Desatero oddlužovací novely (V – X)

Pokračování článku Desatero oddlužovací novely, soudce a místopředsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. Ing. Zdeňka Strnada, Ph.D., MPA, publikovaného v Komorních listech č. 1/2019.

V. NÁVRH NA POVOLENÍ ODDLUŽENÍ

Nejen zatraktivnit žádoucí sepisování a podávání návrhů na povolení oddlužení profesionály (advokáty, insolvenčními správci, exekutory či notáři), ale celkově zjednodušit a zefektivnit proces oddlužení v návaznosti na koncepční změny, které novela přináší, zejména v podobě odstranění významných kvantitativních bariér na vstupu do oddlužení, bylo cílem při přijímání změn souvisejících s koncepcí návrhu na povolení oddlužení.

Předně již nebude potřeba, aby dlužník ke svému návrhu na povolení oddlužení přikládal (z hlediska přípravy, sepisu a podání návrhu problematický) seznam svých závazků s uvedením svých věřitelů. To ho ale na druhé straně v žádném případě nezbavuje povinnosti tvrdit a osvědčit svůj vlastní (hrozící) úpadek, tedy jinými slovy: bude muset uvést alespoň 2 své věřitele a jejich pohledávky v intencích ustanovení § 3 insolvenčního zákona. Přesto se jedná o zřejmě nejvýznamnější změnu (a zároveň zjednodušení) návrhu na povolení oddlužení. Prověřování závazků dlužníka soudem totiž ztratilo smysl zejména poté, kdy již soud nebude zkoumat jako podmínku oddlužení předpoklad uspokojení nezajištěných věřitelů alespoň na 30 %.

Nově nebude potřeba dokládat ani darovací smlouvy či smlouvy o důchodu, které se mnohdy ukázaly jen jako bezcenné podklady sloužící na počátku řízení pouze k tomu, aby byla opticky splněna ona podmínka 30 %. To, že tyto dokumenty, na nichž musel být navíc úředně ověřen podpis, nemusí nyní dlužník ke svému návrhu na povolení oddlužení dokládat, neznamená, že by mu tyto osoby nemohly s plněním oddlužení pomáhat. Bude-li to dlužník považovat za nutné, může je dokonce i nadále ke svému návrhu přiložit (postačí samozřejmě bez ověřeného podpisu). Podstatné ale bude, aby dlužník v průběhu oddlužení mj. vynakládal veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů [srov. § 412 písm. h)] a aby svým počínáním nesledoval nepoctivý záměr [srov. § 395 odst. 1 písm. a)], resp. aby výsledky řízení nedokládaly jeho lehkomyslný nebo nedbalý přístup k plnění povinností v insolvenčním řízení (srov. § 395 odst. 2).

Pokud jde o příjmy dlužníka, postačí také od 1. 6. 2019, pokud dlužník doloží k návrhu na povolení oddlužení listiny dokládající údaje o příjmech za posledních 12 měsíců (namísto dosavadních 3 let). Své budoucí příjmy musí dlužník prognózovat rovněž jen na období následujících 12 měsíců (namísto dosavadních 5 let).

Z preventivních (a nepochybně i výchovných) důvodů musí dlužník ke svému návrhu na povolení oddlužení nově přiložit čestné prohlášení, že byl při sepisu insolvenčního návrhu poučen o svých povinnostech v insolvenčním řízení, že v oddlužení bude řádně platit pohledávky svých věřitelů, že vynaloží veškeré úsilí, které po něm lze spravedlivě požadovat, k jejich plnému uspokojení, že bude plnit všechny povinnosti vyplývající z tohoto zákona a z rozhodnutí o schválení oddlužení a že bude přiznávat veškeré své příjmy v plné výši [§ 392 odst. 1 písm. d)].

V neposlední řadě je pak na místě upravit (rozuměj „polidštit“ a zjednodušit) i samotný formulář návrhu na povolení oddlužení.

