledně pohledávky z titulu odměny insolvenčního správce (která limitována není).

Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že u dlužníka, který je plátcem DPH, je při zpeněžení předmětu zajištění, který tvoří „obchodní majetek“ dlužníka, obsažena v „prodejní ceně“ i DPH; děje se tak proto, aby DPH z dosaženého výtěžku zpeněžení mohla být následně odvedena na osobní daňový účet dlužníka, vedený u místně příslušného správce daně. Nejde o částku určenou k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele jako součást tzv. čistého výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Částka odpovídající DPH není ani nákladem spojeným se zpeněžením předmětu zajištění (není důvod domnívat se, že by měla mít charakter „nákladu spojeného se zpeněžením“ jen proto, že v porovnání s úpravou v exekučním právu nebyla z „nákladů prodeje“ vydělena výslovně) a nepodléhá proto zákonnému limitu dle ust. § 298 odst. 4 InsZ.

Již na výše uvedeném základě lze uzavřít, že dovolání není důvodné ani ohledně otázky č. 2.

Zbývá dodat, že dokud není částka odpovídající v dosaženém výtěžku zpeněžení DPH odvedena (postupem dle ust. § 108 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty), jde v neuhrazeném rozsahu o daňovou pohledávku státu za majetkovou podstatou ve smyslu ust. § 168 odst. 2 písm. e) InsZ. Vyjde-li v insolvenčním řízení, v němž je (jako v této věci) způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, následně najevo, že dosažený výtěžek zpeněžení majetkové podstaty nestačí k uspokojení všech pohledávek uvedených v ust. § 305 odst. 1 InsZ, není vyloučeno postupovat ohledně částky odpovídající DPH způsobem uvedeným v ust. § 305 odst. 2 věty první InsZ. Na tom, že ve smyslu ust. § 305 odst. 2 věty druhé InsZ nejde o výtěžek zpeněžení předmětu zajištění určený k uspokojení zajištěného věřitele, se ani při takovém postupu ničeho nemění.

Komentář

Komentované usnesení je ve dvou věcech významné, v jedné zásadní. Dosud se nesjednotila judikatura ani doktrína (natož obě spolu), zda DPH z výtěžku zpeněžení tvoří též (čistý) výtěžek zpeněžení a má s ním být takto nakládáno, čili nic (srov. RICHTER, s. 450-451).

Vedle toho se zdá býti najisto stavěno, že znalečné představuje náklad na zpeněžení, nikoliv na správu předmětu zajištění, a že i pro rozhodnutí o uspokojení zajištěného věřitele platí překážka věci pravomocně rozsouzené (res iudicata).

I.    K závaznosti usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli

Komentované usnesení připomnělo (již) známé, totiž že usnesení o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli je rozhodnutím ve věci samé, když jeho prostřednictvím definitivně opouští majetkovou podstatu dlužníka část výtěžku zpeněžení majetkové podstaty.

Účinky právní moci takového usnesení se projevují tím, že je již nelze napadnout odvoláním jako řádným opravným prostředkem (formální právní moc) a dále závazností jeho výroku a jeho nezměnitelností (materiální právní moc) [Rc 108/2011].

Obecně dále platí, že je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky, řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již (proto) nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky [a překážka věci rozsouzené (res iudicata) brání i následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jestliže výrokem soudního rozhodnutí má být znovu posouzena stejná předběžná otázka].

Jinými slovy (ve vztahu k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele) řečeno, je-li pravomocným usnesením vypořádán celý výtěžek zpeněžení předmětu zajištění, nelze již o téže věci znovu rozhodovat, neboť tomu brání překážka věci rozsouzené a řízení o případném dalším návrhu insolvenčního správce je třeba zastavit [srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2015, č. j. 2 VSPH 2341/2014-B-32 (KSPH 37 INS 25/2013); v citovaném řízení navrhl insolvenční správce vypořádat výtěžek zpeněžení ve výši 1 400 000 Kč, aby po právní moci usnesení podal návrh nový, v němž sdělil, že výtěžek činí toliko 1 345 000 Kč, že v prvém případě se jednalo o jeho písařskou chybu].

