K možnosti zastavení insolvenčního řízení při zrušení schváleného oddlužení. Ke správné aplikaci přechodných ustanovení.

Sedmý judikát komentovaný Tomášem Jirmáskem.

Názory prezentované v tomto článku jsou mými soukromými názory. Při vašem hodnocení prosím o přísnost a o to, abyste mi své názory, výhrady, podněty, ale i náměty na zajímavá rozhodnutí zasílali na e-mail: tjirmasek@ksoud.pha.justice.cz 27. 7. 2020, Tomáš Jirmásek, soudcem insolvenčního úseku Krajského soudu v Praze od 17. 11. 2011. 

K možnosti zastavení insolvenčního řízení při zrušení schváleného oddlužení. Ke správné aplikaci přechodných ustanovení.[1]

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 29 NSČR 170/2018-B-49 (KSUL 43 INS 9570/2015).

Právní věta

Aplikace ust. § 418 odst. 4 a 5 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 na oddlužení schválené před uvedeným datem odporuje pravidlům výkladu nepravé zpětné účinnosti.

Zastavit insolvenční řízení postupem předjímaným v ust. § 418 odst. 5 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 by v situaci, kdy oddlužení dlužnice bylo schváleno před 1. 7. 2017, bylo v rozporu s principem ochrany minulých právních skutečností.

Při rušení schváleného oddlužení nelze zastavit insolvenční řízení postupem předjímaným v ust. § 418 odst. 5 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017, bylo-li oddlužení schváleno před 1. 7. 2017.

Dotčené právní pře dpisy

§ 418 InsZ ve znění účinném do 30. 6. 2017

§ 418 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 5. 2019

Přechodná ustanovení k zákonu č. 64/2017 Sb. (dále jen „Novela 2017“)

Skutkový stav a rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu

Dlužnice podává dne 13. 4. 2015 insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení (A-1), kterému Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) po půlročních peripetiích vyhovuje – usnesením ze dne 6. 10. 2015, č. j. KSUL 43 INS 9570/2015-A-21 mj. zjišťuje úpadek dlužnice, povoluje jí oddlužení a ustanovuje insolvenčního správce, usnesením ze dne 5. 1. 2016, č. j. KSUL 43 INS 9570/2015-B-5 pak oddlužení dlužnici schvaluje, a to plněním splátkového kalendáře.

Insolvenční soud usnesením ze dne 19. 12. 2017, č. j. KSUL 43 INS 9570/2015-B-28 mj. zrušil schválené oddlužení dlužnice a zastavil insolvenční řízení.

K odvolání insolvenčního správce Vrchní soud v Praze napadené usnesení potvrdil usnesením ze dne 26. 2. 2018, č. j. 4 VSPH 62/2018-B-35 (KSUL 43 INS 9570/2015), ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2018, č. j. 4 VSPH 62/2018-B-41 (KSUL 43 INS 9570/2015).

K dovolání insolvenčního správce Nejvyšší soud změnil komentovaným usnesením ze dne 31. 3. 2020, č. j. 29 NSČR 170/2018-B-49 (KSUL 43 INS 9570/2015) odvolací usnesení v části o zastavení insolvenčního řízení tak, že na majetek dlužnice se prohlašuje konkurs. 

Odvolací i dovolací argumentace insolvenčního správce spočívala v přesvědčení, že věc měla být posuzována podle InsZ ve znění účinném do 30. 6. 2017, tedy nebylo lze insolvenční řízení zastavit, nýbrž bylo nezbytné usnesení o zrušení schváleného oddlužení spojit s prohlášením konkursu na majetek dlužnice.

odůvodnění komentovaného usnesení

Výkladem nepravé zpětné účinnosti zákona se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Potud je judikatura Nejvyššího soudu jednotná v závěrech, podle nichž:

1) Z povahy procesního práva plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinnosti nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější procesní úprava, však zůstávají zachovány. K tomu srov. bod XII, str. 180 (356) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem Rc 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).

2) Nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, nemusí mít – obecně vzato – na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, žádný vliv. Takováto situace nastává, stanoví-li nový právní předpis, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, a že tedy právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu. Obvykle však má nový právní předpis vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností; v takovémto případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu. K tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod číslem Rc 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rc 34/2001“).

3) Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou. Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, uveřejněný pod číslem Rc 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rc 35/2006“).

