Důsledky zaplacení fakultativní zálohy na náklady insolvenčního řízení třetí osobou

22. 3. 2021. Názory prezentované v tomto článku jsou mými soukromými názory. Při vašem hodnocení prosím o přísnost a o to, abyste mi své názory, výhrady, podněty, ale i náměty na zajímavá rozhodnutí zasílali na e-mail: tjirmasek@ksoud.pha.justice.cz Tomáš Jirmásek, soudcem insolvenčního úseku Krajského soudu v Praze od 17. 11. 2011.  

Tento článek částečně čerpá a cituje pasáže z připravovaného internetového komentáře k ust. § 108 InsZ, který představuje upravenou a aktualizovanou verzi komentáře SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek, a kol. Insolvenční zákon: komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019; dostupný.

Předchozí komentáře najdete zde.

Je-li namísto dlužníka, kterému taková povinnost byla uložena usnesením insolvenčního soudu, složena záloha na náklady insolvenčního řízení třetí osobou, tak není důvodu pro zastavení insolvenčního řízení podle ust. § 108 odst. 4 InsZ, je-li ze všech okolností zjevné, že vůlí této třetí osoby bylo plnění na zálohu na náklady insolvenčního řízení namísto dlužníka.

Dotčené právní předpisy

§ 108 odst. 2 až 5 InsZ

Skutkový stav a rozhodnutí soudu prvního stupně

Dlužnice Galaxy – Energy.cz s.r.o. podala dne 7. 9. 2020 u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) dlužnický insolvenční návrh (A-1).

Usnesením ze dne 17. 9. 2020, č. j. KSCB 44 INS 18721/2020-A-4 vyzval insolvenční soud dlužnici k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení dle ust. § 108 odst. 2 InsZ ve výši 50 000 Kč.

Dne 24. 9. 2020 zálohu ve výši 50 000 Kč u insolvenčního soudu složila společnost PePaSol energy systems s.r.o. (A-5).

Usnesením ze dne 26. 10. 2020, č. j. KSCB 44 INS 18721/2020-A-6 insolvenční soud zastavil insolvenční řízení z důvodu, že záloha na náklady insolvenčního řízení nebyla ve stanovené lhůtě dlužnicí složena.

K odvolání dlužnice (A-7) Vrchní soud v Praze napadené usnesení změnil komentovaným usnesením tak, že insolvenční řízení se nezastavuje.

Z odůvodnění komentovaného usnesení

I když záloha na náklady insolvenčního řízení není svou povahou soudním poplatkem [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 29 NSČR 172/2017-A-59 (MSPH 59 INS 7558/2016)], nabízí se – v případě jejího zaplacení jinou osobou – s ní určitá podobnost. Podle ustálené judikatury je možnost zaplacení soudního poplatku prostřednictvím třetí osoby z povahy věci připuštěna, zaplacení soudního poplatku je úkonem zastupitelným. Soudy ani nejsou povinny zjišťovat, zda mezi poplatníkem a třetí osobou, která poplatek zaplatila, existoval právní vztah založený dohodou, kterou by se tato třetí osoba zavázala zaplatit za žalobkyni soudní poplatek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1917/2015, uveřejněné pod číslem Rc 50/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto závěry lze podle názoru odvolacího soudu třeba vztáhnout i na zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Ze spisu odvolací soud ověřil, že soud I. stupně eviduje platbu ve výši určené zálohy 50 000 Kč zaplacené věřitelem, jenž dosud není insolvenčním navrhovatelem ani přihlášeným věřitelem, dne 25. 9. 2020 (A-5). Jednateli a společníky dlužníka a věřitele, jsou nadto tytéž osoby (Petr Šimon a Pavel Lučan), které v případě dlužníka vlastní obě podíl 40 % a v případě věřitele podíl 30 % a je tak nasnadě podotknout, že zde byla vůle věřitele zaplatit zálohu za dlužníka.