Opačná však byla situace v komentovaném případě, neboť prvním usnesením byla naopak vypořádána nižší částka, než byl „celkový výtěžek“ (nyní odhlížeje od problému s DPH). Druhým usnesením tak bylo rozhodováno o konkrétní částce, která předmětem prvého usnesení nebyla. Zjednodušeně řečeno (odhlížeje přitom od nákladů a odměny), o jednom výtěžku zpeněžení předmětu zajištění lze rozhodnout libovolným množstvím usnesení, pokud celková částka nepřevýší samotný výtěžek zpeněžení. Takový (zdánlivě šílený) postup má smysl, jako v tomto případě, tam, kde část výtěžku zpeněžení je tak říkajíc nesporná a část sporná. O nesporné části je vydáno jedno usnesení, na jehož základě je zajištěný věřitel (alespoň částečně) uspokojen. O sporné části se mohou vést odvolací a dovolací řízení. Ke stejnému cíli lze dospět i jedním usnesením, je-li sporná a nesporná část rozdělena do dvou bodů výroku, opravnými prostředky může být napaden toliko jeden z nich (srov. např. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2014, č. j. KSPH 37 INS 23802/2012-B-630).

Stejné závěry o překážce věci rozsouzené platí i pro ostatní rozhodnutí ve věci samé, kterými v insolvenčním řízení jsou především tzv. statusová rozhodnutí insolvenčního soudu, mezi která patří rozhodnutí (i) o úpadku (§ 136 InsZ), (ii) o zamítnutí insolvenčního návrhu (§ 143 InsZ), (iii) o tom, že dlužník není v úpadku, včetně (iv) rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vydání takového rozhodnutí (§ 158 InsZ), (v) o způsobu řešení úpadku, jímž se ve smyslu ust. § 4 odst. 2 InsZ rozumí rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka (a to i v těch případech, kdy dochází ke změně způsobu řešení úpadku ze sanačního na likvidační v režimu úprav obsažených v § 363 a 418 InsZ), (vi) o povolení reorganizace a (vii) rozhodnutí, jímž se návrh na povolení reorganizace zamítá, (viii) o povolení oddlužení a (ix) rozhodnutí, jímž se návrh na povolení oddlužení zamítá, dále [v mezích jednotlivých (přijatých) způsobů řešení úpadku] (x) o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce (§ 304 InsZ), (xi) rozvrhové usnesení (§ 306 InsZ) včetně (xii) usnesení o povolení částečného rozvrhu (§ 301 InsZ) a (xiii) dalšího rozvrhového usnesení (§ 307 InsZ), (xv) o zrušení konkursu a (xvi) o zamítnutí návrhu na vydání takového usnesení (§ 308 InsZ), (xvii) o schválení reorganizačního plánu (§ 348 InsZ), (xviii) o zamítnutí reorganizačního plánu (§ 351 InsZ), (xix) o schválení oddlužení (§ 406 InsZ) a (xx) o neschválení oddlužení (§ 405 InsZ), (xxi) o osvobození dlužníka od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení (§ 414 InsZ) a (xxii) rozhodnutí, jímž se návrh na vydání takového rozhodnutí zamítá, jakož i (xxiii) o odnětí přiznaného osvobození (§ 417 InsZ) a (xxiv) usnesení, jímž se návrh na vydání takového rozhodnutí zamítá [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, č. j. 29 NSČR 30/2010-B-34 (KSBR 27 INS 3089/2009), uveřejněné pod číslem Rc 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

Závěrem k této části vhodné dodat, že stejné závěry o překážce věci rozsouzené platí (při nezměněném skutkovém stavu) i pro rozhodnutí nikoliv ve věci samé, typicky o (částečném) zamítnutí žádosti účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků (§ 138 o. s. ř.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem Rc 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo zamítnutí žádosti účastníka o ustanovení zástupce dle ust. § 30 o. s. ř. [usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 2 VSPH 499/2020-B-14 (KSPH 67 INS 4044/2017)].

II.    Obecně ke zpeněžení předmětu zajištění a jím vzniklých nákladů

S přihlédnutím k tomu, jak je v ust. § 283 odst. 1 InsZ definováno zpeněžení majetkové podstaty (veškerého majetku, který do ní náleží), platí, že zpeněžením předmětu zajištění se rozumí převedení předmětu zajištění na peníze, a to primárně za účelem uspokojení zajištěného věřitele.