K závěrům obsaženým v Rc 35/2006 se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 30. 11. 2017, č. j. 29 NSČR 14/2015-P20-19 (KSBR 54 INS 20426/2011), uveřejněném pod číslem Rc 25/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rc 25/2019“) [ústavní stížnost proti citovanému usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 504/18].

4) Dikce přechodných ustanovení obsažených v článku II. bodu 1. části věty za středníkem Novely 2017 beze zbytku odpovídá definici nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity). Zasahuje totiž do právních vztahů, vzniklých před účinností Novely 2017, činí tak avšak až ode dne účinnosti tohoto zákona, přičemž účinky úkonů (samotný vznik právních vztahů a nároky z nich vyplývající), které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2017) zůstávají zachovány (a ponechány regulaci dosavadní právní úpravě). K tomu viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, č. j. 29 ICdo 149/2018-31 (39 ICm 3508/2017, KSOS 39 INS 1364/2008) – dále jen 29 ICdo 149/2018“ [ústavní stížnost proti citovanému usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 8/20].

Odvolací soud aplikoval v dané věci ust. § 418 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 s odůvodněním, že tento postup plyne z článku II. bodu 1. přechodných ustanovení Novely 2017. Na podporu tohoto názoru citoval z důvodové zprávy k Novele 2017, k níž dodal, že úmyslem zákonodárce jistě nebylo prohlašovat konkursy na majetek dlužníků podle právní úpravy účinné do 30. 6. 2017 po dobu dalších pěti let pouze proto, aby se insolvenčním správcům dostalo odměny alespoň ve výši 45 000 Kč bez DPH. Takový výklad nemůže obstát přinejmenším proto, že zcela pomíjí úpravu obsaženou v ust. § 418 odst. 4 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017.

Právě posouzení, zda a v jakém směru může působit retroaktivně uplatnění ust. § 418 odst. 4 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 je pro výsledek dovolacího řízení určující.

Zmíněné ustanovení představuje výjimku z pravidel ustavených v ust. § 418 odst. 1 a 3 InsZ, ze kterých se opět konstruuje (kumulativně) výjimka pod písmeny a) až c) – návrh na povolení oddlužení byl podán společně s insolvenčním návrhem [§ 418 odst. 4 písm. a) InsZ], dlužník požádal, aby byl způsobem řešení jeho úpadku konkurs [§ 418 odst. 4 písm. b) InsZ], a zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, stanovil-li mu soud povinnost k její úhradě podle § 108 odst. 2 a 3 InsZ [§ 418 odst. 4 písm. c) InsZ].

Tyto výjimky z výjimky však znemožňují aplikaci předmětného ustanovení na oddlužení schválené před 1. 7. 2017. U všech tří výjimek z výjimky se totiž předpokládá, že se v minulosti stala skutečnost, která zabrání zastavení insolvenčního řízení (podle § 418 odst. 5 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017).

Na to, že může svým jednáním zabránit zastavení insolvenčního řízení, mohl dlužník poprvé pomýšlet (ve vazbě na ona písmena) až od 1. 7. 2017, své chování by ovšem mohl těmto požadavkům uzpůsobit, jen kdyby takto jednal už před 1. 7. 2017. Logikou věci je dáno, že to není možné. Odtud plyne, že aplikace ust. § 418 odst. 4 a 5 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 na oddlužení schválené před uvedeným datem odporuje pravidlům výkladu nepravé zpětné účinnosti vyloženým ve výše označené judikatuře.

Lze tedy uzavřít, že zastavit insolvenční řízení postupem předjímaným v ust. § 418 odst. 5 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 by v situaci, kdy oddlužení dlužnice bylo schváleno před 1. 7. 2017, bylo v rozporu s principem ochrany minulých právních skutečností [srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 13/ 1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyšlý pod č. 63/1997 Sb. (dále jen „Pl. ÚS 21/96“, nebo Rc 35/2006].

Komentář

Opožděný prolog

„Právní věda i právní praxe po dlouhou dobu ulpívaly na iluzi, že zákon se stává účinným v den, kdy je tak platným právem stanoveno. Je to samozřejmě pravda, a to pravda neobyčejně důležitá z hlediska zákonnosti. Přesto však je to pravda jen poloviční. Iluzí je to potud, že v den formální účinnosti zákona (zejména zákona rozsáhlejšího a složitějšího) zpravidla dávno ještě nezačíná jeho účinnost sociální, jeho společenské působení. Nabytí této účinnosti je proces, který nezbytně prochází lidským vědomím, v němž se norma stává motivem jednání a jehož prostřednictvím se chování, normou požadované, stává chováním praktickým, skutečným společenským chováním lidí.