Všechny výše uvedené změny by měly znamenat zatraktivnění sepisu a podávání návrhů na povolení oddlužení zejména pro advokáty, insolvenční správce a exekutory, neboť pracnost s tím spojená se velmi výrazně snížila, ale odměna ve výši 4 000 Kč + DPH, resp. 6 000 Kč + DPH v případě společného oddlužení manželů zůstala beze změny. Bylo by to jen dobře, neboť podíl těchto osob na službách poskytovaných v oblasti oddlužení ještě stále není dominantní (ač by se to dalo očekávat) a uvolněný prostor, jenž nestíhají „obsloužit“ ani akreditované (neziskové) osoby, tak obsazují pochybní vinkláři či zastřené, nežádoucí a nechvalně proslulé „oddlužovací agentury“ napojené mnohdy bohužel  (ať už skrytě či otevřeně) zejména na některé advokáty. Na tato zjištění reaguje novela mj. tím, že výslovně zakazuje za úplatu nebo jiné zvýhodnění obstarat, zprostředkovat nebo nabídnout obstarání či zprostředkování sepisu a podání návrhu na povolení oddlužení anebo také insolvenčního návrhu nebo další činnosti s tím nezbytně spojené (§ 390a odst. 7) a porušení tohoto zákazu doprovází v rámci dohledové pravomoci Ministerstva spravedlnosti i příslušnou sankcí (srov. § 418j odst. 3, resp. § 418k odst. 2).

VI. ZPŮSOBY ODDLUŽENÍ

Dosud byly přípustné v zásadě 3 varianty oddlužení: 1/ zpeněžení majetkové podstaty, 2/ plnění splátkového kalendáře a 3/ kombinace obou výše uvedených způsobů, ale to jen k návrhu insolvenčního správce a za výslovného souhlasu dlužníka.

Od 1. 6. 2019 budou možné toliko dva způsoby oddlužení: 1/ zpeněžení majetkové podstaty a 2/ zákonem preferované plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Jestliže totiž ani jeden ze způsobů oddlužení nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů, musí insolvenční soud rozhodnout v rozhodnutí o schválení oddlužení (§ 406) o provedení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty, a to nehledě na souhlas či nesouhlas dlužníka, jak tomu bylo dosud.

Pokud jde o oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty, došlo pouze k dílčím (a vesměs technickým) změnám v jeho pravidlech – např. zákon výslovně stanoví, že zajištění věřitelé se uspokojují jen z výtěžku zpeněžení zajištění (§ 398 odst. 2 poslední věta), popř. se výslovně určuje, kdy je toto oddlužení splněno (§ 412a odst. 2). Stejně jako v případě druhého způsobu oddlužení lze i zde, nebude-li schůze věřitelů proti, postupovat nově s odchylkami nepatrného konkursu (srov. § 398 odst. 8).

Při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník povinen vydat insolvenčnímu správci majetek náležející do majetkové podstaty ke zpeněžení postupem obdobným podle ustanovení o zpeněžení majetkové podstaty v konkursu a dále do doby podání zprávy o splnění oddlužení měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (§ 398 odst. 3). Tento způsob oddlužení představuje pro dlužníka jednu obrovskou výhodu: chrání jeho obydlí. Nikoliv ovšem paušálně. Dlužník totiž nebude povinen vydat ke zpeněžení své obydlí, ledaže ze zprávy pro oddlužení (§ 398a) vyplyne, že jeho hodnota přesahuje hodnotu určenou podle vyhlášky [srov. § 431 písm. h)] násobkem částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti. Troufám si tvrdit, že oddlužovací novela bude v těchto případech (kterých ale nebude mnoho – kolik dlužníků dnes disponuje nezajištěným obydlím?) znamenat změnu v přístupu jinak pasivních věřitelů, neboť v případě, kdy věřitelé prohlasují ryzí zpeněžování, ochrana obydlí dlužníka padá.

Při oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty není dlužník dále povinen vydat ke zpeněžení ani jiný majetek, vyplývá-li ze zprávy pro oddlužení, že by se zpeněžením tohoto majetku nedosáhlo uspokojení věřitelů.

Pokud bude dlužník nově žádat o změnu výše zákonné splátky, již zde nebude limit v podobě alespoň 50% uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů. Soud bude moci navíc upravit výši splátky i kdykoliv po schválení oddlužení, jestliže o to dlužník v průběhu oddlužení požádá pro změnu poměrů.

