Činnosti, k nimž je insolvenční správce povinen ze zákona (prodej mimo dražbu). Ocenění obtížně ocenitelného majetku pro účely soupisu

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 29 NSČR 94/2018-B-94 (MSPH 79 INS 22591/2014)

Předchozí komentáře najdete zde.

18. 11. 2020. Názory prezentované v tomto článku jsou mými soukromými názory. Při vašem hodnocení prosím o přísnost a o to, abyste mi své názory, výhrady, podněty, ale i náměty na zajímavá rozhodnutí zasílali na e-mail: tjirmasek@ksoud.pha.justice.cz Tomáš Jirmásek, soudcem insolvenčního úseku Krajského soudu v Praze od 17. 11. 2011. 

Právní věta

I. Zpeněžení majetku podstaty prodejem mimo dražbu (§ 289 odst. 1 InsZ), včetně jeho inzerce, je činností, k níž je insolvenční správce povinen ve smyslu ust. § 39 odst. 2 InsZ.

Zadat splnění této činnosti jiným osobám na účet majetkové podstaty může insolvenční správce jen se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru.

II. V rozsahu, v němž se obě normy překrývají, má aplikace ust. § 219 InsZ přednost před aplikací ust. § 39 odst. 3 InsZ.

Jinak řečeno, jde-li o obtížně ocenitelný majetek, jehož ocenění pro účely soupisu zadá insolvenční správce znalci bez žádosti věřitelského výboru, aniž by takovému postupu bránily skutečnosti uvedené v ust. § 219 odst. 3 části věty za středníkem, lze takto vzniklý náklad na znalečném hradit z majetkové podstaty bez dalšího zkoumání účelnosti využití znalce a bez předchozího souhlasu věřitelského výboru ve smyslu ust. § 39 odst. 3 InsZ.

Jde-li (naopak) o obtížně ocenitelný majetek, jehož ocenění pro účely soupisu zadá insolvenční správce znalci bez žádosti věřitelského výboru, ačkoli lze důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění, lze takto vzniklý náklad na znalečném hradit z majetkové podstaty jen při splnění podmínek uvedených v ust. § 39 odst. 3 InsZ.

Dotčené právní předpisy

§ 39 odst. 2 InsZ ve znění účinném od 1. 1. 2008 do 31. 5. 2019

§ 39 odst. 3 InsZ

§ 219 odst. 3 InsZ ve znění účinném od 20. 7. 2009

Skutkový stav a rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu

Insolvenční správce JUDr. Josef Šťastný dne 5. 9. 2017 předložil konečnou zprávu (B-46), která mj. obsahovala položky označené jako:

a) „vedení účetnictví, daňové poradenství“ ve výši 7 260 Kč,

b) „náklady spojené s daňovou kontrolou“ ve výši 20 000,09 Kč,

c) „znalecký posudek – pneumatiky” ve výši 9 862 Kč,

d) „znalecký posudek – kosmetika” ve výši 18 489 Kč a

e) „inzerce v Hospodářských novinách“ ve výši 42 208 Kč.

Insolvenční správce dále uvedl, že pneumatiky byly zpeněženy za částku 105 000 Kč a kosmetika za částku 10 000 Kč.

Městský soud v Praze dne 13. 9. 2017 vyzval insolvenčního správce (B-47), aby z konečné zprávy vypustil položku „vedení účetnictví“, neboť z insolvenčního spisu nevyplývá, že by insolvenční správce měl souhlas insolvenčního soudu k tomu, aby zpracování účetnictví zadal ke splnění třetí osobě; potud odkázal na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2015, č. j. 3 VSOL 586/2015-B-20 (KSBR 24 INS 35338/2013).

Na citovanou výzvu zareagoval insolvenční správce tak, že dne 13. 9. 2017 požádal Městský soud v Praze o schválení nákladů spojených s vedením účetnictví (B-49). Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 9. 2017, č. j. MSPH 79 INS 22591/2014-B-50 udělil (i v působnosti věřitelského výboru) souhlas s tím, aby insolvenční správce „uzavřel na účet majetkové podstaty smlouvu na náklady s vedením účetnictví a daňového poradenství ve výši 7 260 Kč včetně DPH…“ a uvědomil účastníky insolvenčního řízení o zveřejnění konečné zprávy vč. jejího doplnění v insolvenčním rejstříku (B-51).

Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 12. 2017, č. j. MSPH 79 INS 22591/2014-B-52, schválil konečnou zprávu ve znění jejího doplnění, zahrnující mj. náklady za vedení účetnictví 7 260 Kč a náklady spojené s daňovou kontrolou 20 000,09 Kč. Městský soud naopak neschválil náklady na znalecké posudky a inzerci, neboť k nim insolvenční správce neměl ve smyslu ust. § 39 odst. 3 InsZ souhlas věřitelského výboru. U znaleckého posudku na kosmetiku akcentoval i účelnost takového nákladu, neboť náklad na znalecký posudek téměř dvojnásobně přesahoval výtěžek zpeněžení kosmetiky.

K odvolání insolvenčního správce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 2. 2018, č. j. 1 VSPH 103/2018-B-57 (MSPH 79 INS 22591/2014) citované usnesení Městského soudu v Praze potvrdil; dospěl shodně s insolvenčním soudem k závěru, že insolvenční správce měl požádat insolvenční soud (který vykonával působnost věřitelského výboru) o souhlas se znaleckým oceněním skladových zásob pneumatik a kosmetiky a s celostátní inzercí v denním tisku, což neučinil. Přitom takto vynaložené náklady činily částku 70 559 Kč. Přisvědčil insolvenčnímu soudu i v tom, že vzhledem k rozsahu a náročnosti oceňování kosmetického zboží, nutnosti provést finančně náročné testy jeho zdravotní nezávadnosti a obtížné prodejnosti tohoto zboží nelze považovat využití služeb znalce za účelné.

K dovolání insolvenčního správce (B-63) Nejvyšší soud komentovaným usnesením zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze.

Z odůvodnění komentovaného usnesení

ust. § 39 InsZ (ve znění účinném od 1. 1. 2008 do 31. 5. 2019)

(1)   Věřitelé jsou oprávněni se souhlasem insolvenčního soudu na základě rozhodnutí věřitelského výboru poskytnout insolvenčnímu správci zálohu k úhradě jeho výdajů, a to i opětovně. Při poskytnutí zálohy se určí podmínky jejího vyúčtování; určit lze též účel, na který má být záloha vynaložena.

(2)   Náklady na činnosti, ke kterým je insolvenční správce povinen podle zákona nebo podle rozhodnutí insolvenčního soudu, jsou zahrnuty v jeho odměně a nese je ze svého. Výjimečně může splnění těchto činností zadat jiným osobám na účet majetkové podstaty se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru; tím nejsou dotčeny jeho povinnosti ani odpovědnost podle tohoto zákona.

(3)   Náklady insolvenčního správce spojené s využitím právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků lze hradit z majetkové podstaty, jen je-li jejich využití účelné vzhledem k rozsahu a náročnosti insolvenčního řízení a jsou-li předem schváleny věřitelským výborem.

§ 219 InsZ (ve znění účinném od 20. 7. 2009)

(1)   Součástí soupisu je i ocenění provedené insolvenčním správcem, který přitom vychází z údajů v účetnictví dlužníka nebo v evidenci vedené podle zvláštního právního předpisu a z dalších dostupných informací. Ocenění se nepromítá do účetnictví dlužníka.

(2)   Požaduje-li to věřitelský výbor, provede se ocenění znalcem, za předpokladu, že to věřitelský výbor finančně zajistí.

(3)   Ocenění obtížně ocenitelného majetku může insolvenční správce zadat znalci i bez žádosti věřitelského výboru; to neplatí, lze-li důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění.

(4)   Je-li uplatněno právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění nebo má-li být majetková podstata zpeněžena podle ust. § 290 nebo 292, insolvenční správce zadá znalci ocenění hodnoty zajištění a v případě podle ust. § 290 nebo 292 ocenění hodnoty zpeněžovaného majetku vždy; odstavec 3 se použije přiměřeně.