Nová právní norma vstupuje do situace, kdy existuje určitý rytmus každodenního života, a to rytmus zformovaný v určitém právním řádu a jemu přiměřený. Vydáním nové právní normy se tento právní řád mění (více nebo méně, ale vždy) a existující každodenní praktická činnost se s ním dostává do rozporu. (Právo neguje společenské vztahy.) Nová právní norma se musí nejprve zmocnit své každodenní praktické činnosti, chování podle ní se musí stát každodenním, což je proces seznamování, poznávání a zvykání, který po jistou dobu trvá.“

Viktor Knapp, Teorie Práva

 

Komentované usnesení řeší otázku střetu dvou právních úprav týkajících se zrušení schváleného oddlužení (§ 418 InsZ). Úvodem je třeba připomenout, že InsZ ve znění účinném do 30. 6. 2017 stanovil, že je-li rušeno schválené oddlužení, musí být takové rozhodnutí obligatorně spojeno s rozhodnutím o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, a to bez ohledu na skutečnost, že se v majetkové podstatě nenacházejí prostředky k úhradě nákladů insolvenčního řízení (zejm. odměny insolvenčního správce) [§ 418 odst. 3 InsZ].

InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 stanoví, že soud spolu se zrušením schváleného oddlužení insolvenční řízení zastaví (§ 418 odst. 5 InsZ), ledaže (i) insolvenční soud zjistí, že majetek dlužníka, aniž se přihlíží k věcem, právům a jiným majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty, je pro uspokojení věřitelů alespoň částečně postačující (§ 418 odst. 4 i. p. InsZ), anebo ledaže (ii) návrh na povolení oddlužení byl podán společně s insolvenčním návrhem, dlužník požádal, aby byl způsobem řešení jeho úpadku konkurs, a současně zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, stanovil-li mu soud povinnost k její úhradě podle ust. § 108 odst. 2 a 3 InsZ [§ 418 odst. 4 písm. a), b) a c) InsZ].

V komentovaném případě bylo insolvenční řízení zahájeno, o úpadku dlužnice rozhodnuto a oddlužení jí povoleno a schváleno (vše) před 30. 6. 2017, tedy za účinnosti staré právní úpravy. Pro neplnění povinností dlužnicí jí bylo následně po 1. 7. 2017 schválené oddlužení zrušeno. Spor se vedl o použitelnosti nové právní úpravy na staré insolvenční řízení, tedy zda lze při zrušení „starého“ oddlužení insolvenční řízení zastavit, či má být obligatorně prohlašován konkurs, a to bez zřetele k nemajetnosti dlužnice.

V obecné rovině nabízejí odpověď na otázku, která norma se na dané (ke dni 1. 7. 2017 probíhající) řízení použije, přechodná ustanovení. Ta představují pravidla řešení střetů více (časově) po sobě jdoucích právních předpisů upravujících stejné právní vztahy (právní skutečnosti) a postupy.

Tento vztah více předpisů může být řešen (i) na principu pravé zpětné účinnosti (retroaktivity), podle kterého se novým předpisem řídí i právní vztahy (právní skutečnosti), které se staly již v minulosti, typicky jejich vznik; třebaže tento přístup není výslovně právním řádem zapovězen (s výjimkou trestního práva hmotného), je obecně odmítán pro rozpor s principem právní jistoty a s ním související ochranou nabytých práv (iura quaesita), výjimečně se prosadí, stanoví-li tak (ve prospěch právního subjektu) přechodné ustanovení výslovně; dále (ii) na principu nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity), podle kterého se novým právním předpisem sice řídí i právní vztahy (právní skutečnosti) vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se řídí dosavadní právní úpravou (srov. Rc 34/2001, Rc 25/2019). Poslední možností je, že (iii) přechodná ustanovení nového právního předpisu zcela vyloučí jeho použitelnost na staré právní vztahy (právní skutečnosti); jsou zde tedy dvě vedle sebe stojící právní úpravy. Vznik starých právních vztahů (právních skutečností) i nároky z těchto vztahů plynoucí, jakož i všechny související otázky jich se týkající, se řídí starým právním předpisem i po účinnosti právního předpisu nového (v úpadkových poměrech typicky stará konkursní a vyrovnávací řízení, nověji insolvenční řízení s rozhodnutím o úpadku do 31. 5. 2019). Novým právním předpisem se řídí jen právní vztahy (právní skutečnosti) nové.

