Družstevní byt chráněným obydlím

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2020, č. j. 4 VSPH 1103/2020-B-22 (KSPH 70 INS 1987/2020)

Právní věta

I. Nařízení vlády č. 189/2019 Sb., o způsobu určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, vydané k provedení ust. § 398 odst. 6 InsZ není v rozporu s ust. § 431 písm. h) InsZ.

II. Obydlí lze chápat jako chráněné prostorové vymezení životní sféry jednotlivce, jež se vyznačuje tím, že je zbaveno obecné přístupnosti, jeho podstatou není vlastnictví a je chápáno jako prostor užívaný k bydlení, jehož součástí jsou i prostory související s vlastním bytem jako takovým. Jako obydlí mohou sloužit prostory v nemovitostech i ve věcech movitých (např. na obytné přívěsy). Nezáleží také na tom, zda je prostor osobou užíván trvale nebo přechodně, zda je v jejím vlastnictví nebo v nájmu.

Za obydlí je třeba považovat každý prostor užívaný k bydlení a chráněný podle čl. 12 Listiny základních práv a svobod.

III. Záměrem zákonodárce v novelizovaném ust. § 398 odst. 6 InsZ ve znění účinném ode dne 1. 6. 2019 bylo chránit před zpeněžením obydlí dlužníka představované nejenom domem a bytem, ale též družstevním podílem spojeným s právem nájmu k družstevnímu bytu užívanému dlužníkem.

Je-li rozhodnutím o schválení oddlužení uloženo členu bytového družstva vydat družstevní podíl, má se za to, že jde o družstevní podíl, který slouží jako jeho obydlí.

IV. Dlužník není povinen vydat ke zpeněžení podle ust. § 398 odst. 3 InsZ svůj družstevní podíl v bytovém družstvu, který není předmětem zajištění, je-li s ním spojeno právo nájmu družstevního bytu a dlužník tento byt užívá k zajištění svých bytových potřeb a své rodiny, ledaže ze zprávy pro oddlužení vyplývá, že hodnota družstevního podílu přesahuje hodnotu bytu určenou Nařízením.

V. Pro určení hodnoty družstevního podílu Nařízení stanoví stejné postupy jako pro určení hodnoty bytu.

Dotčené právní předpisy

§ 398 odst. 3 InsZ ve znění účinném od 1. 6. 2020

§ 398 odst. 6 InsZ ve znění účinném od 1. 6. 2020

§ 431 písm. h) InsZ ve znění účinném od 1. 6. 2020

Nařízení vlády č. 189/2019 Sb., o způsobu určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, ve znění účinném od 1. 8. 2019 (dále jen „Nařízení“)

Čl. 78 Ústavy

Skutkový stav a rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu

Dne 27. 1. 2020 podali dlužníci Iva a Július Fülöpovi společný návrh manželů na povolení oddlužení (A-1). V seznamu majetku (A-3) dlužníci uvedli, že vlastní družstevní byt (podíl) č. 26 v budově č. p. 355 v Kutné Hoře, ulice Dolní (správně družstevní podíl v Okresním stavebním bytovém družstvu Kutná Hora, IČO: 002 28 478, sídlem Kutná Hora, Karlov 13, s nímž je spojeno právo nájmu bytu č. 26 v budově č. p. 355 na pozemku parc. č. 2159, k. ú. Kutná Hora, část obce Šipší) [dále jen „Družstevní byt“]. K Družstevnímu bytu uvedli, že jej pořídili dne 29. 4. 2019 za pořizovací cenu „smlouva o nájmu a splátce podílu v družstvu“, přičemž aktuální cena činí 147 305 Kč.

Dlužníci v seznamu majetku dále uvedli, že dlužnice vlastní obchodní podíl ve společnosti Café Coeur s.r.o., jehož aktuální cena činí 0 Kč, neboť společnost je předlužena. V návrhu na povolení oddlužení dlužníci současně uvedli, že jsou (od roku 2007, resp. 2008) zaměstnáni u jmenované společnosti za průměrnou čistou mzdu 12 337,50 Kč, resp. 10 772,75 Kč.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 2020, č. j. KSPH 70 INS 1987/2020-A-7 mj. zjistil úpadek dlužníků, povolil jim oddlužení a současně ustanovil insolvenčním správcem Insolvenční kancelář Štangl a spol.

Insolvenční správce při jednání dne 12. 5. 2020 poučil dlužníky, že dle znaleckého posudku (B-5) činí hodnota Družstevního bytu 1 720 000 Kč, pročež insolvenční správce navrhuje jeho zpeněžení. Tak i insolvenční správce učinil ve zprávě pro oddlužení ze dne 13. 5. 2020 (B-4), kde současně uvedl, že Družstevní byt není předmětem zajištění, očekávaná výše výtěžku jeho zpeněžení činí 1 250 000 Kč a hodnota chráněného obydlí činí 1 208 573 Kč. Obchodní podíl insolvenční správce nesepsal a ani nezmínil ve zprávě pro oddlužení, když k tomu neuvedl žádný důvod (B-5).

Proti „[u]snesení č.j. KSPH 70 INS 1987/2020-B-5 ze dne 21.5.2020- vyhláška o zprávě o přezkumu a o zprávě pro oddlužení“ podali dlužníci prostřednictvím své právní zástupkyně dne 28. 5. 2020 včasné námitky (B-7). V nich dlužníci namítali nesprávnost znaleckého posudku a neaplikovatelnost Nařízení z důvodu nesprávného legislativního procesu a dále z důvodu, že družstevní podíl (který nelze považovat za obydlí) je uveden toliko v Nařízení, nikoliv i v InsZ. Z řečených důvodů se dlužníci domáhali toho, aby soud zpeněžení Družstevního bytu nepřipustil.

Krajský soud v Praze námitkám dlužníků nevyhověl a dne 15. 7. 2020, usnesením č. j. KSPH 70 INS 1987/2020-B-13 vedle schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (dále též „oddlužení PSK“) [bod III. výroku] mj. bodem II. výroku schválil zprávu o přezkumu, bodem VI. písm. b) podbodem ii. výroku rozhodl, že dlužníci jsou povinni Družstevní byt vydat ke zpeněžení insolvenčnímu správci, a bodem X. výroku dal souhlas insolvenčnímu správci se zpeněžením Družstevního bytu mimo dražbu.