Náklady spojenými se zpeněžením tedy ve smyslu ust. § 298 odst. 4 InsZ jsou náklady účelně vynaložené [a to (ve smyslu ust. § 286 InsZ) i ve vazbě na zvolený způsob zpeněžení] na převedení předmětu zajištění na peníze.

RICHTER, s. 449-450 dělí náklady na zpeněžení předmětu zajištění na

a) privátně-transakční, mezi které náleží např.

  • náklady na vypracování znaleckých posudků oceňujících předmět zpeněžení,
  • vyhledání kupujícího,
  • vyjednání podmínek prodeje,
  • vypořádání prodeje a
  • (je-li zpeněžováno zajištění tvořené nemovitou věcí evidovanou v katastru nemovitostí) náklady představované správním poplatkem za přijetí návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí;

pokud se předmět zajištění bude zpeněžovat veřejnou dražbou, pak

  • náklady této dražby,
  • včetně odměny dražebníka;

pokud se předmět zajištění bude zpeněžovat mimo dražbu, pak

  • náklady prodejního procesu, včetně
  • nákladů na odborné poradce insolvenčního správce či realitní kancelář,
  • sepis kupních smluv,
  • ověření podpisů na kupních smlouvách, a na

b) regulatorně-daňové, mezi které náleží např. daně uvalené na transakci, při níž je předmět zajištění zpeněžován, případně poplatky nebo jiné fiskální či správní odvody; na rozdíl od privátně-transakčních nákladů je těmto společné, že jejich uvalení či výši zpravidla nemůže (odborně a řádně jednající) insolvenční správce ovlivnit.

Komentované usnesení staví najisto, že i ve vztahu k nákladům na zpeněžení předmětu zajištění jsou mutatis mutandis uplatnitelné závěry formulované Nejvyšším soudem k nákladům na správu předmětu zajištění, tedy konkrétně:

a)   Je-li dosaženo takového výtěžku zpeněžení, že lze plně uspokojit všechny zajištěné věřitele i
      všechny náklady na správu a zpeněžení předmětu zajištění, mají zajištění věřitelé právo, aby jejich
      pohledávka byla plně (100%) uspokojena (29 NSČR 4/2013).

b)   Postupuje-li insolvenční správce při správě a zpeněžení majetku, který zajišťuje pohledávku
      zajištěného věřitele za dlužníkem, podle pokynu zajištěného věřitele, nese náklady vzniklé v
      souvislosti s plněním tohoto pokynu zajištěný věřitel, aniž by se uplatnilo omezení výše nákladů
      dle ust. § 298 odst. 3 věty první InsZ (Rc 34/2016, 29 NSČR 137/2016).

c)  Úprava obsažená v ust. § 298 odst. 4 InsZ vybízí osobu s dispozičními oprávněními k předmětu
     zajištění k aktivnímu konání v tom smyslu, aby náklady na správu a zpeněžení předmětu zajištění
     nespotřebovaly (nad zákonem stanovený limit) očekávaný výnos zpeněžení předmětu zajištění
(29 NSČR 137/2016, 29 NSČR 167/2017).

III.    DPH

Jedná se o jeden z regulatorně-daňových, a tedy insolvenčním správcem jen velmi obtížně ovlivnitelných, nákladů (modifikováno však níže uvedeným). V teoretické rovině existují tři možnosti, jak se s DPH vypořádat:

a)   Považovat DPH za součást výtěžku zpeněžení a nedá-li zajištěný věřitel souhlas s překročením
      5% limitu, půjde tento náklad [odpovídající pohledávce za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2
      písm. e) InsZ] k tíži nezajištěných věřitelů [např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.
     10. 2017, č. j. 3 VSOL 598/2017-B-19 (KSBR 24 INS 4110/2015)].

b)   Považovat DPH za součást výtěžku zpeněžení a nedá-li zajištěný věřitel souhlas s překročením
      5% limitu, udělí jej insolvenční soud postupem podle ust. § 298 odst. 2 InsZ.