(5)   Při ocenění podle odstavců 1 až 4 se majetek oceňuje obvyklou cenou. Postup podle odstavců 1 až 4 se neuplatní, byl-li ustanoven znalec podle ust. § 153 odst. 1.

V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení ust. § 39 a 219 InsZ již v době, kdy insolvenční správce hradil náklady na inzerci a znalečné (v roce 2016).

[…]

Ze skutkových reálií této věci plyne, že insolvenční správce předložil insolvenčnímu soudu konečnou zprávu ze dne 5. 9. 2017, kterou insolvenční soud přezkoumal (§ 304 odst. 1 a 2 InsZ) a schválil usnesením ze dne 20. 12. 2017, vydaným bez nařízení jednání (§ 304 odst. 5 InsZ), když dlužník ani žádný z věřitelů nepodali proti konečné zprávě námitky. Insolvenční soud neschválil výdaje v celkové výši 70 559 Kč, které insolvenční správce uhradil za vyhotovení znaleckých posudků k ocenění kosmetického zboží (znalečné 18 489 Kč) a pneumatik (znalečné 9 862 Kč) a dále za inzerci těchto položek v Hospodářských novinách (42 208 Kč). Odvolací soud postupu insolvenčního soudu přisvědčil a shodně s Městským soudem v Praze vytkl insolvenčnímu správci nedostatek předchozího souhlasu insolvenčního soudu (§ 39 odst. 3 InsZ), který v tomto insolvenčním řízení vykonává působnost věřitelského výboru (§ 66 odst. 1 InsZ). Odvolací soud neměl za splněný ani další předpoklad k úhradě nákladů insolvenčního správce z majetkové podstaty podle ust. § 39 odst. 3 InsZ, kterým je účelnost využití znalce.

Odvolací soud v dané věci aplikoval ust. § 39 odst. 3 InsZ. Insolvenční správce však namítá, že postupoval podle ust. § 219 odst. 3 a 5 InsZ, který u obtížně ocenitelného majetku preferuje ocenění soudním znalcem. Právě posouzení vzájemného vztahu ust. § 39 odst. 2 a 3 a ust. § 219 odst. 3 InsZ a odpověď na otázku, zda a které z těchto ustanovení lze v projednávané věci aplikovat, je pro výsledek dovolacího řízení určující.

Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že jako východiska, na nichž spočívá i jeho rozhodovací činnost (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem Rc 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přejímá závěry formulované k výkladu právních norem Ústavním soudem již ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Tam Ústavní soud vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Tamtéž Ústavní soud dodal, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoli pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

I.    Činnosti, k nimž je insolvenční správce povinen ze zákona (prodej mimo dražbu)

Ve zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu InsZ, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 – 2006 jako tisk č. 1120, se k ust. § 39 osnovy uvádí, že „Ustanovení ust. § 39 odst. 1 upravuje stejně jako ve stávajícím zákoně o konkursu a vyrovnání možnost poskytnout správci zálohu. Ustanovení 39 odst. 2 osnovy postihuje (jako obecně nežádoucí) praxi, kterou správce přenáší za úplatu na jiné osoby výkon těch činností, pro jejichž zvládání byl do funkce ustanoven, přičemž tak činí nikoli na úkor své odměny, nýbrž na úkor majetkové podstaty a tudíž v konečném důsledku na úkor věřitelů. S dílčími zpřesněními jde o obdobu stávajícího ust. § 8 odst. 3 poslední věty zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).“

Z důvodové zprávy je tak patrna snaha zákonodárce eliminovat případy, kdy bude insolvenční správce zadávat třetím osobám a na vrub majetkové podstaty činnosti, k nimž je sám povinen. Pro další úvahy je vhodné připomenout, že podle ust. § 8 odst. 3 ZKV (ve znění účinném do 31. 12. 2007), mohl správce konkursní podstaty činnosti, k nimž byl povinen, zadat třetím osobám na účet konkursní podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru.