Podstatnou skutečností pro odvolací soud je to, že účel zálohy na náklady insolvenčního řízení byl jejím zaplacení naplněn, a není tedy důvodu pro zastavení insolvenčního řízení. Soud I. stupně měl zálohu zaevidovat, což učinil, a přijmout ji jako plnění zálohy na náklady insolvenčního řízení místo dlužníka.

Komentář

I.    Obecně k fakultativní záloze

1.    Právní úprava

§ 108

(2) Insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli, aby ve stanovené lhůtě zaplatil zálohu na náklady insolvenčního řízení, je-li to nutné ke krytí nákladů řízení a prostředky k tomu nelze zajistit jinak; to platí i tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nemá žádný majetek. Tuto zálohu nelze uložit insolvenčnímu navrhovateli – zaměstnanci nebo bývalému zaměstnanci dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích. Povinnost zaplatit zálohu neuloží insolvenční soud dlužníku, o jehož insolvenčním návrhu může rozhodnout bez zbytečného odkladu tak, že vydá rozhodnutí o úpadku, s nímž spojí rozhodnutí o povolení oddlužení.

(3) Výši zálohy podle odstavce 2 může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu společně a nerozdílně.

(4) Nebude-li záloha na náklady insolvenčního řízení stanovená rozhodnutím insolvenčního soudu podle odstavců 2 a 3 ve stanovené lhůtě zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

(5) Nejde-li o dlužníka, může osoba, která zaplatila zálohu na náklady insolvenčního řízení, uplatnit její náhradu v insolvenčním řízení jako pohledávku za majetkovou podstatou.

2.   Účel

Účelem fakultativní zálohy je

• překlenout bezprostředně po rozhodnutí o úpadku nedostatek finančních prostředků potřebných k úhradě prvotních a neodkladných nákladů insolvenčního řízení, a umožnit tak insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, a dále
• poskytnout záruku uspokojení (některých) nákladů insolvenčního řízení, zejména odměny a hotových výdajů insolvenčního správce (§ 38 odst. 2 InsZ) a nákladů spojených se správou a údržbou majetkové podstaty.

Požadavek na fakultativní zálohu tak má smysl zejména tehdy, je-li zřejmé, že dlužník nevlastní žádný majetek či vlastní majetek jen nevalné hodnoty. Záloha může sloužit k uspokojení nákladů insolvenčního řízení i v případě, že rozhodnutí o úpadku je instančně zrušeno či změněno a insolvenční řízení skončeno.

II.    Podmínky pro uložení povinnosti zaplatit fakultativní zálohu

Insolvenční soud může před rozhodnutím o insolvenčním návrhu uložit insolvenčnímu navrhovateli (věřiteli i dlužníkovi), aby ve stanovené lhůtě zaplatil fakultativní zálohu, vyžaduje-li to účel, pro nějž se záloha žádá. Tuto povinnost však neuloží navrhovateli, který ji ze zákona nemá, a to

• věřiteli, je-li zaměstnancem nebo bývalým zaměstnancem dlužníka a současně jeho pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích (mzda, plat, odměna z dohody nebo jejich náhrada, odstupné), a dále
• orgánu dozoru nebo dohledu nebo orgánu příslušnému k řešení krize podle zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu.

Naopak další insolvenční navrhovatel (§ 107 odst. 1 InsZ) i spotřebitel povinnost k zaplacení fakultativní zálohy mají.

Insolvenční soud může uložit povinnost zaplatit fakultativní zálohu jen tehdy (až), je-li insolvenční návrh bezvadný (§ 103 InsZ) a jsou-li předloženy všechny jeho povinné přílohy (§ 104 a 105 InsZ).