Naprostou novinku, jež ale zatím nenašla odezvu u příslušných (ústředních) správních orgánů, pak představuje možnost soudu uložit dlužníku (na návrh insolvenčního správce!) za účelem předcházení budoucímu úpadku povinnost využít v rozsahu nejvýše 100 hodin služby odborného sociálního poradenství poskytovaného registrovaným poskytovatelem sociálních služeb. Služba se bude dlužníku poskytovat bez úhrady nákladů. Praxe ovšem zatím tápe v tom, kdo by službu měl poskytovat (a kdo to ve finále zaplatí).

VII. ODDLUŽENÍ PODNIKATELE

Zásadní problém pro insolvenční praxi, zejména při pohledu na insolvenční justici, představovala skutečnost, že právní úprava neřešila způsob oddlužení formou plnění splátkového kalendáře v případě, že dlužníkem byla fyzická osoba – podnikatel (OSVČ). A přitom se nejedná již zdaleka o případy okrajové, ale pozorujeme každoroční nárůst počtu dlužníků této kategorie i jejich celkový vzrůstající podíl mezi všemi dlužníky – fyzickými osobami. Nedostatek právní úpravy totiž znamenal, že každý soud (a dokonce i jednotlivé senáty v rámci jednoho soudu) přistupoval k určení podmínek oddlužení i pravidel jeho průběhu odlišně – tu více ve prospěch dlužníka, jinde zase více v zájmu věřitelů. Již samu skutečnost, že se do zákona podařilo vložit ustanovení, které uvedenou problematiku sjednocuje (§ 398b), je nutno považovat za velký úspěch. Debatu nad tím, který z mnoha možných přístupu k podnikatelským příjmům v oddlužení by byl býval nejlepší, bych nyní považoval již za uzavřenou. Teď nás čeká aplikace nových pravidel na reálné podmínky a bude především úkolem soudů, jak úspěšně se nová pravidla povede uvést do života.

Princip, na němž je splátkový kalendář fyzické osoby – podnikatele postaven, je jednoduchý: v rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty uloží insolvenční soud dlužníkovi povinnost měsíčně splácet (pro první období) nezajištěným věřitelům z jeho příjmů z podnikání minimální nevratnou částku označovanou jako tzv. „zálohová splátka“. Její výši navrhne (a zdůvodní) insolvenční správce ve své zprávě pro oddlužení (§ 398a odst. 1), a to buď na základě dlužníkových minulých podnikatelských příjmů, nebo (realisticky odhadnutých) očekávaných budoucích příjmů, popř. vyjde z částky odpovídající měsíční průměrné mzdě v národním hospodářství za první až třetí čtvrtletí předchozího kalendářního roku. Na konci každého zdaňovacího období pak musí dlužník předložit insolvenčnímu správci účetnictví či daňovou evidenci, přiznání k dani z příjmů a výpisy z účtů, popřípadě další listiny osvědčující jeho příjmy a výdaje. Insolvenční správce na základě toho následně určí splátkovou částku označovanou jako tzv. „referenční srážka“, přičemž vyjde z jedné dvanáctiny zjištěného zisku dlužníka za zdaňovací období a vypočte ji ve výši, v jaké mohou být při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojeny přednostní pohledávky (jinými slovy: ke zjištěnému zisku – logicky zřejmě po odečtení povinných odvodů – se bude přistupovat jako k čisté mzdě). Pak mohou nastat dvě situace: 1/ součet zálohových splátek splacených dlužníkem za dané zdaňovací období je nižší než součin referenční srážky a počtu měsíců, po něž v daném zdaňovacím období oddlužení trvalo; v takovém případě vyzve insolvenční správce dlužníka k uhrazení nedoplatku ve výši rozdílu mezi těmito částkami a dlužník bude povinen nedoplatek bez zbytečného odkladu uhradit (v odůvodněných případech může soud na návrh dlužníka určit jinou výši nedoplatku), nebo 2/ součet zálohových splátek splacených dlužníkem za dané zdaňovací období je vyšší než součin referenční srážky a počtu měsíců, po něž v daném zdaňovacím období oddlužení trvalo; v takovém případě se dlužníkovi nic nevrací (v případě zálohové splátky se totiž jedná o konstrukci minimální nevratné splátky), ale dlužník může insolvenční soud pro následující zdaňovací období požádat o snížení zálohové splátky (insolvenční soud může stanovit jinou výši zálohové splátky také tehdy, jestliže o to dlužník požádá kdykoliv v průběhu oddlužení, a to pro změnu poměrů).