Z uvedeného je zřejmé, že oproti ust. § 8 odst. 3 ZKV je úprava obsažená v ust. § 39 odst. 2 a 3 InsZ zevrubnější. Ustanovení ust. § 39 InsZ totiž rozlišuje mezi běžnou činností insolvenčního správce (odstavec 2) a specializovanou činností jiných osob (odstavec 3) nutnou pro zdárný průběh insolvenčního řízení. Dikci ust. § 8 odst. 3 poslední věty ZKV (rozšířené o souhlas insolvenčního soudu) odpovídá pouze ust. § 39 odst. 2 InsZ, kdežto ust. § 39 odst. 3 InsZ vypovídá o jiném režimu pro úhradu nákladů insolvenčního správce spojených s využitím právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků z majetkové podstaty.

Nejvyšší soud pak nemá pochyb o tom, že zpeněžení majetku podstaty prodejem mimo dražbu (§ 289 odst. 1 InsZ), včetně jeho inzerce, je činností, k níž je insolvenční správce povinen ve smyslu ust. § 39 odst. 2 InsZ. Zadat splnění této činnosti jiným osobám na účet majetkové podstaty může insolvenční správce jen se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru.

II.    Ocenění obtížně ocenitelného majetku proúčely soupisu

Insolvenční správce má pravdu v tom, že s ohledem na specifický charakter zboží mu nelze vyčítat, že využil inzerci v celorepublikovém deníku. K jeho tíži však jde, že si k této činnosti neopatřil souhlas insolvenčního soudu. Řečené platí tím více, že šlo o inzerci opakovanou (ve čtyřech termínech).

Lze tedy shrnout, že neměl-li insolvenční správce souhlas insolvenčního soudu, který v tomto insolvenčním řízení vykonává působnost věřitelského výboru (§ 66 odst. 1 InsZ), s náklady na inzerci majetku dlužníka určeného ke zpeněžení v Hospodářských novinách (42 208 Kč), nelze tyto náklady hradit z majetkové podstaty a insolvenční správce je nese ze své odměny. Srov. v obdobných souvislostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 66/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2011, pod číslem 119 (vykládající ust. § 8 odst. 3 poslední věty ZKV).

Insolvenční správce dále namítá, že skladové zásoby kosmetiky a pneumatik byly obtížně ocenitelným majetkem, a proto při zadání znaleckých posudků na jejich ocenění postupoval podle ust. § 219 odst. 3 InsZ.

Ve výše označené důvodové zprávě se k ust. § 219 uvádí, že: „Osnova upravuje i ocenění hodnot pojatých do soupisu (ust. § 219), včetně povinného ohodnocení zajištění znalcem, a řeší v této souvislosti pochybnosti, které existovaly ohledně vztahu tohoto ocenění a účetnictví dlužníka. Z ustanovení ust. § 46 odst. 2 a 3 návrhu plyne, že povinnost provést znalecké ocenění podle „ust. § 216 odst. 2“ (správně „ust. § 219 odst. 2“) návrhu může (pakliže si tuto otázku vyhradí) namísto věřitelského výboru uložit insolvenčnímu správci schůze věřitelů. Touto úpravou též není dotčen postup podle ust. § 153 a násl. osnovy.“

Odborná literatura se k vzájemnému vztahu ust. § 39 a 219 InsZ nevyslovuje.

S přihlédnutím k potřebě zachování smyslu a účelu obou zkoumaných ustanovení je dle Nejvyššího soudu nicméně zjevné, že v rozsahu, v němž se obě normy překrývají, má aplikace ust. § 219 InsZ přednost před aplikací ust. § 39 odst. 3 InsZ.

