K pasivní legitimaci v řízení o neúčinnost mnohostranné smlouvy

To nejaktuálnější z judikatury Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 ICdo 128/2018, vyložil, že v řízení o určení neúčinnosti smlouvy, kterou dlužník uzavřel s dalšími třemi osobami, není insolvenční správce oprávněn ani povinen podat odpůrčí žalobu proti těmto osobám jen proto, že byly smluvními stranami takové smlouvy. Žalobu, kterou se domáhá vyslovení neúčinnosti takové smlouvy a zároveň vydání peněžitého plnění, které na základě smlouvy ušlo z dlužníkova majetku, nebo rovnocenné (peněžité) náhrady za původní dlužníkovo plnění, které (již) není možné vydat do majetkové podstaty, podává insolvenční správce ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 a § 239 odst. 1 insolvenčního zákona vůči osobám, „v jejichž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn“ nebo vůči osobám, „které z něho měly prospěch“, bez zřetele k tomu, že případně nejde o smluvní strany smlouvy.

V řešené věci dlužník zkrátil své věřitele uzavřením dohody o kruhovém zápočtu, na jejímž základě dlužníkovi zanikl dluh vůči jedné z jejích stran. Insolvenční správce se přitom podle Nejvyššího soudu nebyl povinen domáhat vyslovení neúčinnosti dohody a vydání plnění ušlého z majetku dlužníka vůči všem stranám smlouvy. Postačilo žalovat pouze věřitele dlužníka, jehož pohledávka za dlužníkem na základě dohody zanikla. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že tzv. „vícestranný zápočet“ nebo „kruhový zápočet“ má při absenci vzájemně započitatelného (stejnorodého) plnění mezi jednotlivými dvojicemi věřitelů povahu dohody o zrušení nesplněného závazku (dluhu).

Odkaz na celé znění rozhodnutí zde.

Sdílet