Proti výše citovaným bodům výroku podali dlužníci dne 4. 8. 2020 včasné odvolání (B-15).

K odvolání dlužníků proti výše citovaným bodům výroku (B-15) Vrchní soud v Praze komentovaným usnesením napadené usnesení potvrdil v bodech II. a VI. písm. b) podbod ii. výroku a odvolání proti bodu X. výroku odmítl.

Z odůvodnění komentovaného usnesení

Předmětem odvolacího řízení se stalo toliko rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení zprávy o přezkumu a v rozsahu uložení povinnosti dlužníkům vydat ke zpeněžení družstevní podíl a s tím související povinnosti uložené správci a dlužníkům.

Podle ust. § 398 InsZ oddlužení lze provést zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (odst. 1). Při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník povinen vydat insolvenčnímu správci majetek náležející do majetkové podstaty ke zpeněžení postupem obdobným podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a dále do doby podání zprávy o splnění oddlužení měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (odst. 3). Dlužník není povinen vydat majetek ke zpeněžení podle odstavce 3, vyplývá-li ze zprávy pro oddlužení, že by se zpeněžením tohoto majetku nedosáhlo uspokojení věřitelů. Dlužník také není povinen vydat ke zpeněžení své obydlí, ledaže ze zprávy pro oddlužení vyplývá, že jeho hodnota přesahuje hodnotu určenou podle prováděcího právního předpisu násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti. Není-li dále stanoveno jinak, pro účely zpeněžení podle odstavce 3 do majetkové podstaty nenáleží majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky schválení oddlužení. Ust. § 409 odst. 4 není dotčeno (odst. 6).

Z důvodové zprávy k zákonu č. 31/2019 Sb. (Oddlužovací novela účinná ode dne 1. 6. 2019) se podává, že další základní odlišností je skutečnost, že oddlužení PSK zásadně vylučuje možnost nezajištěných věřitelů uspokojovat se ze zpeněžení obydlí dlužníka podle ust. § 398 odst. 6 věty druhé InsZ. Zájem věřitelů na co možná nejvyšším uspokojení pohledávek je zde vyvážen zájmem dlužníka i společnosti na navrácení dlužníka do běžných socioekonomických vztahů.

Při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty má dlužník podle ust. § 398 odst. 3 InsZ obvyklou povinnost vydat majetek náležející do majetkové podstaty správci ke zpeněžení, nevyplývá-li ze zprávy pro oddlužení, že by se zpeněžením tohoto majetku nedosáhlo žádného uspokojení věřitelů. Výjimka ve vztahu k obydlí konstruovaná v ust. § 398 odst. 6 InsZ se týká majetku, který by byl jinak dlužník povinen vydat ke zpeněžení podle odstavce 3 citovaného ustanovení a je spojena s výpočtem hodnoty určené podle prováděcího právního předpisu, dle zmocňovacího ust. § 431 písm. h) InsZ vyhláškou vydanou k tomu příslušným exekutivním orgánem, tj. Ministerstvem spravedlnosti (dále jen „MSp“). Namísto vyhlášky vydané k tomu příslušným exekutivním orgánem, MSp, bylo vydáno Nařízením, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení podle § 398 odst. 6 InsZ. Odvolací soud si je vědom toho, že jakkoliv mělo dojít k provedení ust. § 398 odst. 6 InsZ podle ust. § 431 písm. h) InsZ vyhláškou, lze nařízení vlády, vydané v souladu s čl. 78 Ústavy, jež zmocňuje vládu v rámci plnění jejích exekutivních funkcí k podzákonné normotvorbě a v těchto mezích k vydávání nařízení, považovat za podzákonný předpis souladný s čl. 78 Ústavy a vydaný k provedení ust. § 398 odst. 6 InsZ, jenž stanoví způsob výpočtu chráněného obydlí dlužníka. Nařízení vydané k provedení ust. § 398 odst. 6 InsZ, není v rozporu s ust. § 431 písm. h) InsZ.

K pojmu obydlí:

Obydlí lze chápat jako chráněné prostorové vymezení životní sféry jednotlivce, jež se vyznačuje tím, že je zbaveno obecné přístupnosti, jeho podstatou není vlastnictví a je chápáno jako prostor užívaný k bydlení, jehož součástí jsou i prostory související s vlastním bytem jako takovým. Jako obydlí mohou sloužit prostory v nemovitostech i ve věcech movitých (např. na obytné přívěsy) Nezáleží také na tom, zda je prostor osobou užíván trvale nebo přechodně, zda je v jejím vlastnictví nebo v nájmu. Jakkoliv o. z. neobsahuje zákonnou definici obydlí, za obydlí je třeba považovat každý prostor užívaný k bydlení a chráněný podle čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Také podle ust. § 133 trestního zákoníku, se obydlím rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející.

K otázce, zda v soupisu majetkové podstaty dlužníků zapsaný družstevní podíl v bytovém družstvu, s nímž se pojí právo dlužníků na nájem (užívání) družstevního bytu v majetku bytového družstva (nikoli dlužníků), může představovat obydlí dlužníků či nikoliv:

Družstevní podíl a s ním spojený nájem bytu v družstevním vlastnictví nepochybně představuje určité specifikum. Družstevní podíl je vymezen v ust. § 595 odst. 1 z. o. k. tak, že představuje práva a povinnosti člena plynoucí z členství v družstvu. Družstevní podíl představuje souhrn majetkových i nemajetkových práv plynoucích z účelu založení družstva a předmětu jeho činnosti a povinností člena k družstvu a družstva k členovi. Družstevní podíl v bytovém družstvu je spojen s právem člena družstva na uzavření nájemní smlouvy. Převodem nebo přechodem družstevního podílu přechází na jeho nabyvatele nebo dědice také nájem družstevního bytu (právo uzavřít nájemní smlouvu) včetně všech práv a povinností s tím spojených (§ 736 odst. 2 z. o. k.).