Jinak řečeno, jde-li o obtížně ocenitelný majetek, jehož ocenění pro účely soupisu zadá insolvenční správce znalci bez žádosti věřitelského výboru, aniž by takovému postupu bránily skutečnosti uvedené v ust. § 219 odst. 3 části věty za středníkem InsZ, lze takto vzniklý náklad na znalečném hradit z majetkové podstaty bez dalšího zkoumání účelnosti využití znalce a bez předchozího souhlasu věřitelského výboru ve smyslu ust. § 39 odst. 3 InsZ. Jde-li (naopak) o obtížně ocenitelný majetek, jehož ocenění pro účely soupisu zadá insolvenční správce znalci bez žádosti věřitelského výboru, ačkoli lze důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění, lze takto vzniklý náklad na znalečném hradit z majetkové podstaty jen při splnění podmínek uvedených v ust. § 39 odst. 3 InsZ.

Insolvenční správce dovozoval souladnost svého postupu s ust. § 219 odst. 3 InsZ již v odvolání. Odvolací soud se nicméně tím, zda skladové zásoby kosmetiky a pneumatik představují obtížně ocenitelný majetek (§ 219 odst. 3 věta před středníkem InsZ), ani tím, zda zadání jejich ocenění bez žádosti věřitelského výboru nebránil důvodný předpoklad, že náklady na ocenění znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění (§ 219 odst. 3 věta za středníkem InsZ), nezabýval. K této otázce se nevztahují skutkové ani právní závěry odvolacího soudu, ačkoli ten v napadeném rozhodnutí současně přitakává insolvenčnímu soudu co do „rozsahu a náročnosti oceňování kosmetického zboží“ a „zjevně obtížné prodejnosti tohoto typu zboží“. To vedlo k nesprávnému (jelikož v rozhodných souvislostech neúplnému) právnímu posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno.

Komentář

Komentované usnesení je významné zejm. výkladem vzájemného vztahu ust. § 39 odst. 2 a 3 a ust. § 219 InsZ. Připomeňme si, že podle ust. § 219 odst. 3 InsZ může insolvenční správce zadat ocenění obtížně ocenitelného majetku znalci i bez žádosti věřitelského výboru, zatímco k vynaložení nákladů dle ust. § 39 InsZ (aby mohly být hrazeny z majetkové podstaty) souhlas věřitelského výboru vyžaduje. Jak komentované usnesení výslovně uvádí, tak tento vztah (zdánlivý střet) nebyl dosud judikaturou ani odbornou literaturou řešen, a to dokonce ani Tomášem Richterem ne; to však lze z jeho pohledu pochopit, neboť shledává požadavek na ocenění sepsaného majetku v ust. § 219 odst. 1 InsZ za bezpředmětný a znamenající zbytečnou zátěž pro činnost insolvenčního správce, pročež zpytovanou povinnost zákonodárci doporučuje z InsZ vypustit (RICHTER, s. 354) [ipso facto se řečené bude vztahovat i k § 219 odst. 3 InsZ].

Druhá významná rovina komentovaného usnesení tkví v zopakování (připomenutí), že činnosti, k nimž je insolvenční správce povinen ze zákona, má vykonávat sám (prostřednictvím svých zaměstnanců). Pokud jejich provedení zadá třetím osobám, nese náklady tohoto zadání ze svého, ledaže obdržel souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru s tímto zadáním (§ 39 odst. 2 InsZ). Touto druhou rovinou začněme.

I.    Náklad na zpeněžení věci mimo dražbu

Dlouhodobě na insolvenčním hřišti probíhá vášnivá debata, zda insolvenční správce může věci, které nejsou předmětem zajištění, zpeněžovat mimo dražbu prostřednictvím zprostředkovatelů (typicky nemovité věci prostřednictvím realitních kanceláří). Odpověď je prostá – mohou. Na tuto odpověď však navazuje další debata, zda náklady na tento způsob zpeněžení nese bez dalšího majetková podstata. Odpověď zní – nikoliv. Dělící linie v tomto probíhá mezi insolvenčními správci na straně jedné a insolvenčními soudy a MSp na straně druhé.