Insolvenční soud je dále povinen spolehlivě (alespoň v hrubých rysech) zjistit majetkové poměry dlužníka. V případě insolvenčního návrhu podaného dlužníkem by tyto poměry měly vyplývat ze samotného návrhu a jeho povinných příloh. Je-li insolvenční návrh podán věřitelem, tak se (nevyplývá-li majetková situace dlužníka přímo z insolvenčního návrhu) úvaha soudu o potřebě a výši fakultativní zálohy zpravidla nemůže obejít bez (i) vyjádření dlužníka k insolvenčnímu návrhu, (ii) předložení seznamu jeho majetku a (iii) seznamu závazků (za účelem identifikace zajištěných pohledávek a zjištění počtu věřitelů a z toho plynoucí předpokládané výše odměny insolvenčního správce za přezkum přihlášených pohledávek).

Bez splnění výše řečených podmínek je usnesení o uložení fakultativní zálohy předčasné, což je v případě podaného odvolání důvod pro jeho změnu. Toto usnesení proto nesmí být vydáváno „automaticky“, bez odstranění vad insolvenčního návrhu a jeho příloh a bez zjištění majetkových poměrů dlužníka a předpokládaných nákladů insolvenčního řízení, zejména pokud se jedná o odměnu insolvenčního správce. Fakultativní záloha neslouží jako překážka v přístupu insolvenčního navrhovatele k soudu.

Soud může uložit povinnost k zaplacení fakultativní zálohy pouze jednou (nikoli opakovaně), a to bez ohledu na to, zda později k řízení přistoupí další insolvenční navrhovatel či zda vyjdou najevo nové skutečnosti. Samotné dřívější složení obligatorní zálohy podle ust. § 108 odst. 1 InsZ není důvodem, pro který by nebylo možné uložit věřiteli i povinnost k placení fakultativní zálohy; ovlivňuje však určení její výše.

Více insolvenčních navrhovatelů. Je-li insolvenčních navrhovatelů více, jsou povinni zaplatit zálohu solidárně, tedy rukou společnou a nerozdílnou (například i dlužník s věřitelem). Přistoupil-li další navrhovatel k řízení (§ 107 InsZ) až po vydání usnesení o uložení povinnosti zaplatit fakultativní zálohu, platí pro něj stav řízení v době, kdy se stal jeho účastníkem, tedy dalšímu navrhovateli již tato povinnost není ukládána. Pokud původní navrhovatel zálohu nezaplatí, soud řízení zastaví. Mám za to, že pokud by i bez jemu uložené povinnosti zaplatil další navrhovatel fakultativní zálohu, mělo by to tytéž účinky, jako kdyby ji zaplatil původní navrhovatel (takovému závěru nasvědčuje i komentované usnesení); další navrhovatel by měl pohledávku za majetkovou podstatou z náhrady zálohy na náklady insolvenčního řízení [§ 168 odst. 1 písm. d) InsZ], třebaže ji zaplatil, aniž by (výslovně jemu) byla tato povinnost uložena.

Nabyvatel pohledávky. Pokud insolvenční soud vyhověl návrhu věřitele, aby místo něho vstoupil do insolvenčního řízení nabyvatel jeho pohledávky (§ 18 InsZ), pak z toho pro nabyvatele pohledávky (který dal se svým vstupem do řízení souhlas) platí stav řízení v době, kdy se stal jeho účastníkem (§ 19 InsZ). To pro něj mimo jiné znamená, že bylo-li již v řízení vydáno usnesení o uložení povinnosti složit fakultativní zálohu, která však nebyla ještě zaplacena, stíhá tato povinnost nabyvatele pohledávky, a to aniž by mu tato povinnost byla (znovu) ukládána nebo aniž by mu bylo zvlášť (znovu) původní usnesení zasíláno.

III.    Výše fakultativní zálohy

Výši fakultativní zálohy může insolvenční soud určit až do částky 50 000 Kč. Při svých úvahách soud vychází

• z účelu, pro který je třeba zálohu zaplatit, dále
• z toho, zda byla složena obligatorní záloha, současně
• z majetkové situace dlužníka (včetně toho, je-li majetek dlužníka předmětem zajištění) a
• z předpokládaného počtu věřitelů (kvůli výpočtu odměny).