Je-li rozhodnutím o schválení oddlužení uloženo členu bytového družstva vydat družstevní podíl, má se za to, že jde o družstevní podíl, který slouží jako jeho obydlí. Jakkoliv účinná právní úprava z. o. k. výslovně nepojmenovává družstevní podíl člena družstva ve spojení s obydlím, výkladem jeho jednotlivých ustanovení upravujících práva člena družstva na uzavření nájemní smlouvy nepochybně lze dovodit, že obydlím je též družstevní podíl spojený s nájmem bytu, tj. který slouží jako obydlí člena družstva, jak ostatně s účinností od 1. 1. 2021 upravuje ust. § 610 písm. i) z. o. k..

Lze tedy shrnout, že záměrem zákonodárce v novelizovaném ust. § 398 odst. 6 InsZ ve znění účinném ode dne 1. 6. 2019 bylo chránit před zpeněžením obydlí dlužníka představované nejenom domem a bytem, ale též družstevním podílem spojeným s právem nájmu k družstevnímu bytu užívanému dlužníkem. Je-li rozhodnutím o schválení oddlužení uloženo členu bytového družstva vydat družstevní podíl, má se za to, že jde o družstevní podíl, který slouží jako jeho obydlí.

Dlužník není povinen vydat ke zpeněžení podle ust. § 398 odst. 3 InsZ také svůj družstevní podíl v bytovém družstvu, je-li s ním spojeno právo nájmu družstevního bytu a dlužník tento byt užívá k zajištění svých bytových potřeb a své rodiny, ledaže ze zprávy pro oddlužení vyplývá, že hodnota družstevního podílu přesahuje hodnotu bytu určenou podle prováděcího právního předpisu násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti.

Nařízení vydané k provedení § 398 odst. 6 InsZ, není v rozporu s § 431 písm. h) InsZ.

Podle ust. § 1 odst. 1 Nařízení, jako obydlí dlužníka v insolvenčním řízení, které není povinen vydat ke zpeněžení při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, může sloužit a) každá věc užívaná k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny, zejména dům, jednotka nebo družstevní podíl v bytovém družstvu, nebo b) část věci užívaná k témuž účelu, jestliže je bytem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se hodnota dlužníkova obydlí určí jako výtěžek zpeněžení obydlí, jehož dosažení je výsledkem zpeněžení věci, která slouží jako dlužníkovo obydlí, a tento výsledek insolvenční správce očekává. Podle odst. 3 citovaného ustanovení platí, že obydlí se nachází v místě dlužníkova bydliště, v němž se převážně zdržuje. V ust. § 3 a § 4 Nařízení určuje způsob výpočtu hodnoty obydlí (samostatně pro rodinné domy a pro ostatní případy, u nichž se použije statistická hodnota bytu).

Zjednodušeně řečeno, při stanovení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, rozlišuje nařízení vlády při výpočtu chráněného obydlí mezi domem a bytem, kam zahrnuje družstevní podíl, což jinými slovy znamená, že pro určení hodnoty družstevního podílu stanoví stejné postupy jako pro určení hodnoty bytu. Jak uvedeno výše podle ust. § 1 odst. 2 Nařízení se hodnota dlužníkova obydlí určí jako výtěžek zpeněžení obydlí, jehož dosažení je výsledkem zpeněžení věci, která slouží jako dlužníkovo obydlí, a tento výsledek insolvenční správce očekává.

V ust. § 4 Nařízení stanoví způsob určení statistické hodnoty jako základu pro další výpočet částky na zajištění obydlí, a to na základě průměrné kupní ceny a průměrné velikosti odpovídající kraji, popř. okresu a velikosti obce dlužníkova bydliště podle dat zveřejňovaných Českým statistickým úřadem k 1. lednu roku předcházejícího o 1 rok rozhodnutí o úpadku, a to z tabulek statistického souboru „ceny sledovaných druhů nemovitostí“ zveřejňovaného ČSÚ na období 3 let, které končí rokem předcházejícím rozhodnutí o úpadku o 2 roky. Jestliže soubor cen neobsahuje údaje pro obec příslušné velikosti v kraji dlužníkova bydliště, použijí se údaje pro obec příslušné velikosti v kraji dlužníkova bydliště.

V daném případě byl pro účely stanovení hodnoty obydlí vypracován znalecký posudek, jehož správnost dlužníci zpochybnili námitkou o jiné aktuální reálné hodnotě obydlí a rozporovali dále srovnávací metodu bytových jednotek v okolí, nepoužití veškerých koeficientů a dále, že znalec nedostatečně zohlednil index trhu s nemovitými věcmi. Veškeré námitky dlužníků soud I. stupně považoval za nedůvodné.

Dle zjištění odvolacího soudu znalec v posudku určení hodnoty chráněného obydlí uvedl, že průměrná velikost bytu (dle tab. 2-1) je 60 m² a kupní cena (dle tab. 2-4) činí 16 647 Kč a provedl výpočet koeficientu růstu cen dle ust. § 8 Nařízení a určil statistickou hodnotu dle ust. § 5 odst. 2 Nařízení. Znalec zahrnul do svého posouzení též byty, které jsou v osobním vlastnictví, a provedl ocenění obvyklé ceny družstevního podílu dlužníků podle ust. § 1 odst. 2 Nařízení, avšak tuto skutečnost zohlednil v koeficientu K6. Znalec ve svém vyjádření k námitkám dlužníků správně vysvětlil, že družstevní vlastnictví a jeho srovnávání s jinými nemovitostmi v osobním vlastnictví není vadou, jelikož jsou družstevní byty na trhu běžně obchodovány a rozdíl mezi osobním a družstevním vlastnictvím zohlednil v koeficientu K6 indexem 1,1, tedy 10% rozdílem, což považuje za dostačující. Ohledně množství použitých indexů, toto není právními předpisy nijak stanoveno a je plně na uvážení znalce, podstatné je zahrnutí všech důležitých faktorů s vlivem na cenu nemovitostí. Odvolací soud přezkoumal znalecký posudek i výpočty k určení chráněného obydlí a došel k názoru, že znalec učinil veškeré výpočty správně, když stanovil hodnotu chráněného obydlí na 1 208 573 Kč a při stanovené hodnotě nemovitosti 1 720 000 Kč soud I. stupně rozhodl o vydání nadlimitního obydlí ke zpeněžení insolvenčním správcem v souladu s ust. § 398 odst. 6 InsZ.