Mám za to, že (třebaže byla vybranou judikaturou opakovaně připouštěna) první varianta je absurdní a v rozporu se zásadami, na nichž insolvenční řízení stojí [§ 5 písm. a) InsZ, viz komentář č. 3 k usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 167/2017], druhá varianta je možná (vychází z ní například německé insolvenční právo), v podobě komentovaného usnesení se však prosadila varianta třetí:

c)  DPH není součástí tzv. čistého výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, který je určen k
     uspokojení pohledávky zajištěného věřitele [usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11.
     2017, č. j. 1 VSPH 1184/2017-B-123 (KSPA 59 INS 993/2015), proti němuž bylo podáno dovolání,
     o němž bylo rozhodnuto komentovaným usnesením; SPRINZ, NOVOPACKÝ, s. 763].

V exekučních poměrech byla varianta c) přijata již stanoviskem sp. zn. Cpjn 6/2007. Na pomezí práva exekučního a konkursního se ke stejné myšlence Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku Rc 71/2016; komentovaným usnesením tak Nejvyšší soud učinil i pro poměry práva insolvenčního.

Nově tak v insolvenčních řízeních platí, resp. nově víme, že se má postupovat tak, že u dlužníka, který je plátcem DPH, je při zpeněžení předmětu zajištění, který tvoří „obchodní majetek“ dlužníka, obsažena v „prodejní ceně“ i DPH.

Nejde o částku určenou k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele jako součást tzv. čistého výtěžku zpeněžení předmětu zajištění. Částka odpovídající DPH není ani nákladem spojeným se zpeněžením předmětu zajištění (není důvod domnívat se, že by měla mít charakter „nákladu spojeného se zpeněžením“ jen proto, že v porovnání s úpravou v exekučním právu nebyla z „nákladů prodeje“ vydělena výslovně) a nepodléhá proto zákonnému limitu dle ust. § 298 odst. 4 InsZ.

Mám za to, že řešená DPH tvoří příjem majetkové podstaty a je její součástí – je tak výtěžkem zpeněžení, nikoliv však určeným k uspokojení zajištěného věřitele. Komentované usnesení výslovně uvádí, že „dokud není částka odpovídající v dosaženém výtěžku zpeněžení DPH odvedena (postupem dle ust. § 108 odst. 4 zákona o dani z přidané hodnoty), jde v neuhrazeném rozsahu o daňovou pohledávku státu za majetkovou podstatou ve smyslu ust. § 168 odst. 2 písm. e) InsZ.“ Z řečeného nutně plyne, že příslušný správce daně má tuto svojí pohledávku řádně a včas uplatnit (§ 203 odst. 1 InsZ), jinak nebude v insolvenčním řízení uspokojena a neodvedená DPH bude bez dalšího zdrojem pro uspokojení ostatních insolvenčních pohledávek.

Z řečeného rovněž plyne, že vyjde-li v insolvenčním řízení, v němž je (jako v této věci) způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs, následně najevo, že dosažený výtěžek zpeněžení majetkové podstaty nestačí k uspokojení všech pohledávek uvedených v ust. § 305 odst. 1 InsZ, není vyloučeno postupovat ohledně částky odpovídající DPH způsobem uvedeným v ust. § 305 odst. 2 věty první InsZ.

K povaze pohledávky správce daně nelze mít za to, že by se jednalo o pohledávku spojenou s udržováním a správou majetkové podstaty, tedy se bude jednat o ostatní pohledávku za majetkovou podstatu, která je z přednostních pohledávek uspokojována až v poslední řadě (typicky právě až za náklady na správu majetkové podstaty či výživným ze zákona).

Jinými slovy řečeno, bylo by chybou zbrkle uspokojit pohledávku správce daně v případě, že není praktická jistota uspokojení všech přednostních pohledávek v plné výši.

Je projevem odborné péče insolvenčního správce (§ 36 InsZ s průmětem do možné odpovědnosti za škodu), že zváží a průběžně zvažuje, zda má být dlužník plátcem DPH, zda (potencionální) kupující jsou plátci DPH, atp. Jednotlivé varianty dávají odlišnou výši čistého výtěžku určeného pro (ne)zajištěné věřitele, třebaže zpeněžením získaná částka je stejná.