Tradičně (zpravidla) jsou insolvenční přechodná ustanovení budována na principu nepravé zpětné účinnosti nového (pozdějšího) právního předpisu. I zde platí, co uvedl Krčmář v komentáři Drápal, Bureš, totiž že [z] povahy procesního práva vyplývá, že nové procesní právo (jeho změny) má působit ode dne nabytí účinnosti zákona, ovšem i pro řízení, která byla zahájena před jeho účinností […]. Ty účinky, které dosavadní procesní úprava spojovala s určitými procesními úkony, zůstávají zachovány i nadále. Negativní vyjádření této zásady vyznívá v závěr, že jestliže s určitými úkony dosavadní procesní právo žádné účinky nespojovalo, pak zůstává i takový „účinek“ zachován; to znamená, že účinky, které určitému procesnímu úkonu přisuzuje až nová úprava, nastanou jen za předpokladu, že úkon byl učiněn za účinnosti úpravy nové.“ Nestanoví-li přechodná ustanovení nic jiného, případně pokud nestanoví vůbec nic, platí princip nepravé zpětné účinnosti (II. ÚS 512/05).

Každý podvědomě hledá jednoduchá řešení; týkají-li se změn právních předpisů, táže se každý (v touze po jednoduchosti), zda se „novela použije na toto řízení“. V daném případě je situace částečně usnadněna tím, že přechodná ustanovení k Novele 2017 stanoví, že „zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány“.

Přechodná ustanovení tak jsou výslovně postavena na principu nepravé zpětné účinnosti nové úpravy (stejně 29 ICdo 149/2018), tedy Novela 2017 se – zásadně – použije i na probíhající (stará) insolvenční řízení. Toto zjednodušené vidění světa nám ve vztahu k insolvencím (správně) rozbil Nejvyšší soud komentovaným usnesením. Vzdor přirozené lenosti nás Nejvyšší soud vede k tomu, abychom při řešení otázky, který právní předpis aplikovat na řešenou věc, neustrnuli v mechanickém posouzení, nepravá zpětná účinnost = nový předpis.

Komentované usnesení odkazem na nález Pl. ÚS 21/96 akcentuje princip ochrany minulých právních skutečností, aby následně podrobil testu tímto principem ust. § 418 odst. 4 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017. Pokud nás však Nejvyšší soud správně poučil, že přechodná ustanovení postavená na principu nepravé zpětné účinnosti ještě automaticky neznamenají použití nového právního předpisu a že je třeba jej vždy ještě podrobit řečenému testu, tak – mám za to – provedl tento test s nesprávným výsledkem, v důsledku čehož dospěl k nesprávnému závěru o tom, že ust. § 418 odst. 5 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 nelze použít na insolvenční řízení probíhající ke dni 30. 6. 2017, resp. na insolvenční řízení, v nichž bylo k tomuto dni „schváleno oddlužení“.

Komentované usnesení shrnuje, že všechny tři skutečnosti vyjmenované v ust. § 418 odst. 4 písm. a), b) a c) InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 se měly (aby bylo lze uvažovati o volbě mezi možnostmi insolvenční řízení zastavit, nebo na majetek dlužníka prohlásit konkurs) stát v minulosti (před účinností Novely 2017), tedy v době, kdy dlužnice na jejich splnění ve vazbě na možné prohlášení konkursu nemohla pomýšlet. Proto není možné, uvádí Nejvyšší soud, zastavit insolvenční řízení postupem podle ust. § 418 odst. 5 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017, neboť „oddlužení bylo schváleno“ před 1. 7. 2017; opačný postup by, jak již uvedeno, byl v rozporu s principem ochrany minulých právních skutečností.