Soud posoudí potřebu prvotních a neodkladných výdajů insolvenčního správce. Nejedná-li se o specifický případ, budou tyto výdaje v řádech jednotek tisíc. Současně soud kvalifikovaně posoudí předpokládané výnosy a náklady majetkové podstaty, které lze ze zálohy podle ust. § 297 odst. 1 InsZ uspokojit, zejména odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce. Běžné náklady (dojde-li v insolvenčním řízení ke zpeněžení) činí nejméně 66 550 Kč (hotové výdaje 1 000 Kč, odměna z počtu přihlášek 10 000 Kč a odměna za zpeněžení 45 000 Kč + DPH). Při předpokládaných výnosech například 5 000 Kč by na zálohách mělo být zaplaceno celkem 61 550 Kč. Při vyšších výnosech a větším počtu přihlášek je třeba také přiměřeně zvýšit odměnu (rozlišovat, zda zpeněžovaný majetek je či není předmětem zajištění).

Je-li dlužníkův majetek předmětem zajištění, musí si soud odpovědět na otázku, jak vysoká je zajištěná pohledávka a zda z výtěžku zpeněžení zůstanou nějaké prostředky i na náklady a odměnu insolvenčního správce nesouvisející s předmětem zajištění (například cestovné na přezkumné jednání či odměna za přezkoumané přihlášky). Tedy i pokud dlužník vlastní (jen) majetek, který je předmětem zajištění a jehož obvyklá cena činí 1 000 000 Kč, tak při neexistenci dalšího majetku a existenci 35 dlužníkových věřitelů soud určí fakultativní zálohu tak, aby spolu se zálohou obligatorní bylo zaplaceno 50 000 Kč.

Naopak bude-li zřejmé, že dlužník vlastní věci (ideálně volné peněžní prostředky), jejichž zpeněžení postačí k uspokojení nákladů majetkové podstaty, které (jediné) lze ze zálohy podle ust. § 297 odst. 1 InsZ zapravit, tak zpravidla důvod pro placení fakultativní zálohy nebude (opačný postup by vedl jen k neúčelnému oddalování rozhodnutí o úpadku a možným ekonomickým škodám).

Platí zásadně tedy nepřímá úměra, čím: větší majetková podstata, tím menší záloha (a naopak).

IV.    Následky nezaplacení fakultativní zálohy

Nebude-li fakultativní záloha k usnesení insolvenčního soudu ve stanovené lhůtě (v plné výši) zaplacena, může insolvenční soud před rozhodnutím o insolvenčním návrhu insolvenční řízení zastavit, a neučiní-li tak, může přikročit k jejímu vymáhání; o tom musí insolvenčního navrhovatele poučit.

Postup opačný, tedy situace, kdy insolvenční soud bude pokračovat v řízení bez zaplacení fakultativní zálohy, bude přicházet v úvahu především tehdy, změní-li se v mezidobí (v době po vydání usnesení o uložení povinnosti zaplatit zálohu) majetková situace dlužníka (nebo informovanost o ní) natolik, že trvat na zaplacení fakultativní zálohy bude nadbytečné (například prokáže-li se, že dlužník disponuje dostatečnými finančními prostředky, z nichž bude možno bez obtíží uspokojit náklady insolvenčního řízení). Stejně bude soud postupovat, pokud následně zjistí (uvědomí si), že celá navrhujícím věřitelem tvrzená pohledávka spočívá v pracovněprávních nárocích.

Ustanovení o možnosti vymáhání zálohy je dle mého přesvědčení ustanovením obsoletním. Po dlužníkovi nelze zaplacení zálohy vymáhat již proto, že tomu brání účinky zahájení insolvenčního řízení [§ 109 odst. 1 písm. c) InsZ], navíc pokud by namísto zastavení insolvenčního řízení bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka (v daných poměrech zpravidla řešeného konkursem), tak by insolvenční správce k vymáhaným prostředkům získal mnohem rychleji dispoziční oprávnění.