Potencionálně dramatickou může být otázka „vratky“ DPH z odměny insolvenčního správce určené dle ust. § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění vydávaného zajištěnému věřiteli. O toto DPH je výtěžek zpeněžení vydávaný zajištěnému věřiteli ponižován, vrácená DPH však, co je mi známo, je již běžně počítána jako prostý (nezajištěný) příjem majetkové podstaty, určený k uspokojení věřitelů nezajištěných.

IV.    Znalečné

Komentované usnesení (stejně jako již usnesení 29 NSČR 167/2017) celkem jednoznačně uvádí, že náklady na znalečné za vypracování znaleckého posudku k určení ceny nemovité věci je nákladem na zpeněžení předmětu zajištění.

Otázka, zda náklady na znalečné jsou nákladem spojeným se správou, anebo se zpeněžením předmětu zajištění, je spíše otázkou akademickou, nemající na praktický průběh insolvenčního řízení vliv (jako účelné – zákonem požadované – náklady mají být uspokojeny vždy, bez ohledu na zákonné limity). Osobně jsem měl dosud za to, že se jedná o náklad spojený se správou, neboť např.:

  • znalecký posudek je primárně třeba pro určení, jací věřitelé dávají souhlas s pokynem zajištěného věřitele s prvním pořadím, a to nejdříve ke správě předmětu zajištění (§ 230 odst. 2 InsZ),
  • v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, ale i v reorganizaci může být zpracováván znalecký posudek, třeba věc nemusí být následně v řízení vůbec zpeněžována a neboť
  • tak pravil ZOULÍK, s. 100-105.

V.    Procentní omezení výše nákladů na zpeněžení předmětu zajištění

Toto pětiprocentní omezení (§ 298 odst. 4 InsZ) lze chápat jako ochranu zajištěného věřitele před morálním hazardem na straně insolvenčního správce (RICHTER, s. 450). Komentované usnesení výslovně uvádí, že toto omezení (limit) nutí (má donutit) insolvenčního správce coby osobu s dispozičním oprávněním k tomu, aby tam, kde může ovlivnit výši nákladů spojených se zpeněžením předmětu zajištění např. tím, komu je zadá, tak činil hospodárně.

K účelnosti a procentnímu omezení výše nákladů si dovolím odkázat na bod VI. a VII. komentáře č. 3 k usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 167/2017, jehož závěry ve vztahu ke správě předmětu zajištění lze mutatis mutandis použít i ve vztahu ke zpeněžení předmětu zajištění.

Mám za to, že jedním z důsledků komentovaného usnesení je rovněž to, že procentní limity podle ust. § 298 odst. 4 InsZ budou počítány ze základu odpovídajícímu výtěžku zpeněžení předmětu zajištění bez DPH. Je-li zpeněžen automobil za částku 1 210 000 Kč vč. DPH, jsou řečené limity nastaveny na částkách 40, resp. 50 tisíc Kč.

Při zohlednění komentovaného usnesení a výše citovaného komentáře č. 3 lze uzavřít, že náklady na zpeněžení předmětu zajištění má insolvenční správce vydávat účelně a zásadně nejvýše do limitu 5 % výtěžku zpeněžení předmětu zajištění (bez DPH); jedná se však o limit spíše psychologicko-návodný, nikoliv nepřekročitelný. Důvod překročit limit bude dán:

a) odsouhlasí-li (předem, nebo i následně) zajištěný věřitel náklady ve větším rozsahu (§ 298 odst. 4 poslední věta InsZ),

b) postupuje-li insolvenční správce při zpeněžení předmětu zajištění podle pokynů zajištěného věřitele, které vedou k vyšším nákladům spojeným se zpeněžením (§ 293 odst. 1 InsZ),

c) vzejdou-li vyšší náklady na zpeněžení předmětu zajištění ze závazného pokynu zajištěného věřitele ohledně zpeněžení předmětu zajištění (§ 293 InsZ; Rc 34/2016, 29 NSČR 137/2016),

d) rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v rámci dohlédací činnosti přijatým při přezkoumání pokynu zajištěného věřitele směřujícího ke zpeněžení (§ 293 odst. 1 InsZ), nebo

e) s účinností od 1. 1. 2014, určí-li tak v odůvodněných případech a výjimečně insolvenční soud v rámci rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli (§ 298 odst. 2 InsZ).