Nejvyšší soud nyní do této diskuse přispěl komentovaným usnesením, když zopakoval, že nemá pochyb o tom, že zpeněžení majetku podstaty prodejem mimo dražbu (§ 289 odst. 1 InsZ), včetně jeho inzerce, je činností, k níž je insolvenční správce povinen ve smyslu ust. § 39 odst. 2 InsZ. Stejné s účinností od 1. 6. 2019 stanoví i ust. § 12 písm. a) vyhlášky č. 121/2019 Sb., o materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce. Řečené mj. znamená, že se nejedná o specializovanou činnost dle ust. § 39 odst. 3 InsZ, jak často z řad insolvenčních správců zaznívá.

Zadat zprostředkování prodeje věci patřící do majetkové podstaty jiným osobám na účet majetkové podstaty může insolvenční správce jen se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru.

Následkem absence souhlasu není neplatnost takového „zadání“, nýbrž to, že si insolvenční správce takový náklad nese ze své odměny (příp. i ze svého). Jde o náklad vynaložený „na účet insolvenčního správce“, jelikož „na účet majetkové podstaty“ může jít jen se souhlasem věřitelského výboru (a insolvenčního soudu). Ke vzniku škody na majetkové podstatě vede takové porušení povinnosti v okamžiku, kdy insolvenční správce náklad vzešlý ze zadání uskutečněného bez souhlasu věřitelského výboru (a insolvenčního soudu) zúčtuje nikoli na svůj vrub (na vrub své odměny, v průběhu insolvenčního řízení typicky na vrub vyplacené zálohy na odměnu), nýbrž na vrub majetkové podstaty (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1141/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012). V takovém případě je insolvenční správce povinen takto vyplacené prostředky do majetkové podstaty „vrátit ze svého“.

K tomu je třeba doplnit samozřejmé, totiž že samotný souhlas insolvenčního soudu s prodejem (např. nemovité) věci mimo dražbu není souhlasem s využití služeb třetích osob (např. realitní kanceláře) a placení jejich odměny z výtěžku zpeněžení [usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2017, č. j. 1 VSPH 347/2017-B-68 (KSPH 37 INS 7630/2012)].

Zajímavou je další otázka, totiž má-li být řečený souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru předchozí, či postačí souhlas následný.

U služeb uvedených v § 39 odst. 3 InsZ plyne charakter souhlasu jako předchozího z jeho doslovné dikce [usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2019, č. j. 3 VSOL 760/2018-B-61 (KSBR 47 INS 18548/2012)].

U služeb uvedených v ust. § 39 odst. 2 InsZ není výslovně uvedeno, že souhlasy mají být předchozí, avšak stejně tak tento požadavek chyběl (v téměř totožném) ust. § 8 odst. 3 ZKV, kde charakter souhlasu jako „předchozího“ dovodila judikatura (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2550/2013 nebo ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3860/2014).

Proto není, dle mého názoru, důvodu se od požadavku na předchozí souhlas odklánět. Opak by zjevně postrádal smysl co do svého účelu (kontrola, aby insolvenční správce nevynakládal nedůvodné náklady) i logiky (ve vztahu k soudu by nebylo třeba následného souhlasu, pokud by soud schvaloval konečnou zprávu).

V případě neodkladných jednání, např. za účelem odvrácení hrozící škody, lze souhlas – mimořádně – udělit dodatečně. Insolvenční správce v takovém případě požádá o souhlas bez zbytečného odkladu po odpadnutí překážky, kterou pečlivě zdůvodní (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2550/2013).

Zjevná zákonodárcova preference, aby insolvenční správce svoji činnost vykonával osobně nebo prostřednictvím svých zaměstnanců

• neznamená, že insolvenční správce nemůže využít služeb např. realitních kanceláří či advokátů = může, nýbrž
• znamená, že nejedná-li se o specifické (výjimečné) a odůvodněné případy, nese si insolvenční správce náklady na tyto služby ze svého, nikoliv na účet majetkové podstaty (stejně jako např. mzdové náklady na své zaměstnance či nájemné na své kanceláře).

Uvedená pravidla o nezbytnosti předchozích souhlasů neplatí při zpeněžování věci, která je předmětem zajištění; v takovém případě je rozhodující pokyn zajištěného věřitele (§ 230 a 293 InsZ).