Vymáhání nezaplacené zálohy tak (jen) v teoretické rovině přichází v úvahu tam, kde je insolvenčním navrhovatelem věřitel, tedy osoba od dlužníka odlišná a vůči níž, obecně vzato, může být soud s vymáháním takové pohledávky úspěšný. Vymáhání je však v rozporu s jedním z hlavních účelů zálohy, totiž mít pohotové peníze k placení prvotních a neodkladných nákladů majetkové podstaty. Pokud tedy fakultativní záloha není včas zaplacena, nepřichází v úvahu jiný postup než insolvenční řízení zastavit. Vše řečené představuje praktickou úvahu soudu, nikoli důvody pro zastavení exekuce (pokud by soud přece jen k vymáhání přikročil).

V.    Některé sporné výkladové problémy

1.    Je záloha na náklady insolvenčního řízení příjmem majetkové podstaty, či nikoliv?

Mám za to, že je, a to bez ohledu na skutečnost, zda byla složena dlužníkem nebo věřitelem. Ze zálohy složené věřitelem se platí některé náklady majetkové podstaty (§ 297 odst. 1 InsZ). Nebyla-li by záloha příjmem a součástí majetkové podstaty, nebylo by lze hradit z ní „pohledávky za majetkovou podstatou“. Věřitelem složené záloze odpovídá jeho „pohledávka za majetkovou podstatou“ [§ 108 odst. 5 a § 168 odst. 1 písm. d) InsZ]. Pokud by dlužníkem složená záloha nebyla příjmem majetkové podstaty a postačoval-li by výtěžek zpeněžení na uspokojení pohledávek uvedených v ust. § 297 odst. 1 InsZ, musela by nutně být záloha po skončení insolvenčního řízení vrácena dlužníkovi, třebaže se nemusí dostat ani na uspokojení všech přednostních pohledávek, tím méně pak na nezajištěné věřitele.

Podle judikatury je příjmem majetkové podstaty toliko záloha složená dlužníkem, nikoliv však věřitelem. Ust. § 297 odst. 1 InsZ však nerozlišuje mezi zálohou složenou dlužníkem a věřitelem. Rovněž argument, že záloha není příjmem majetkové podstaty proto, že se nejedná o majetek dlužníka, neobstojí, neboť dlužníkovo neúčinným právním jednáním ušlé plnění též není jeho majetkem, součástí (a tedy i příjmem) majetkové podstaty však (po právní moci rozhodnutí o odpůrčí žalobě) bezpochyby je.

2.   Lze zálohu na náklady insolvenčního řízení použít na uspokojení pracovněprávních pohledávek dlužníkových zaměstnanců vzniklých po rozhodnutí o úpadku, či nikoliv?

Argumentem pro kladnou odpověď je, že ust. § 297 odst. 1 InsZ umožňuje uspokojení nákladů spojených s udržováním a správou majetkové podstaty v sobě zahrnuje i řečené mzdové náklady, které obsahově tvoří náklad spojený s udržováním či správou majetkové podstaty. Takové řešení je i praktické, neboť dle ust. § 305 odst. 2 InsZ mají být náklady na správu a udržování majetkové podstaty uspokojovány ve stejném pořadí jako řečené mzdové nároky. Šla-li by záloha použít na uspokojení toliko jedné z těchto skupin, nedosáhlo by se stejného jejich poměrného uspokojení.

Argumentem pro zápornou odpověď pak je doslovný výklad ust. § 297 odst. 1 InsZ.

Vše řečené se týká zálohy složené věřitelem. Záloha složená dlužníkem se na uspokojení všech přednostních pohledávek použije bezpochyby vždy.

3.   Musí věřitel složivší zálohu na náklady insolvenčního řízení její vrácení uplatnit postupem podle § 203, či nikoliv?