Komentované usnesení test ochrany minulých právních skutečností, příp. ochrany nabytých práv nijak (pro účel aplikace na řešený vztah) nedefinovalo. Z obsahu komentovaného usnesení však lze mít za to, že tento test Nejvyšší soud aplikoval toliko na postavení dlužnice, nikoliv postavení věřitelů (soud ani insolvenční správce nejsou účastníky insolvenčního řízení, mám tedy za to, že ve vztahu k nim tento test nelze aplikovat z povahy věci; to při vědomí, že ve vztahu k odměně je insolvenční správce věřitelem pohledávky za majetkovou podstatou). Ve vztahu k dlužnici pak komentované usnesení (dle mého názoru chybně) akcentuje toliko to, že před schválením oddlužení dlužnice nemohla pomýšlet na splnění podmínek v ust. § 418 odst. 4 písm. a), b) a c) InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017, aniž se však zabývá jednak tím, zda tyto podmínky může dlužnice splnit po 1. 7. 2017, a jednak tím, zda je v ekonomickém a právním zájmu dlužnice setrvat v důsledku prohlášení konkursu nadále v insolvenčním řízení (tedy co je tím nejpřirozenějším a nejžádanějším zájmem dlužnice).

Dlužníci (v „nových“ řízeních) jen zcela výjimečně při rušení oddlužení prosazují prohlášení konkursu na svůj majetek. V případě nemajetnosti (a jen v takovém případě lze insolvenční řízení zastavit) takový postup nepřináší nižádný užitek ani dlužníku, ani věřitelům. Dlužník nadále bezúčelně setrvává v insolvenčním řízení, namísto možnosti podání nového insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení (jak se zhusta děje). Věřitelé pak v konkursu obdrží prakticky jistou nulu, a to proti vynaloženým nákladům spojeným s další účastí v řízení (minimálně náklady na zaměstnance či zástupce). Namísto toho by věřitelé měli možnost (již) vymáhat svoji pohledávku v exekuci či si tuto pohledávku odepsat nebo vymáhat v novém (snad již úspěšnějším) insolvenčním řízení, v němž bude úpadek dlužníka řešen oddlužením.

Rovněž náklady celého insolvenčního řízení jdoucí k tíži státu vzrostou. Užitek tak má (může mít) toliko insolvenční správce. Tomu bude namísto odměny za jednotlivé měsíce oddlužení (750 Kč či 1 125 Kč měsíčně) zpravidla náležet minimální odměna podle ust. § 1 odst. 5 vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „VoOIS“) ve výši 45 000 Kč. Nadto mu namísto žádné odměny z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek náleží odměna podle ust. § 2a VoOIS ve výši 1 000 Kč za každou přezkoumanou přihlášku pohledávky [viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2016, č. j. 4 VSPH 2383/2015-B-24 (KSPH 61 INS 4210/2014)]. Paradoxně tak jsou v důsledku komentovaného usnesení chráněny toliko zájmy a práva insolvenčního správce

Pro věc nikoliv okrajové je správné zodpovězení otázky, co je „staré“ a co již „nové“ oddlužení. Nejvyšší soud určil časovou hranici okamžikem schválení oddlužení.

Akceptujeme-li výklad Nejvyššího soudu o nemožnosti splnění podmínek vyjmenovaných v ust. § 418 odst. 5 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 před 30. 6. 2017, bude třeba odmítnout jako rozhodující okamžik pro určení použitelného znění citovaného usnesení „schválení oddlužení“, jak učinil Nejvyšší soud, a přijmout okamžik rozhodnutí o úpadku. Důvodem je (odhlížeje nyní od dalších dvou podmínek), že podmínka podání dlužnického insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení je možná právě jen do rozhodnutí o úpadku (§ 390 InsZ). Nejvyšší soud nijak nevysvětlil, proč by tuto podmínku bylo lze splnit až do „schválení oddlužení“.

Stejně tak mám za to, že je mylné mínění, že „u všech tří výjimek z výjimky se totiž předpokládá, že se v minulosti stala skutečnost, která zabrání insolvenčnímu řízení“, resp. že by tato minulost měla sahat před schválení oddlužení.

Lze připustit, že spojení insolvenčního návrhu s návrhem na povolení oddlužení (jinými slovy řečeno, že insolvenční návrh byl podán dlužníkem) sahá k počátkům insolvenčního řízení (před rozhodnutí o úpadku). Jedná se však o skutečnost zcela pravidelnou, jistě se svojí četností blížící sta procentům, ostatně i v komentovaném případě k tomu došlo – tedy tato podmínka byla splněna. Naopak, nebyl-li by návrh na povolení oddlužení podán spolu s insolvenčním návrhem, byl by to bez dalšího důvod pro zastavení insolvenčního řízení (namísto alternativního prohlášení konkursu).