VI.    K pojmu „obiter dictum“

Komentované usnesení se brilantně zaobírá pojmem často používaným, méně však chápaným; stojí za to přečíst si znovu [viz výše prvních pět odstavců „Z odůvodnění komentovaného usnesení, Ad 2) k DPH“].

Související judikatura

I.    K závaznosti rozhodnutí a překážce věci rozsouzené

  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, č. j. 29 NSČR 29/2009-A-108 (KSOS 31 INS 3370/2008), uveřejněné pod číslem Rc 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
  1. Účinky právní moci soudního rozhodnutí, jež se projevují tím, že je již nelze napadnout odvoláním jako řádným opravným prostředkem (formální právní moc) a dále závazností výroku rozhodnutí a jeho nezměnitelností (materiální právní moc) zůstávají odkladem vykonatelnosti rozhodnutí nedotčeny.
  2. Pohledávku insolvenčního navrhovatele přiznanou pravomocným rozhodčím nálezem, který má účinky pravomocného soudního rozhodnutí, nelze označit za spornou (za nedoloženou v intencích § 105 InsZ) jen proto, že probíhá řízení o zrušení rozhodčího nálezu, ve kterém soud povolil odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu.

III. Ručitelské prohlášení vyššího územního samosprávného celku ve smyslu ust. § 143 odst. 4 InsZ se musí týkat všech dluhů právnické osoby a nemůže být vázáno na splnění podmínky.

  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem Rc 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Je-li rozhodnutím o věci samé (jeho výrokem) ve sporu o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva, zcela vypořádán právní vztah založený ve sporu o plnění na řešení předběžné otázky (řešení přijaté v takovém sporu vyčerpalo beze zbytku obsah předběžné otázky, ze které již /proto/ nemohou vzejít další spory o splnění povinnosti mezi týmiž účastníky), pak následnému sporu o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem, jímž má být výrokem soudního rozhodnutí znovu posouzena stejná předběžná otázka, již brání překážka věci rozsouzené (res iudicata). Je-li pravomocné soudní rozhodnutí o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo je či není, podkladem pro změnu zápisu věcného práva k majetku v příslušném veřejném seznamu, netvoří pravomocné soudní rozhodnutí ve sporu o plody, užitky a požitky z takového majetku nebo ve sporu o vyklizení takového majetku (jde-li o nemovitou věc) překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) pro následný spor o určení, zda tu právní vztah (právní poměr) nebo právo k majetku je či není.

  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem Rc 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.

II.    Obecně ke zpeněžení předmětu zajištění a jím vzniklých nákladů

Zajištěný věřitel má právo, aby byl v insolvenčním řízení při splnění stanovených předpokladů uspokojen z výtěžku zpeněžení zajištění, přičemž předmět zajištění tvoří do jisté míry oddělenou majetkovou podstatu, z níž nemohou být (před plným uspokojením nároků zajištěného věřitele) uspokojeni jiní věřitelé dlužníka. Toto právo zajištěného věřitele se však váže pouze k předmětu zajištění. Nastane-li situace, že se výtěžek zpeněžení v době, kdy má být rozhodnuto o jeho vydání zajištěnému věřiteli, již v majetkové podstatě nenachází, nemá zajištěný věřitel právo na oddělené uspokojení své zajištěné pohledávky z jiného majetku dlužníka.

  • Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1941, sp. zn. R I 262/41, publikované pod č. 18061/1941 (Vážný)

Správce konkursní podstaty je povinen přihlásiti k rozvrhu výtěžků zvláštní podstaty i ony výdaje, týkající se rozdělované podstaty, třebas je zaplatil ve smyslu ust. § 126 konk. ř. z výtěžku jiných podstat, tedy po případě i z podstaty společné, pokud jich zapravení bylo oddělným věřitelům ku prospěchu.

Není pochyb o tom, že insolvenční soud je při rozhodování o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli dle ust. § 298 InsZ povinen z úřední povinnosti zkoumat správnost a účelnost nákladů, které insolvenční správce vynaložil v souvislosti se správou a zpeněžením zajištěného majetku.