Zákon myslel rovněž na situaci souběhu podnikatelské činnosti a dalších příjmů. Pokud by měl dlužník mimo příjmů z podnikání také další příjmy, nepoužije se při určení výše zálohové nebo referenční srážky snížení o základní částku, která nesmí být při výkonu rozhodnutí povinnému sražena z měsíční mzdy (tzv. nezabavitelná částka), je-li tato základní částka uvažována při určení rozsahu splátky z jiného příjmu. Při určení, ze kterého z příjmů bude dlužníku základní částka ponechána, vezme insolvenční soud v úvahu zejména výši a pravidelnost dosahování jednotlivých příjmů.

VIII. PŘERUŠENÍ ODDLUŽENÍ

Důležitou novinku přinesla pro řadu dlužníků novela v podobě možnosti přerušení průběhu oddlužení, a to až na jeden rok. Přerušit průběh oddlužení lze pouze jednou a jen z důležitých důvodů, kterými může být např. plánovaný lékařský zákrok či nezbytné léčení, úraz, zahraniční mise s cílem vydělat dostatečné prostředky, péče o osobu blízkou, částečně zřejmě i rodičovská dovolená apod.

Navrhnout [o1] přerušení může pouze dlužník nebo insolvenční správce. Jakmile důvod přerušení odpadne, rozhodne insolvenční soud (i bez návrhu) o pokračování v oddlužení. O pokračování v oddlužení nebude soud rozhodovat tehdy, jestliže bylo oddlužení přerušeno na přesně určenou dobu (např. na 3 měsíce nebo do šesti měsíců věku dítěte) či do určitého dne (např. do 30. 11. 2019). Podstatné je, že tato doba se nezapočítává do doby 3, resp. 5 let z hlediska splnění oddlužení (a fakticky se tak oddlužení o dobu přerušení prodlužuje).

Dořešit bude v této souvislosti rovněž potřeba otázku nároku insolvenčního správce na odměnu a náhradu hotových výdajů po dobu přerušení. Možných přístupů (včetně odpovídající argumentace) je několik: od plného nároku jako v případě běžícího oddlužení, přes sníženou výši z důvodu snížené agendy až po variantu bez jakéhokoliv nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů. Osobně se domnívám, že insolvenční správce bude mít i po dobu přerušení průběhu oddlužení nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (byť k faktické úhradě může dojít až ex post), neboť určitou pozornost (a s tím spojenou administrativu) bude muset oddlužení i tak věnovat. Otázka výše této odměny a náhrady hotových výdajů je už jiná a může záležet na přístupu toho kterého soudu či senátu – platná právní úprava umožňuje oba přístupy – plnou i sníženou variantu (srov. § 38 odst. 3). Přesto bych se v této souvislosti s ohledem na jistotu nejen na straně insolvenčních správců, ale rovněž na straně dlužníků a věřitelů přimlouval za to, aby došlo k novelizaci příslušné prováděcí vyhlášky (č. 313/2007 Sb.) a soudy k odměnám insolvenčních správců přistupovaly jednotně (nepochybně se tím ušetří mnohé procesní kapacity na straně soudů i insolvenčních správců jinak věnované jisté odvolací agendě).

IX. PRODLOUŽENÍ ODDLUŽENÍ

I další novinka vychází vstříc zejména dlužníkům, neboť jim za účelem splnění podmínek oddlužení pro předem dané periody 3, resp. 5 let umožňuje tato období prodloužit až o 6 měsíců (ale pouze jednou v průběhu insolvenčního řízení).

Dlužník, který se tak přiblíží v uspokojování svých věřitelů například hranici 60 %, ale již je zřejmé, že tuto hranici „nepokoří“ v době 3 let od schválení oddlužení, může před uplynutím této periody požádat soud, aby mu „sledované“ období prodloužil např. ještě o 3 měsíce, v nichž této hranice bezpečně dosáhne. Nebýt této možnosti, dlužník plnící na konci 3letého období jen na 55 % (namísto zákonem předpokládaných 60 %) by volně „proplul“ do oddlužení 5letého, aniž by s tím mohl cokoliv udělat (varianty trvání oddlužení v případě méně než 100% uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů jsou pouze 3 a 5 let). Takto dlužník splní oddlužení v hranici 60 % např. na 3 roky a 3 měsíce.