Mám za to, že nemusí. Pro kladnou odpověď sice svědčí doslovné znění ust. § 203 InsZ, vedla by ovšem k nevyhnutelně absurdnímu závěru, že v případě neuplatnění by se záloha namísto složivšímu věřiteli mohla vracet dlužníkovi, a to i když by nebyly uspokojeny všechny pohledávky (na uspokojení přihlašovaných a části přednostních pohledávek ji nelze dle § 297 odst. 1 InsZ použít).

4.   Změna v osobě věřitele (insolvenčního navrhovatele), který složil zálohu na náklady insolvenčního řízení.

Pokud z původního věřitele (§ 18 InsZ) nebyla převedena (postoupena) či nepřešla na nabyvatele vedle přihlášené pohledávky i pohledávka na náhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení [§ 168 odst. 1 písm. d) InsZ], je věřitelem této pohledávky za majetkovou podstatou nadále původní věřitel. Jedná se o dvě různé pohledávky, přičemž postup podle ust. § 18 InsZ řeší jen změnu v osobě věřitele přihlašované pohledávky.

Pokud v průběhu insolvenčního řízení bylo vydáno (má se za to, že bylo vydáno) usnesení o vstupu nabyvatele přihlášené pohledávky do insolvenčního řízení (§ 18 InsZ), tak vydání tohoto usnesení nevypovídá samo o sobě nic o tom, kdo je věřitelem pohledávky za majetkovou podstatou na náhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení podle ust. § 168 odst. 1 písm. d) InsZ. Tato pohledávka je samostatnou pohledávkou se samostatným skutkovým základem. Postoupením přihlášené pohledávky tak bez dalšího k postoupení pohledávky za majetkovou podstatou (či pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou) nedochází. Je-li však i tato pohledávka (výslovně) postoupena, rozhodne insolvenční soud (ve vztahu k pohledávce za majetkovou podstatou) o procesním nástupnictví podle obecného ust. § 107a o. s. ř.

Odlišný názor však vyjádřil Vrchní soud v Praze v usnesení 9. 2. 2021, č. j. 3 VSPH 128/2021-P1-9 (KSPH 67 INS 271/2018), dle kterého „InsZ obsahuje zvláštní úpravu procesního nástupnictví, a proto na ně nelze aplikovat ust. § 107a o. s. ř.“. S tímto názorem se neztotožňuji, neboť z výslovné dikce ust. § 18 InsZ plyne, že citované ustanovení se použije jen v případě změn v osobách věřitelů přihlášených, tedy nikoli věřitelů pohledávek za majetkovou podstatou či jim postavených na roveň.

5.   Může fakultativní zálohu na náklady insolvenčního řízení složit osoba od insolvenčního navrhovatele odlišná?

Komentované usnesení (jinými slovy řečeno) konstatuje, že je-li namísto dlužníka, kterému taková povinnost byla uložena usnesením insolvenčního soudu, složena záloha na náklady insolvenčního řízení třetí osobou, tak není důvodu pro zastavení insolvenčního řízení podle ust. § 108 odst. 4 InsZ, je-li ze všech okolností zjevné, že vůlí této třetí osoby bylo plnění na zálohu na náklady insolvenčního řízení namísto dlužníka. Není důvodu stejné závěry neaplikovat i v případě věřitelského insolvenčního návrhu.

Podmínkou je, že musí být zjevné, že složitel příslušné peněžní částky plní na zálohu na náklady insolvenčního řízení namísto insolvenčního navrhovatele (osoby, které byla povinnost k zaplacení zálohy uložena). Tato „zjevnost“ může vyplývat z celé řady skutečností, ideálně z nezpochybnitelného podání samotné třetí osoby. V komentovaném případě odvolací soud tuto zjevnost dovodil z majetkové a personální propojenosti dlužnice a třetí osoby skládající zálohu.