Podmínka v podobě žádosti dlužníka, aby byl způsobem řešení jeho úpadku konkurs, nelze vykládat tak, že dlužník má o konkurs žádat v návrhu na povolení oddlužení [taková podmínka je stanovena pro případ, že oddlužení není ani povoleno v ust. § 396 odst. 1 písm. c) InsZ] nebo při jednání s insolvenčním správcem podle ust. § 410 odst. 2 InsZ [taková podmínka je stanovena pro případ, že oddlužení není ani schváleno v ust. § 405 odst. 2 písm. c) InsZ]. V insolvenční praxi převládl postup, dle nějž, v případě, že hrozí zrušení schváleného oddlužení, soud vyzve dlužníka, zda právě pro tento případ navrhuje prohlášení konkursu na svůj majetek; připojena jest doložka o tom, že nevyjádří-li se dlužník ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že pro případ zrušení schváleného oddlužení dlužník souhlasí se zastavením insolvenčního řízení (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Stejně i Strnad v komentáři Kozák, dle nějž lze žádost o prohlášení konkursu podat (uplatnit) „nejpozději před rozhodnutím soudu o zrušení oddlužení (naposledy na jednání před insolvenčním soudem podle odst. 7)“. Mám za to, že takový postup intencím zpytovaného ustanovení plně vyhovuje.

Jedná-li se o podmínku vyměření a zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle ust. § 108 odst. 2 InsZ, jedná se, dle mého přesvědčení, o podmínku, resp. ustanovení ve svém doslovném znění obsoletní. Jak již řečeno, dle citovaného ustanovení lze vyměřit tuto zálohu nejpozději před rozhodnutím o úpadku. Současně však dle citovaného ustanovení platí, že povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení. Jedná se tak o podmínku právně nemožnou, překlenutelná je pouze výkladem, dle nějž lze pouze pro tento jediný případ vyměřit zálohu i po rozhodnutí o úpadku (pak by citované ustanovení obsoletní nebylo) [jak trefně poznamenává Strnad v komentáři Kozák, neprosadil-li by se ani jeden z uvedených způsobů, bylo by celé ust. § 418 odst. 4 InsZ obsoletní a v praxi neaplikovatelné]. K přípustnosti dodatečného vyměření zálohy na náklady insolvenčního řízení i po rozhodnutí o úpadku v řešeném případě se přiklánějí i Sprinz, Chytil v komentáři Sprinz, kteří odmítají opačný závěr Vrchního soudu v Olomouci vyjádřený v usnesení ze dne 2. 11. 2017, č. j. 2 VSOL 919/2017-B-29 (KSOS 22 INS 23708/2012) [„podle odvolacího soudu nelze ve fázi rozhodování o zrušení schváleného oddlužení uložit dlužníkovi povinnost zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení dle § 108 odst. 2 a 3 IZ, jak stanoví insolvenční zákon v § 418 odst. 4 písm. c)“]. Ať je řešení jakékoliv (ze dvou uvedených možností), nebrání tomu, aby tato podmínka v ust. § 418 odst. 4 písm. c) InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017 byla (mohla být) splněna. Nad rámec uvedeného – dovolával-li se Nejvyšší soud Stanoviska, tak to stanovilo, že [j]estliže tedy zákon o konkursu a vyrovnání za dřívější úpravy, účinné do 31. 5. 1996, s postavením navrhovatele, založeným jeho procesním úkonem (podáním návrhu na prohlášení konkursu), nespojoval povinnost složit zálohu na náklady konkursu, pak právě tento účinek zůstává zachován a soud nemůže tuto povinnost uložit dodatečně. Platí proto, že povinnost složit zálohu na náklady konkursu má jen ten navrhovatel, jehož návrh na prohlášení konkursu soudu došel počínaje 1. 6. 1996“; jinak se nová právní úprava použije na staré řízení, v němž však nelze dlužníku uložit povinnost složit zálohu. Nic by proto nebránilo tomu, aby se záloha „prostě nevyměřila“.

Jinými slovy řečeno, oproti komentovanému usnesení mám za to, že všechny tři podmínky v ust. § 418 odst. 4 písm. a), b) a c) InsZ jsou splnitelné i tehdy, je-li o úpadku rozhodnuto (či oddlužení schváleno) před 30. 6. 2017, avšak oddlužení je rušeno po 1. 7. 2017.