Pokud dlužníci namítali, že znalecký posudek neobsahuje doložku podle ust. § 127a o. s. ř., pak InsZ ani Nařízení nestanoví, že hodnota obydlí musí být určena znaleckým posudkem. K odvolací argumentaci dlužníků, že družstevní podíl nelze považovat za obydlí, může odvolací soud toliko konstatovat, že v takovém případě by bylo nutno družstevní podíl (s nímž je spojeno právo k nájmu bytu), aniž by bylo lze vůbec uvažovat o jeho hodnotě ve vztahu k chráněnému obydlí, stejně jako u jakýchkoli podílů v obchodních korporacích, akcií atd. bez dalšího vydat ke zpeněžení za předpokladu, že by se zpeněžením tohoto majetku dosáhlo uspokojení věřitelů.

Ohledně odvolání do bodu X. výroku odvolací soud odkazuje na ust. § 11, 91 a 406 InsZ, podle nichž se jedná o dohlédací činnost insolvenčního soudu, pročež proti bodu X. výroku napadeného usnesení není odvolání přípustné.

Komentář

I.            Nařízení

Podivení, které přijetí oddlužovací novely účinné od 1. 6. 2019 ohledně nového institutu chráněného obydlí způsobilo, záhy zastínily peripetie spojené s přijetím prováděcího právního předpisu, který měl za úkol stanovit „způsob určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení“ [§ 431 písm. h) InsZ].

Citované ustanovení předpokládalo vydání vyhlášky MSp. Při sepisování této vyhlášky se zřejmě přišlo na paradox, který způsobuje jazykový výklad ust. § 398 odst. 6 InsZ, totiž že vlastnictví družstevního podílu, s nímž je spojeno právo nájmu k bytu (nebo i rodinnému domu), ochraně citovaného ustanovení nepodléhá. Z řečeného důvodu bylo (zřejmě) namísto vyhlášky zvoleno provedení citovaného ustanovení formou nařízení vlády, které rozšiřuje okruh možných chráněných obydlí právě o družstevní podíl. Nařízení nabylo účinnosti od 1. 8. 2020.

To vše naráží hned na dva problémy. Předně prodleva s přijetím Nařízení způsobila, že dlužníci podávající návrh na povolení oddlužení po tři měsíce neměli ponětí, zda své obydlí budou muset ke zpeněžení vydat, čili nic.

Druhý problém trefně popisuje DERKA (insolvenční soudce Vrchního soudu v Praze), když uvádí, že „[n]elze tomuto nařízení přiznat žádné účinky, v opačném případě bychom legitimizovali protiprávní postup vlády, což by v právním státě nemělo přicházet v úvahu. Proto byť nařízení vlády je de iure součástí našeho právního řádu (vláda nařízení nezrušila), je nezákonné, a proto k tomuto podzákonnému právnímu předpisu nemohou soudy přihlížet. Aplikují-li soudy toto vládní nařízení, pak podle mého názoru postupují v rozporu s právem.“

Nejen vše výše řečené vyvolává následující otázky spojené s chráněným obydlím:

a) Je institut chráněného obydlí v ust. § 398 odst. 6 InsZ v souladu s insolvenčními zásadami?

b) Je možné prakticky cele delegovat stanovení hodnoty chráněného obydlí podzákonnému právnímu předpisu? Pokud ano:

c) Lze způsob výpočtu hodnoty chráněného obydlí, který má být dle ust. § 431 písm. h) InsZ stanoven vyhláškou MSp, stanovit namísto toho nařízením vlády? Pokud ano:

d) Zahrnuje zákonná definice chráněného obydlí podávaná v ust. § 398 odst. 6 InsZ i družstevní podíl v bytovém družstvu, s nímž je spojeno právo užívání bytu? Pokud ne:

e) Lze výčet chráněných obydlí rozšířit o družstevní podíl nařízením vlády (která k tomu nebyla výslovně zmocněna)?

Postupně a podrobněji:

a) Je institut chráněného obydlí v ust. § 398 odst. 6 InsZ v souladu s insolvenčními zásadami?

Dle důvodové zprávy se podává, že „[z]ájem věřitelů na co možná nejvyšším uspokojení pohledávek je zde vyvážen zájmem dlužníka i společnosti na navrácení dlužníka do běžných socioekonomických vztahů.“

Mám za to, že zmíněný zájem věřitelů je dostatečně vyvážen již tím, že dlužníci k osvobození od placení pohledávek nezbytně nepotřebují uspokojit ani korunu z pohledávek, které se přihlašují. Pokud se uvedené spojí s tím, že dlužníkovi zůstane ve vlastnictví nemovitá věc často v ceně milionů korun, nenabízí takový pohled pocit spravedlnosti a vyváženosti. To při vědomí toho, že většina obyvatel nebydlí ve vlastním bydlení, k čemuž nelze než uvést, že na něj má každý právo, nikoliv však (logicky) nárok.

Každopádně se jedná o otázku hodnotově politickou, nikoliv právně výkladovou, mající potenciál shledat zpytovanou úpravu protiústavní.

b) Je možné prakticky cele delegovat stanovení hodnoty chráněného obydlí podzákonnému právnímu předpisu?

Obsahem otázky je snaha zjistit, zda je ústavně konformní, že o tom, zda bude dlužníku ponechána věc často v milionových cenách a že výtěžek ze zpeněžení takové věci nebude sloužit k uspokojení často milionových pohledávek dlužníkových věřitelů, není rozhodnuto zákonem, nýbrž prováděcím právním předpisem. Jak upozorňují SPRINZ a CHYTIL, s. 1060, tak v důsledku zvoleného legislativního řešení „[t]vůrce podzákonného předpisu bude mít totiž v rámci tvorby prováděcího předpisu téměř neomezené možnosti, jak ochranu obydlí nastavit. V této souvislosti máme s ohledem na vágnost zmocňovacího ustanovení silné pochybnosti, zda právní úprava nekoliduje s ústavněprávními limity.“

I mně se tento způsob provedení zákonodárcovy myšlenky zdá býti ve zřejmém rozporu s ústavněprávními limity, konkrétně s čl. 11 odst. 4 Listiny, dle nějž vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Jinými slovy řečeno, pokud je věřitelům omezováno (fakticky vyvlastněno) jejich vlastnické právo k pohledávkám za dlužníkem (v důsledku předpokládaného osvobození od placení těchto pohledávek), mělo by se tak stát na základě zákona a způsobem jím předvídaným.