Komentované usnesení se současně přihlásilo k závěru, že soudy nejsou povinny zjišťovat, zda je mezi dlužníkem a třetí osobou, která zálohu složila, právní vztah založený dohodou, kterou by se tato třetí osoba zavázala zaplatit za dlužníka zálohu na náklady insolvenčního řízení.

6.   Může osoba od insolvenčního navrhovatele odlišná, která složila fakultativní zálohu na náklady insolvenčního řízení, požadovat její vrácení?

Osoba odlišná od dlužníka, které soud uložil povinnost zaplatit zálohu a která ji zaplatila, má pohledávku za majetkovou podstatou [§ 168 odst. 1 písm. d) InsZ]. Naproti tomu ust. § 108 odst. 5 InsZ již nezná podmínku, že povinnost k zaplacení zálohy musela být konkrétní osobě uložena; toto ustanovení tak navozuje dojem, že pohledávku za majetkovou podstatou z titulu náhrady za zaplacenou zálohu bude mít libovolná osoba, která se (dobrovolně) rozhodla zálohu zaplatit. Typicky se může jednat o zástupce navrhující dlužníka, který následně zaplacení zálohy uplatní, nebo dokonce (jako v komentovaném případě) dlužníkův věřitel; to jistě nebylo zamýšleným cílem. Je tedy zřejmé, že InsZ obsahuje dvě normy řešící stejné vztahy, naneštěstí každá tak činí trošku jinak.

Nárok na vrácení fakultativní zálohy na náklady insolvenčního řízení má pouze věřitel, který tuto zálohu složil k výzvě soudu. U dlužnických návrhů (jako v komentovaném případě) tak zálohu složivší věřitel nebude mít pohledávku za majetkovou podstatou a záloha mu nebude vrácena.

Jestliže je u dlužnických insolvenčních návrhů zjevné, že záloha nebude vracena, pokud nedojde ke 100% uspokojení všech insolvenčních pohledávek, je situace odlišná u zálohy v případě věřitelského insolvenčního návrhu. Jak již řečeno, v takovém případě se záloha vrací věřiteli, který ji složil k (jemu adresované) výzvě insolvenčního soudu, respektive je uspokojována jeho pohledávka za majetkovou podstatou [§ 168 odst. 1 písm. d) InsZ], a to relativně přednostně (§ 297 odst. 1 InsZ).

Pokud však za věřitele zálohu složí třetí osoba, nemá podle ust. § 168 odst. 1 písm. d) InsZ na vrácení zálohy nárok, neboť ji nesložila „v souladu s rozhodnutím insolvenčního soudu“. Tu by se (aby se dosáhlo účelu v podobě vrácení zálohy dle pravidel pro věřitelem složenou zálohu) dalo postupovat dle výše citovaného ust. § 108 odst. 5 InsZ, které nevyžaduje skládání zálohy „v souladu s rozhodnutím insolvenčního soudu“, toliko vyžaduje, že skládající osoba nesmí být dlužník; raději již pomíjím situaci, že za insolvenčního navrhovatele – věřitele zálohu skládá dlužník, proti kterému insolvenční návrh směřuje (jedná se o situaci absurdní, ale značná část judikatury je tvořena na případech absurdních).

Související judikatura

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, č. j. 29 NSČR 172/2017-A-59 (MSPH 59 INS 7558/2016)

Po pravomocném určení výše zálohy rozhodnutím insolvenčního soudu již nelze při úvaze, zda insolvenční řízení má (mělo být) zastaveno, zohlednit (mít za opodstatněnou) námitku, že záloha měla být (správně) určena v jiné výši (nižší částkou).

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1917/2015, uveřejněné pod číslem Rc 50/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Je-li zaplacen soudní poplatek třetí osobou, není významné, jaký je právní vztah mezi plátcem a tím, za koho byl zaplacen.