V teoretické rovině si dokáži představit, že rozhodnutí Nejvyššího soudu mohlo být zrušující, neboť nebyly dosud splněny všechny podmínky pro vydání rozhodnutí, když soud dlužnici dosud nevyzval ke sdělení, zda navrhuje prohlášení konkursu, či zastavení řízení; naopak v protokolu o jednání soud dlužnici výslovně poučil podle ust. § 418 InsZ ve znění účinném do 30. 6. 2017, tedy o tom, že bude prohlášen konkurs, nikoliv zastaveno řízení, jak následně učinil.

Lze tedy uzavřít, že dle komentovaného usnesení při rušení schváleného oddlužení nelze zastavit insolvenční řízení postupem předjímaným v ust. § 418 odst. 5 InsZ ve znění účinném od 1. 7. 2017, bylo-li oddlužení schváleno před 1. 7. 2017. V takovém případě je třeba rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení obligatorně spojit s prohlášením konkursu na majetek dlužníka.

Související judikatura

  • Bod XII, str. 180 (356) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem Rc 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Z povahy procesního práva plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinnosti nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější procesní úprava, však zůstávají zachovány.

  • Nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 13/ 1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a vyšlý pod č. 63/1997 Sb.

Obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy, vzniklé podle zrušené právní normy, řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání.

  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod číslem Rc 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Nový právní předpis, který řeší stejný právní institut jinak (zcela nebo jen zčásti) než dosavadní právní úprava, nemusí mít – obecně vzato – na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností, žádný vliv. Takováto situace nastává, stanoví-li nový právní předpis, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, a že tedy právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, se včetně všech práv a nároků řídí dosavadními předpisy, i když tato práva a nároky vzniknou až po účinnosti nového právního předpisu. Obvykle nový právní má předpis vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností; v takovémto případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu.

  • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, uveřejněný pod číslem Rc 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost (retroaktivita) znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou.

  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 654/2011

Právní teorie i rozhodovací praxe soudů rozeznává zpětnou účinnost (retroaktivitu) pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost se jedná tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost, která jedině je z hlediska požadavků na právní stát akceptovatelná (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1995, uveřejněný pod číslem 164/1995 Sb.), pak znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů a nároky z těchto vztahů, vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou (srov. k tomu např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 63/1997 Sb., a rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly Rc 70/2000, Rc 34/2001 a Rc 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto zdůraznil již v rozsudku ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2108/2010, uveřejněném pod číslem Rc 133/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (který ovšem soudům v souzené věci znám být nemohl), že zodpovězení otázky, zda by aplikací vyhlášky č. 550/2005 Sb. ve znění novely provedené vyhláškou č. 101/2006 Sb. při určení výše úhrady za zdravotní služby poskytnuté v celém období 1. pololetí roku 2006 došlo k porušení zákazu pravé retroaktivity, se odvíjí především od posouzení, zda a kdy – podle smlouvy, popřípadě podle právních předpisů – vznikl (vznikly) zdravotnickému zařízení nárok (nároky) na úhradu za zdravotní péči poskytnutou v 1. čtvrtletí 2006 a zda tu tedy k 1. 4. 2006, kdy nabyla tato novela účinnosti, již nějaké takové nároky existovaly; nelze přitom ovšem zaměňovat vznik nároku s jeho splatností.

  • Usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. ÚS 512/05

Nestanoví-li přechodná ustanovení nic jiného, případně pokud nestanoví vůbec nic, platí princip nepravé zpětné účinnosti.

V řízení o zrušení rozhodčího nálezu vydaného před 1. 4. 2012, které bylo zahájeno po 1. 4. 2012, nelze aplikovat ustanovení zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném od 1. 4. 2012.

  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2012, č. j. 29 ICdo 7/2012-62 (MSPH 94 INS 3902/2010, 94 ICm 2075/2010), uveřejněné pod číslem Rc 113/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Jestliže přihlášený věřitel popřel pravost pohledávky jiného věřitele při přezkumném jednání, jež se konalo po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (241/2010 Sb.), avšak před jeho účinností (před 31. 3. 2011), mělo takové popření tytéž účinky, jako kdyby pohledávku ve stejné době popřel insolvenční správce, a uplatní se na ně ustanovení insolvenčního zákona ve znění účinném do 30. 3. 2011. Obdobně to platí pro popření pravosti pohledávky jiného věřitele přihlášeným věřitelem při přezkumném jednání, jež se konalo v době od 31. 3. 2011 v insolvenčním řízení, v němž insolvenční soud vydal rozhodnutí o úpadku před uvedeným datem.