Jak uvádějí SUCHÁNEK s MIKULEM, s. 736, tak „[p]odle Ústavy být nemůže na vládu přeneseno oprávnění k primární normotvorbě, která by zakládala nově právní vztahy nemající oporu v zákoně, ani zmocňovacím zákonem, a vláda sama nesmí vyložit zákon tak, že by jí to umožňoval. Ústavní soud to vyjadřuje slovy, že jestliže „zákonodárce nemůže oblast úpravy vztahů určených pro úpravu zákonem delegovat na moc výkonnou, a tím vlastně rezignovat na svoji zákonodárnou povinnost, tím spíše si výkonná moc nemůže právo na takovou úpravu přisvojit sama s odvoláním na zákon“.

Je zřejmé, že dílčí – technické – podmínky průběhu oddlužení lze prováděcím právním předpisům přenechat, nikoliv však (opět: dle mého názoru) to, zda se věřitelům dostane (jako v tomto případě) uspokojení na jejich pohledávku ve výši 11,37 % za pět let namísto výše 100 % v okamžiku vydání výtěžku zpeněžení Družstevního bytu (absolutní rozdíl činí onen 1 250 000 Kč čistého). Jinak řečeno, nebyl-li problém zákonem upravit například technické otázky akreditace pro poskytovatele služeb v oddlužení (§ 418a až 418h InsZ), neměl by být problém upravit v InsZ rozsah a způsob výpočtu chráněného obydlí.

c) Lze způsob výpočtu hodnoty chráněného obydlí, který má být dle ust. § 431 písm. h) InsZ stanoven vyhláškou MSp, stanovit namísto toho nařízením vlády?

Předně si nelze odpustit, že chtěl-li by zákonodárce zmocnit k vydání prováděcího právního předpisu vládu, nikoliv MSp, tak mu v tom nic nebránilo. Mám za to, že Derkou uváděný důsledek nelze překlenout ani dovoláním se zmocňovacího čl. 78 Ústavy, jak činí důvodová zpráva k druhému návrhu Nařízení. První návrh Nařízení naopak komentovalo Ministerstvo vnitra tak, že „[d]le § 431 písm. h) insolvenčního zákona má způsob určení hodnoty obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení, upravit Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou. Domníváme se tedy, že navrhované nařízení vlády neodpovídá čl. 78 Ústavy, neboť nařízení vlády je možné vydat pouze v mezích zákona, nikoliv v rozporu s ním.“

Nedohledal jsem, že by byla posud judikatorní či doktrinálně výslovně řešena otázka, zda může vláda přijmout nařízení k úpravě materie, k jejímuž řešení bylo textem zákona výslovně povoláno ministerstvo prostřednictvím vyhlášky.

Legitimitu přijetí Nařízení namísto vyhlášky by dávala karetní logika vyjádřená v úsloví vyšší bere. Proti tomu však stojí pravidlo, že vláda je v mezích čl. 78 Ústavy oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích, což znamená, že vláda nepotřebuje výslovnou delegaci v příslušném zákoně. Nařízení však nemůže vybočit ze zákonných mezí, nemůže tedy být praeter legem. Jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď vymezeny výslovně (jako ve vztahu k formě podzákonného předpisu v tomto případě), anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona (nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 43/97, zveřejněný pod č. 119/1998 Sb. a publikovaný pod č. 48/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Při vědomí akcentovaného sociálního aspektu řešené otázky i převládajícího rozhodovacího diskursu Vrchního soudu v Praze mám za to, že k provedení ust. § 398 odst. 6 InsZ měla být vydána vyhláška MSp, nikoliv nařízení vlády. K opačnému závěru však dospívá komentované usnesení, když výslovně uvádí, že Nařízení vydané k provedení ust. § 398 odst. 6 InsZ není v rozporu s ust. § 431 písm. h) InsZ.

d) Zahrnuje zákonná definice chráněného obydlí podávaná v ust. § 398 odst. 6 InsZ i družstevní podíl v bytovém družstvu, s nímž je spojeno právo užívání bytu?

Viz dále bod III. Zatím jen malá glosa, že má-li pravdu komentované usnesení, že družstevní podíl je obydlím bez ohledu na text Nařízení, nebylo nutně opouštět myšlenku vyhlášky a krýt se „vyšší“ silou nařízení.

e) Lze výčet chráněných obydlí rozšířit o družstevní podíl nařízením vlády (která k tomu nebyla výslovně zmocněna)?

Jak bude dále uvedeno v bodě III., nemám za to, že by ust. § 398 odst. 6 InsZ dávalo příležitost si myslet, že pod pojem chráněného obydlí lze podřadit cokoliv jiného, než hmotnou (nemovitou či movitou) věc. Proto mám proti komentovanému usnesení za to, že Nařízení rozšiřuje množinu chráněných obydlí, jak její hranice vymezilo citované ustanovení InsZ, což je nepřípustné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 45/2000 zveřejněný pod č. 96/2001 Sb. a publikovaný pod č. 30/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Jak dále výslovně uvádí Ústavní soud v citovaném nálezu, tak vláda se při vydávání nařízení musí pohybovat „secundum et intra legem“, nikoli mimo zákon (praeter legem). Zjednodušeně řečeno (uvádí se dále v nálezu) má-li podle zákona býti X (dosaďme si hmotné věci), přísluší vládě stanovit, že má býti X1 (např. byt), X2 (např. rodinný dům), X3 (např. obytný přívěs) …, nikoli též, že má býti Y (dosaďme si nehmotné věci). Ostatně představit si nehmotnou věc jako obydlí pro hmotného člověka vezdejšího lze jen velmi obtížně, překážkou této představě zpravidla bývá smysl pro realitu.