III.    DPH

  • Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. Cpjn 6/2007, uveřejněné pod číslem Rc 69/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Prodej movitých věcí a nemovitostí ve výkonu rozhodnutí (exekuci) podléhá DPH, jde-li ve smyslu ust. § 4 odst. 3 písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů, o součást obchodního majetku povinného, který je plátcem DPH. Je-li povinným právnická osoba, mají movité věci a nemovitosti vždy povahu obchodního majetku je-li povinným fyzická osoba – podnikatel, vychází se v pochybnostech z toho, že věci jsou jejím obchodním majetkem. Nejvyšší podání vydražitele nebo cena, za kterou byla movitá věc ve výkonu rozhodnutí (exekuci) prodána, je úplatou, z níž soud (exekutor) zajišťuje a odvádí správci daně částku rovnající se sazbě DPH.

  • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2102/2013, uveřejněný pod číslem Rc 71/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Částka odpovídající DPH, obsažená v nejvyšším podání, za něž byl vydražiteli udělen příklep prodávané nemovitosti patřící do obchodního majetku povinného, který je plátcem DPH, zůstává majetkem povinného až do jejího odvedení na osobní daňový účet povinného vedený u místně příslušného správce daně. Je-li před odvedením této částky prohlášen konkurs na majetek povinného podle zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2007), soud (při výkonu rozhodnutí) nebo soudní exekutor (při exekuci) ji vydá (je povinen ji vydat) jako součást majetku náležejícího do konkursní podstaty úpadce správci konkursní podstaty úpadce, aniž by se o tom vydávalo zvláštní rozhodnutí.

IV.    Procentní omezení výše nákladů na zpeněžení předmětu zajištění

Postupuje-li insolvenční správce při správě majetku, který zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele za dlužníkem, podle pokynu zajištěného věřitele, nese náklady vzniklé v souvislosti s plněním tohoto pokynu zajištěný věřitel, aniž by se uplatnilo omezení výše nákladů dle ust. § 298 odst. 3 věty první InsZ (ve znění účinném do 31. 12. 2013).

Insolvenční správce plní daňovou povinnost bez ohledu na to, zda zajištěný věřitel s placením daně z nemovitých věcí (za nemovitost, jež je předmětem zajištění) souhlasí. Plnění daňové povinnosti (placení daně) by pak zásadně nemělo jít k tíži nezajištěných věřitelů či insolvenčního správce, naopak jde o typický náklad spojený se správou nemovitosti.

V poměrech dané věci však výše uvedená okolnost, že jde o náklad spojený se správou nemovitosti, který by měl jít zásadně k tíži zajištěného věřitele, není významná především proto, že výše daně (daňová povinnost) převýšila čtyřprocentní hranici proto, že ke zpeněžení zajištěných nemovitostí kupní smlouvou došlo (vinou insolvenčního správce) až po 6 letech. Porušení povinností insolvenčního správce jednat při správě a zpeněžování zajištěného majetku s odbornou péčí, tj. v daném případě liknavost při zpeněžování majetku, pak nelze klást k tíži zajištěného věřitele. Právní posouzení odvolacího soudu ohledně (ne)možnosti odečíst v tomto konkrétním případě daň z nemovitých věcí ve vyšší než zákonem omezené výši, je tak správné.

Použitá literatura a jiné zdroje

RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2017. s. 449-451. ISBN 978-80-7552-445-4.

ZOULÍK, František in ZOULÍK, František. Zákon o konkursu a vyrovnání: Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck / SEVT, 1994. s. 100-105. ISBN 80-7049-077-2.

SPRINZ, Petr, NOVOPACKÝ, Lukáš. (Strastiplná) cesta zajištěného věřitele k vydání výtěžku zpeněžení v konkursu. Právní rozhledy. 2019, č. 22, s. 763-769. ISSN 1210-6410.

JIRMÁSEK, Tomáš. č. 3: Náklady na správu předmětu zajištění (pojistné, daň z nemovitých věcí), 29 NSČR 167/2017. In: insolvencnizona.cz. [online]. 1. 6. 2020 [cit. 8. 6. 2020]. Dostupné z: www.insolvencnizona.cz/clanky/1570.

Sdílet

Newsletter