  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 29 NSČR 14/2015-P20-19 (KSBR 54 INS 20426/2011), uveřejněném pod číslem Rc 25/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti citovanému usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. ÚS 504/18).

V souladu s principem nepravé zpětné účinnosti zákona je takový výklad ust. § 173 odst. 1 InsZ ve znění účinném od 1. 8. 2013 (ve spojení s § 167 odst. 2 InsZ ve znění účinném od 1. 8. 2013), který věřiteli vykonatelné pohledávky na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem dovoluje podat přihlášku pohledávky u insolvenčního soudu kdykoli v průběhu insolvenčního řízení, jen pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka, přihláška pohledávky byla podána v době, kdy zajištění podle trestního řádu trvá, a zajištění podle trestního řádu vzniklo nejdříve v době od 1. 8. 2013; to platí bez zřetele k tomu, zda insolvenční řízení bylo zahájeno před nebo po uvedeném datu.

  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1136/2016, uveřejněn pod číslem Rc 26/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Ustanovení § 140a InsZ (ve znění účinném od 1. 1. 2014) se neuplatní, jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. 1. 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno rozhodnutí o úpadku před 1. 1. 2014.

Ustanovení § 140a InsZ (ve znění účinném od 1. 1. 2014) se uplatní, jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. 1. 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno rozhodnutí o úpadku v době od 1. 1. 2014.

Ustanovení § 140b až § 140e a § 141a InsZ (ve znění účinném od 1. 1. 2014) se uplatní, jestliže v insolvenčním řízení vedeném k 1. 1. 2014 na majetek dlužníka bylo vydáno rozhodnutí o úpadku sice před 1. 1. 2014, ale po uvedeném datu stále trvají účinky rozhodnutí o úpadku.

  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2019, č. j. 29 ICdo 149/2018-31 (39 ICm 3508/2017, KSOS 39 INS 1364/2008) [ústavní stížnost proti citovanému usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. ÚS 8/20]

Dikce přechodných ustanovení obsažených v článku II. bodu 1. části věty za středníkem Novely 2017 beze zbytku odpovídá definici nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity). Zasahuje totiž do právních vztahů, vzniklých před účinností Novely 2017, činí tak avšak až ode dne účinnosti tohoto zákona, přičemž účinky úkonů (samotný vznik právních vztahů a nároky z nich vyplývající), které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7. 2017) zůstávají zachovány (a ponechány regulaci dosavadní právní úpravě).

V incidenčním sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy, jíž byl prodán majetek dlužníka insolvenčním správcem mimo dražbu, nemohou dovolatelé uspět s argumentací o včasnosti žaloby na základě právní normy (právní skutečnosti) [§ 289 odst. 3 InsZ v novelizovaném znění], kterou zavedl až zákon č. 64/2017 Sb., jenž nabyl účinnosti (počal vyvolávat právní účinky) až po uzavření předmětné kupní smlouvy. V opačném případě by aplikace novelizovaného znění ust. § 289 odst. 3 InsZ na zde projednávanou věc znamenala nepřípustnou pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu).

Použitá literatura a jiné zdroje

SPRINZ, Petr a CHYTIL, Petr in SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek, a kol. Insolvenční zákon: komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019. s. 1153. ISBN 978-80-7400-753-8.

STRNAD, Zdeněk in KOZÁK, Jan, BROŽ, Jaroslav, DADAM, Alexandr, STANISLAV, Antonín, STRNAD, Zdeněk, ZRŮST, Lukáš, ŽIŽLAVSKÝ, Michal. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2019. s. 1511-1512. ISBN 978-80-7598-578-1.

KRČMÁŘ, Zdeněk in DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav. Občanský soudní řád: komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009. s. 2738. ISBN 978-80-7400-107-9.

KNAPP, Viktor. Teorie Práva. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 1995. s. 164. ISBN 80-7179-028-1.

JIRMÁSEK, Tomáš in SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek, a kol. Insolvenční zákon: komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019. s. 1196-1999. ISBN 978-80-7400-753-8.


[1]    Tento článek částečně čerpá a cituje pasáže z připravovaného internetového komentáře k ust. § 432 InsZ, který představuje upravenou a aktualizovanou verzi komentáře SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek, a kol. Insolvenční zákon: komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019; dostupný bude na podzim 2020 na stránkách https://www.beck-online.cz/bo/index.seam.

Sdílet