Jinak řečeno, pokud není výslovné zmocnění vlády k vydání nařízení, jež by mělo (mohlo) rozšiřovat zákonný výčet, je třeba se pohybovat v mezích generálního zmocnění (čl. 78 Ústavy) a text zákona (§ 398 odst. 6 InsZ) nijak nepřekračovat, zákonný výčet nerozšiřovat.

Odpoví-li si insolvenční soud při rozhodování o povinnosti dlužníka vydat obydlí ke zpeněžení na některou z otázek ad b) až e) záporně, tedy pokud podle čl. 95 odst. 1 části věty za středníkem Ústavy dospěl k závěru, že Nařízení nelze v konkrétní otázce aplikovat, neboť je v rozporu se zákonem, plyne z toho pro něj ten důsledek, že Nařízení nepoužije. To vyjádří v odůvodnění svého rozhodnutí (MIKULE, SUCHÁNEK, s. 1094).

II.         Obecně k institutu chráněného obydlí

Účelem institutu chráněného obydlí je z důležitých sociálních důvodů ochránit dlužníku jeho (přiměřené) obydlí a zachovat mu tak určité minimální materiální zázemí.

Ochrana dlužníkova obydlí se prosadí jen v oddlužení PSK (nikoliv tak v konkursu, reorganizaci a oddlužení zpeněžením majetkové podstaty). Dlužník má přesto i v oddlužení PSK povinnost ke zpeněžení své obydlí vydat, pokud (i) jeho hodnota přesahuje hodnotu určenou podle Nařízení (nejedná-li se o „zatajený“ majetek, kdy má tuto povinnost vždy), (ii) je předmětem zajištění (stejně SPRINZ, CHYTIL, s. 1062) nebo (iii) se jedná o tzv. zatajený majetek ve smyslu ust. § 412 odst. 1 písm. b) InsZ (zjednodušeně řečeno, dlužník jej neuvedl v seznamu majetku).

Otevřenou a dosud neřešenou zůstává otázka nabytí vlastnického práva k obydlí v průběhu oddlužení PSK (typicky dědictvím, darem); předběžně mám za to, že se prosadí institut chráněného obydlí, tedy i u takto nabytého obydlí se bude zvlášť posuzovat, zda je dlužník povinen jej vydat ke zpeněžení s přihlédnutím k porovnání hodnot obydlí a chráněného obydlí. Naopak mám, jak již řečeno, za to, že pokud dlužník své obydlí v seznamu majetku zatají, prosadí se před ochranou obydlí sankční povinnost takový majetek vydat ke zpeněžení.

 „Platí [= právní fikce], že obydlí se nachází v místě dlužníkova bydliště, v němž se převážně zdržuje“ (§ 1 odst. 3 Nařízení), přičemž obsah pojmu bydliště není totožný s obsahem pojmu trvalý pobyt (údaj uváděný v občanském průkazu) a je definován dlužníkovým úmyslem zdržovat se tam, a to trvale. Zpravidla se jedná o místo, kde má dlužník svůj byt, rodinu, popřípadě kde pracuje, jestliže tam také bydlí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004).

Jak na nedávné Konferenci Insolvence 2008 trefně poznamenal insolvenční správce Pavel Körner, dlužník má zpravidla tři adresy – adresu trvalého pobytu (občanský průkaz), adresu doručovací (kam si nechává zasílat poštu) a adresu bydliště (kterou se dlužník často snaží utajit). Vlastní-li dlužník obydlí, tak zpravidla druhá a třetí adresa splývají, neboť je-li dlužník jako vlastník veden v katastru nemovitostí, netřeba se již skrývati (jinak tomu však bude u družstevního podílu). Zde však ve vztahu ke správcům vyvstává jiný – paradoxní – problém, totiž tzv. „poučení otvírači“. Ti jsou ještě z časů exekučních instruováni, aby komukoliv cizímu říkali, že tam dlužník nebydlí a že tam rozhodně nemá žádné své věci. Takovíto otvírači pak v časech insolvenčních prokáží dlužníkovi službu medvědí, neboť jej fakticky udají, že v jím vlastněné (zpravidla nemovité) věci nebydlí. To ve svém důsledku znamená, že dlužník bude mít povinnost tuto věc vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení, a to bez ohledu na její hodnotu.

Nad rámec problematiky komentovaného usnesení (a proto svůj názor nebudu tu odůvodňovat) mám za to, že (je-li Nařízení aplikovatelné) pokud je hodnota chráněného obydlí vyšší než hodnota dlužníkova obydlí, které je předmětem zajištění, má být případná hyperocha vydána dlužníkovi, nikoliv použita pro uspokojení nezajištěných věřitelů.

III.      Co vše je obydlím (družstevní podíl)

Chráněným obydlím je každá věc, která je užívaná k zajištění bytových potřeb dlužníka a jeho rodiny, zejména dům, jednotka, nebo část věci užívaná k témuž účelu, jestliže je bytem (§ 1 odst. 1 Nařízení), tedy dále též např. houseboat, mobilheim, obytný vůz či přívěs, zahradní domek, atd. atp., neboli – jak správně uvádí komentované usnesení – za obydlí je třeba považovat každý prostor užívaný k bydlení a chráněný podle čl. 12 Listiny základních práv a svobod.

Ust. § 398 odst. 6 InsZ v dotčené části hovoří o „obydlí“. Gramatickým výkladem lze dojít k jedinému závěru, totiž že obydlím může být jen taková věc, kterou lze fyzicky využívat k bydlení. Proti tomu ust. § 1 odst. 1 Nařízení mezi obydlí řadí i „družstevní podíl v bytovém družstvu“. Podle ust. § 595 odst. 1 z. o. k. představuje družstevní podíl „práva a povinnosti člena plynoucí z členství v družstvu“, jež si však lze jako objekt bydlí představit jen velmi obtížně.