Přijatá úprava tak ve své podstatě znamená určitou (limitovanou) flexibilitu v délce období pro splnění oddlužení uspokojením věřitelů na 60 % mezi 3 a 3,5 roky, stejně jako v případě nejdelšího období trvajícího nejméně 5 a nejvíce 5,5 roku, resp. spolu s přerušením může oddlužení ve variantě 60 % trvat dokonce až 4,5 roku a ve variantě nejdelší až 6,5 roku.

X. TECHNICKÉ ÚPRAVY ODDLUŽENÍ

Do této kategorie změn patří především výslovná (a insolvenční realitou dlouhodobě požadovaná) úprava pořadí uspokojování pohledávek v oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (§ 398 odst. 4) jestliže splátka nestačí k uspokojení všech pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim postavených na roveň. V takovém případě je pořadí následující (nutno dodat, že „vítězi“ jsou zde jednoznačně věřitelé s pohledávkami na výživném): 1/ nejdříve se uspokojí odměna a hotové výdaje insolvenčního správce, poté 2/ pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, jestliže vznikly po rozhodnutí o úpadku (tzv. běžné výživné), poté 3/ pohledávka za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení (§ 390a odst. 5), poté 4/ záloha na úhradu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce (tzv. deponace podle § 38 odst. 6), poté 5/ ostatní pohledávky věřitelů na výživném ze zákona (tzv. dlužné výživné), poté 6/ náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty a nakonec 7/ ostatní pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň, jež se uspokojí poměrně. Teprve po uspokojení všech výše zmíněných pohledávek se dostane podle poměru jejich pohledávek na (přihlášené) nezajištěné věřitele. Těm lze v některých případech doporučit především trpělivost, neboť v případě dlužníků s vyšší částkou dlužného výživného se může stát, že první peníze jim z oddlužení začnou (samozřejmě s přihlédnutím k  příjmům dlužníka) chodit (snad jen) až s několikaměsíčním zpožděním po schválení oddlužení.

Dále došlo k prodloužení lhůty pro přihlašování pohledávek (i v oddlužení) na 2 měsíce a tím ke sjednocení s ostatními způsoby řešení úpadku.

Významné opatření proti obchodu s chudobou v podobě nežádoucího navyšování pohledávky o nepřiměřené úroky a smluvní pokuty představuje rozšíření kategorie tzv. podřízených pohledávek, za něž se nově v případě oddlužení považují také úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, ve výši, ve které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku (§ 172 odst. 2). Podstatné v této souvislosti je i to, že tyto pohledávky nemají vliv na splnění oddlužení ve 3leté, ani v 5leté variantě oddlužení. Platí totiž, že pro splnění oddlužení v těchto variantách postačí, jestliže by požadované míry splacení pohledávek nezajištěných věřitelů bylo dosaženo bez přihlédnutí k podřízeným pohledávkám (§ 412a odst. 3). Jinak řečeno: tyto podřízené pohledávky se tak v zásadě (až na výjimky) nebudou v oddlužení uspokojovat.

Zákon rovněž přesně (podle převažující praxe) určil okamžik skončení přezkumného jednání v oddlužení realizovaného od 1. 7. 2017 již výhradně jen insolvenčním správcem: tento okamžik představuje skončení osobního jednání insolvenčního správce s dlužníkem (§ 410 odst. 2). To samozřejmě neznamená, že by insolvenční správce nemohl provést později „zvláštní“ přezkumné jednání. Ale i to (opět) skončí skončením osobního jednání insolvenčního správce s dlužníkem.

V souladu s evropskými požadavky musela novela rozšířit popěrné právo dlužníka v oddlužení i na zajištěného věřitele, ať už si o tom myslíme, co chceme (srov. § 410 odst. 5 a vypuštění slova „nezajištěného“).