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 29 NSČR 66/2013-A-28 (KSBR 32 INS 16106/2012), uveřejněné pod číslem Rc 104/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení v částce, která nepřevyšuje 50 000 Kč, není dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 objektivně přípustné.

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2013, č. j. 29 NSČR 39/2013-A-33 (KSOL 10 INS 21861/2012), uveřejněné pod číslem Rc 103/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Neuhradí-li insolvenční navrhovatel zálohu na náklady insolvenčního řízení, která mu byla uložena pravomocným rozhodnutím dle ustanovení § 108 odst. 1 insolvenčního zákona, insolvenční soud řízení zastaví, ledaže by se ukázalo, že trvat na uhrazení zálohy je nadbytečné nebo tu jsou takové okolnosti, pro něž je řešení úpadku dlužníka nezbytné nebo obecně žádoucí.

• Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2008, sen. zn. 2 VSOL 119/2008 (KSBR 40 INS 2487/2008), uveřejněné pod číslem Rc 20/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Při stanovení výše zálohy na náklady insolvenčního řízení, zahájeného návrhem dlužníka spojeným s návrhem na povolení oddlužení, insolvenční soud vždy přihlíží k tomu, zda dlužník splňuje podmínky pro povolení oddlužení a zda jeho majetkové a výdělečné poměry svědčí pro možnost přijetí způsobu oddlužení formou plnění splátkového kalendáře, kdy se odměna a hotové výdaje správce rovněž hradí cestou pravidelných měsíčních splátek. Záloha na náklady insolvenčního řízení ve výši 20.000 Kč se v těchto případech jeví být zpravidla nepřiměřeně vysokou.

• Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, č. j. 1 VSPH 781/2012-A-15 (MSPH 79 INS 10350/2012), uveřejněné pod číslem Rc 43/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Poplatníkem soudního poplatku za insolvenční řízení před soudem prvního stupně je i insolvenční navrhovatel – zaměstnanec dlužníka, jehož pohledávka spočívá pouze v pracovněprávních nárocích.

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2010, č. j. 29 NSČR 12/2010-A-29 (KSPH 55 INS 4089/2009), uveřejněné pod číslem Rc 40/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení insolvenčního řízení pro neuhrazení zálohy na náklady tohoto řízení insolvenčním navrhovatelem, není přípustné.

• Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 11. 2020, č. j. 3 VSPH 565/2010-A-22 (KSPL 54 INS 1220/2010)

Vymáhání nezaplacené zálohy zásadně přichází v úvahu tam, kde je insolvenčním navrhovatelem věřitel, tedy osoba od dlužníka odlišná, vůči níž, obecně vzato, může soud být s vymáháním takové pohledávky úspěšný. Nutno vyjít z toho, že za trvání konkursu dlužníka je podle § 267 IZ provedení výkonu rozhodnutí a exekuce postihující majetek náležející do jeho majetkové podstaty buď zcela vyloučeno, či umožněno toliko ve vztahu k pohledávkám, u nichž to zákon výslovně stanoví – to ovšem není případ nároku z titulu zálohy na náklady insolvenčního řízení. Z toho plyne, že je-li insolvenční návrh podán dlužníkem, pak pro případ, že lze očekávat zjištění jeho úpadku a řešení úpadku konkursem, nepřichází v úvahu zajištění úhrady nákladů tohoto řízení prostřednictvím vymáhání zálohy v jeho průběhu. Potom nelze než insolvenční řízení zastavit.

• Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2009, sen. zn. 2 VSOL 55/2009

Zproštění povinnosti hradit zálohu na náklady insolvenčního řízení dle § 108 odst. 1, věty druhé IZ dopadá vedle stávajících i na bývalé zaměstnance dlužníka, pokud jejich pohledávky spočívají pouze v pracovněprávních nárocích.

Použitá literatura a jiné zdroje

SPRINZ, Petr a CHYTIL, Petr in SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek, a kol. Insolvenční zákon: komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019. ISBN 978-80-7400-753-8.