Metodou výkladu e ratione legis by snad šlo dovodit, že zákonodárce měl při definici chráněného obydlí na mysli i družstevní podíl (k tomu a k závěru o tom, že chráněné obydlí může být představováno i družstevním podílem se přiklánějí SPRINZ, CHYTIL, s. 1060), pohříchu to však nijak nevyjevil. Mám za to, že rozšiřování toho, co není dlužník povinen vydat ke zpeněžení, formou podzákonných právních předpisů, je nepřípustné.

Proti tomu komentované usnesení (po podrobném rozboru) uzavírá, že záměrem zákonodárce v novelizovaném ust. § 398 odst. 6 InsZ ve znění účinném ode dne 1. 6. 2019 bylo chránit před zpeněžením obydlí dlužníka představované nejenom domem a bytem, ale též družstevním podílem spojeným s právem nájmu k družstevnímu bytu užívanému dlužníkem. Je-li rozhodnutím o schválení oddlužení uloženo členu bytového družstva vydat družstevní podíl, má se za to, že jde o družstevní podíl, který slouží jako jeho obydlí.

Z řečeného pak komentované usnesení vyvozuje, že dlužník není povinen vydat ke zpeněžení podle ust. § 398 odst. 3 InsZ také svůj družstevní podíl v bytovém družstvu, je-li s ním spojeno právo nájmu družstevního bytu a dlužník tento byt užívá k zajištění svých bytových potřeb a své rodiny, ledaže ze zprávy pro oddlužení vyplývá, že hodnota družstevního podílu přesahuje hodnotu bytu určenou Nařízením.

Nejblíže zákonnému vymezení družstevního podílu jako obydlí dlužníka má paradoxně ust. § 610 písm. i) z. o. k., ve znění účinném od 1. 1. 2021, dle nějž dlužníkovo členství v družstvu zaniká okamžikem, kdy nastávají účinky schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty člena, jestliže v rozhodnutí o schválení oddlužení insolvenční soud uložil členu vydat družstevní podíl, který slouží jako jeho obydlí, insolvenčnímu správci ke zpeněžení, anebo okamžikem, kdy o zpeněžení družstevního podílu požádal zajištěný věřitel. Důvodů, pro které nelze citované ustanovení použít pro řešení v bodě II. položených otázek, je mnoho.

Každopádně (nejen) tato otázka nepochybně zasluhuje de lege ferenda (bezrozporné) vyjasnění prostřednictvím novely přímo InsZ. Ust. § 610 písm. i) z. o. k., ve znění účinném od 1. 1. 2021, by pak zasluhovalo novelu stanovící, že dlužníkovo členství v družstvu v případě oddlužení PSK zaniká též tehdy, má-li dlužník povinnost vydat insolvenčnímu správci družstevní podíl ke zpeněžení v případech vyjmenovaných v ust. § 412 odst. 1 písm. b) InsZ.

Perličkou na dně je komentovaným usnesením nepřehlédnutá absurdita odvolací argumentace dlužníků, dovolávajících se toho, že Nařízení se na družstevní podíl nevztahuje, neboť jej nelze považovat za obydlí. Odvolací soud trefně konstatoval, že v takovém případě by bylo nutno družstevní podíl (s nímž je spojeno právo k nájmu bytu) vydat ke zpeněžení bez dalšího, aniž by bylo lze vůbec uvažovat o jeho hodnotě ve vztahu k chráněnému obydlí, stejně jako u jakýchkoli podílů v obchodních korporacích, akcií atd. (za předpokladu, že by se zpeněžením tohoto majetku dosáhlo uspokojení věřitelů).

IV.       Způsob stanovení hodnoty chráněného obydlí u družstevního podílu

Předně si řekněme, že zákonodárce při volbě použitých slov sáhl po „hodnotě“ namísto vhodnější „ceně“, které nelze ztotožňovat (nejedná se o synonyma pohledem lingvisty ani ekonoma, neměl by tak na ně hledět ani právník). Hodnota a cena vyjádřená částkou může a zpravidla bude odlišná, a to bez ohledu na druh zvolené hodnoty a ceny. Jak trefně poznamenává SEDLÁČEK, parafrázující Oscara Wilda, „[e]konom je člověk, který zná cenu všeho, ale hodnotu ničeho“.

Dlužník nemá povinnost obydlí vydat ke zpeněžení, pokud je jeho hodnota nižší, než hodnota chráněného obydlí vypočtená dle prováděcího právního předpisu. K otázce vydání, či nevydání obydlí z důvodu jeho hodnoty by se mělo přistupovat v neprospěch dlužníka. Vedle mnoha jiných důvodů je to právě dlužník, který má možnost proti vydání obydlí brojit odvoláním (§ 406 odst. 4 InsZ), zatímco v případě nevydání obydlí ke zpeněžení věřitelé stejnou možnost nemají.

Jak se určí hodnota obydlí?

a) Znalcem vybraným insolvenčním správcem (zpravidla § 398a odst. 2 i. m. InsZ), a to cenou obvyklou (§ 219 odst. 5 InsZ). Lze očekávat spory mezi dlužníkem, insolvenčním správcem a věřiteli o znalcem určenou obvyklou cenu, pokud bude hraniční. V krajním případě soud provede výslech znalce, event. sám zadá vypracování revizního znaleckého posudku.

b) Cena dosažená zpeněžením? Zřejmě nikoliv. Otázka vydání, či nevydání obydlí ke zpeněžení má být pravomocně (=nezměnitelně) uzavřena v souvislosti se schválením oddlužení PSK (tomu odpovídá dlužníkovo právo odvolání v § 406 odst. 4 InsZ); jsem si vědom i názorů odlišných (dlužníku lze uložit povinnost vydat ke zpeněžení věc, kterou vlastnil v době schválení oddlužení, i – až – po schválení oddlužení PSK); tyto názory však nesdílím (ostatně srov. výše citované § 610 písm. i) z. o. k., ve znění účinném od 1. 1. 2021). Soud má udílet ke zpeněžení takové pokyny, aby obydlí bylo pokud možno zpeněženo za cenu převyšující hodnotu chráněného obydlí.

Jak se určí hodnota chráněného obydlí?