V rámci hledání procesních kapacit u insolvenčních soudů pro očekávaný zvýšený zájem dlužníků o oddlužení po 1. 6. 2019 se přijala úprava, podle které činí v případě oddlužení lhůta ke zveřejnění vyhlášky oznamující zahájení insolvenčního řízení 3 pracovní dny ode dne, kdy takový návrh došel insolvenčnímu soudu (pro ostatní případy kromě oddlužení pak nadále platí obvyklá lhůta 2 hodin); insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení a jiné dokumenty v insolvenčním spise se zveřejní v insolvenčním rejstříku nejdříve spolu s vyhláškou (§ 101 odst. 2). Tato změna znamená, že o zahájení řízení v případě návrhu na povolení oddlužení se veřejnost (tedy i věřitelé) dozvědí až s třídenním zpožděním. Zároveň se ale také předpokládá, že v ideálním případě by mohlo být spolu s vyhláškou oznamující zahájení tohoto řízení vydáno i rozhodnutí o úpadku a o povolení oddlužení a celý proces by se tak výrazně zrychlil. Při přijímání této změny se vycházelo mj. i z toho, že již dnes zde platí úprava (§ 100a), podle které může soud v případě, že má důvodné pochybnosti o důvodnosti insolvenčního návrhu podaného věřitelem (tzv. šikanózní návrh), rozhodnout o tom, že insolvenční návrh ani jiné dokumenty v insolvenčním spise se v insolvenčním rejstříku až na dobu 7 dní nezveřejňují. Pokud tedy odložení informace o zahájení řízení nevadí v řízeních zahajovaných na návrh některého z věřitelů, v nichž reakce ani další postup dlužníka nejsou v okamžiku „utajování“ této informace známy, pak za situace, kdy dlužník sám na sebe podá insolvenční návrh, chová se v tomto směru tedy proaktivně, a žádá přitom o řešení svého úpadku oddlužením (a musí tedy ze samé své podstaty oddlužení jednat s poctivými úmysly), by posunutí okamžiku vydání vyhlášky oznamující zahájení insolvenčního řízení o 3 dny nemělo hrát jakkoliv negativní roli.

ZÁVĚR

Jsem přesvědčen o tom, že přijaté změny v oddlužení jsou (tu s menšími, tu s většími obtížemi) životaschopné a pro insolvenční prostředí celkově přínosné. Nezastírám přitom, že ne vše se podařilo tak, jak bylo původně zamýšleno, a že některé změny nebyly ovlivněny (či alespoň motivovány) hlasy potenciálních voličů.

Domnívám se také, že změny takového rozsahu i významu by si zasloužily odbornou diskusi neomezenou jen na několik parných dní uplynulého léta.

Dluhová problematika totiž již několik let představuje jedno z hlavních celospolečenských témat. Diskutuje se o příčinách i důsledcích předlužení společnosti i jednotlivců, o struktuře dluhů i o chování jednotlivých aktérů procesu oddlužení. Navrhují se (mnohdy neotřelá) řešení. Přijímá se nová regulace. Přesto se tak ale obvykle děje bez toho, aby při tom diskutujícím na stole ležela analýza, výzkum, studie či alespoň odborné pojednání. Bez toho se ale nemůže nikdy jednat o nic víc než jen o další (tu více, tu méně úspěšný) experiment.

Protože se ani v insolvencích budoucím změnám zcela určitě nevyhneme a další novely se nepochybně dříve či později objeví, dovolím si závěrem vyslovit přání, abychom na to byli po odborné stránce připraveni. Aby zde existovala platforma – odborná, reprezentativní, pestrobarevná – v níž se budou již nyní analyzovat dopady předchozích změn a v níž se budou průběžně hledat recepty na indikované neduhy. Myslím si, že insolvence, respektive všechny takto významné a rozsáhlé legislativní změny by si prostě zasloužily průběžnější a dlouhodobější proces přípravy, projednávání i diskusi. Odborná veřejnost – insolvenční soudy, akademická pracoviště, profesní skupiny a spolky, insolvenční správci, advokáti i věřitelé, zejména ti institucionální – jsou na to, troufám si tvrdit, připraveni.

Velmi bych se proto přimlouval za to, aby každá, nejen ta příští novela, která nás v návaznosti na evropskou legislativu nepochybně čeká, byla připravována už trochu jinak…

Autor: JUDr. Ing. Zdeněk Strnad, Ph.D., MPA

Sdílet