Hodnota chráněného obydlí má odpovídat kupní ceně srovnatelného obydlí v místě dlužníkova bydliště, přičemž tato cena je zvýšena v závislosti na počtu vyživovaných osob, které s dlužníkem žijí ve společné domácnosti (§ 3 až 9 Nařízení) – potud nakonec (opět až v rámci přijatého Nařízení) můžeme hovořit o hodnotě v pravém smyslu toho slova. Jedná se o tabulkovou hodnotu.

Konkrétní způsob výpočtu hodnoty chráněného obydlí (částky) není po několika cvičných výpočtech překvapivě zase až tak složitý, jak se na první pohled zdá býti. Každopádně tento výpočet zvládnou informační systémy insolvenčních správců, netřeba tak zde rozepisovat konkrétní vzorec. Podrobný způsob výpočtu uvádí KÖRNER, STOČEK, na konkrétním případě jej pak demonstruje komentované usnesení.

Podstatné ve vztahu k řešenému Družstevnímu bytu je další dílčí závěr komentovaného usnesení, totiž že pro určení hodnoty družstevního podílu Nařízení stanoví stejné postupy jako pro určení hodnoty bytu. Mám za to, že u družstevních rodinných domů se použijí postupy Nařízení jako u určení hodnoty rodinného domu.

V.          Co z toho plyne pro insolvenční správce

Bez ohledu na aplikovatelnost Nařízení má insolvenční správce ve vztahu k chráněnému obydlí tyto povinnosti:

a) Zajistit včasné ocenění dlužníkova obydlí a zanést jej do soupisu majetkové podstaty.

b) Zjistit počet vyživovaných osob žijících s dlužníkem ve společné domácnosti (a to i obhlídkou).

c) Důkladně poučit dlužníka, zejm. o:

• institutu chráněného obydlí,
• případné povinnosti vydat obydlí ke zpeněžení (na čem závisí, atp.),
• předpokládaném věcném i časovém průběhu zpeněžování obydlí a nutnosti jej vyklidit.

d) Uvést ve zprávě pro oddlužení:

• očekávanou výši výtěžku zpeněžení obydlí dlužníka,
• hodnotu chráněného obydlí a
• zda by dlužník měl být povinen vydat své obydlí ke zpeněžení (soud však o této povinnosti rozhoduje nevázán návrhem správcovým).

V souvislosti s obydlím je samozřejmou povinností insolvenčního správce vždy zjišťovat, zda dlužník nebydlí v (zatajeném) družstevním bytě (zda jsou byty v družstevním vlastnictví lze zjistit z katastru nemovitostí ohledně všech dlužníkem používaných – ze spisu a internetu zjistitelných – adres, z nájemní smlouvy, atp.).

V souvislosti s komentovaným insolvenčním řízením si neodpustím závěrem uvést, že insolvenční správce má vždy zevrubně zkoumat nejen záležitosti obydlí (což správce učinil bezchybně), nýbrž i ostatních majetkových hodnot. Je-li sepsán obchodní podíl dlužníka v obchodní korporaci, má býti podrobně zjišťována jeho hodnota, a to s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem. Těmi nepochybně budou například pravidelná přiznání k dani z příjmů, informace o vypláceném zisku, inventární seznam, atd. atp. V komentovaném případě dlužnice ocenila 100% obchodní podíl ve společnosti Café Coeur s.r.o. částkou 0 Kč s prostou informací, že společnost je předlužena. Insolvenční správce předmětný obchodní podíl nesepsal a neuvedl o něm nižádnou informaci ani ve zprávě pro oddlužení.

Proti tomu stojí poznatky zjistitelné z internetu, že společnost prakticky od svého založení před více než 10 lety nezakládá do sbírky listin obchodního rejstříku žádné listiny, že po celou tuto dobu jsou dlužníci ve společnosti zaměstnáni (dlužník přestal být zaměstnancem po povolení oddlužení) a současně že společnost provozuje největší obchod s čokoládou v Kutné Hoře Choco Coeur. Osobně mám za to, že způsobí-li dlužník včasnou nezjistitelnost ceny obchodního podílu, bude se ve svém důsledku jednat o zatajení majetku a nutnost jeho vydání postupem podle ust. § 412 odst. 1 písm. b) InsZ. Ostatně u ceny Družstevního bytu dlužníci uvedli částku 147 305 Kč. Jedná-li dlužník takto úmyslně, bude se zpravidla jednat o nepoctivý záměr se všemi z toho plynoucími důsledky.

Použitá literatura a jiné zdroje

SPRINZ, Petr a CHYTIL, Petr in SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek, a kol. Insolvenční zákon: komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019. s. 1059-1062. ISBN 978-80-7400-753-8.

SUCHÁNEK, Radovan, MIKULE, Vladimír in SLÁDEČEK, Vladimír, MIKULE, Vladimír, SUCHÁNEK, Radovan, SYLLOVÁ, Jindřiška. Ústava České republiky. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 736. ISBN 978-80-7400-590-9.

MIKULE, Vladimír, SUCHÁNEK, Radovan in SLÁDEČEK, Vladimír, MIKULE, Vladimír, SUCHÁNEK, Radovan, SYLLOVÁ, Jindřiška. Ústava České republiky. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2016, s. 1094. ISBN 978-80-7400-590-9.

DERKA, Ladislav. Má vůbec nařízení vlády č. 189/2019 Sb. právní účinky?. In: epravo.cz. [online]. 14. 5. 2020 [cit. 1. 8. 2020]. Dostupné z: https://www.epravo.cz/top/clanky/ma-vubec-narizeni-vlady-c-1892019-sb-pravni-ucinky-111079.html:

KÖRNER, Pavel, STOČEK, Lukáš. Výpočet chráněného obydlí. In: Insolvenční zóna. [online]. 2. 4. 2020 [cit. 24. 10. 2020]. Dostupné z: https://www.insolvencnizona.cz/clanky/vypocet-chraneneho-obydli/.

SEDLÁČEK, Tomáš. O hodnotě a ceně. In: www.vlada.cz. [online]. 20. 1. 2011 [cit. 26. 10. 2020]. Dostupné z: www.vlada.cz/cz/ppov/ekonomicka-rada/clanky/o-hodnote-a-cene-80226.