II.    Znalečné – náklad na správu, nebo na zpeněžení majetkové podstaty?

V souvislosti s komentovaným usnesením je třeba připomenout, že náklad na znalečné za vypracování znaleckého posudku k určení ceny sepsané věci představuje náklad na její zpeněžení, nikoli na správu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, č. j. 29 NSČR 167/2017-B-150 (KSLB 76 INS 3074/2009) a na něj navazující usnesení ze dne 31. 3. 2020, č. j. 29 NSČR 43/2018-B-157 (KSPA 59 INS 993/2015), které jsem si dovolil již dříve komentovat (komentář č. 3 a komentář č. 4, obsahující pojednání o nákladech na správu a nákladech na zpeněžení předmětu zajištění)].

Nejedná se o čistě akademický problém, jak by se mohlo na první pohled zdát. V režimu zpeněžování majetku, který není předmětem zajištění, má pohledávka odpovídající nákladu na správu majetkové podstaty jiné pořadí uspokojení, než na její zpeněžení.

Připomeňme si, že InsZ rozlišuje jednotlivé typy Přednostních pohledávek (pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou), odpovídající jednotlivým nákladům majetkové podstaty, které pak dělí do několika skupin se samostatným pořadím uspokojení. Pro toto pořadí není rozhodné datum vzniku Přednostních pohledávek, ale právě zařazení do jednotlivých skupin, jak se podávají z ust. § 305 odst. 2 a 3 InsZ ve spojení s ust. § 297, 298 a 357 odst. 2 InsZ.

Pokud se v insolvenčním řízení nedostane na uspokojení všech Přednostních pohledávek, tak mají být tyto pohledávky uspokojovány postupně a poměrně, a to v tomto pořadí:

Pohledávky skupiny 1, 2, 3a jsou uspokojovány současně z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění (pohledávka skupiny 1 přirozeně není přednostní, nýbrž přihlašovanou pohledávkou; toliko jsem chtěl vyjádřit, že se uspokojuje z jednoho zdroje s Přednostními pohledávkami skupiny 2 a 3a)

U ostatních skupin platí, že mají být vždy nejprve uspokojeny pohledávky té které konkrétní skupiny Přednostních pohledávek (skupiny označené písmeny a/b tvoří vždy jednu skupinu, zahrnující však více druhů Přednostních pohledávek). Teprve je-li zcela uspokojena daná konkrétní skupina Přednostních pohledávek, může se výtěžek zpeněžení použít na uspokojení v pořadí další skupiny Přednostních pohledávek. Nepostačuje-li výtěžek zpeněžení k uspokojení všech Přednostních pohledávek dané skupiny, je třeba všechny pohledávky dané skupiny uspokojit poměrně. Další skupiny Přednostních pohledávek již nejsou uspokojovány ani z části.

Nebude-li insolvenční správce postupovat obezřetně při placení Přednostních pohledávek (poruší uvedené pořadí nebo poměrnost uspokojení v jedné skupině),

a) nelze jeho odměnu a náhradu hotových výdajů uspokojit z prostředků státu a tyto jeho nároky (v rozsahu chybně placených pohledávek s horším pořadím uspokojení nebo pohledávek, o nichž mělo být rozhodnuto již v souvislosti s uspokojením zajištěných věřitelů) zůstanou v insolvenčním řízení neuspokojeny a

b) insolvenční správce může odpovídat za škodu vzniklou věřiteli, jehož Přednostní pohledávka nebyla uspokojena, ač se tak při dodržení uvedeného pořadí mělo stát (§ 37 InsZ).

Insolvenční správce proto musí v souladu s požadavkem odborné péče:

• správně identifikovat jednotlivé pohledávky a včas je zařadit do příslušné skupiny se samostatným pořadím jejich uspokojení, a současně
• vážit, zda průběžné (plné) uspokojování Přednostních pohledávek neohrozí pozdější uspokojení Přednostních pohledávek téže skupiny nebo skupiny s výhodnějším pořadím; pokud by tomu tak bylo, neměl by insolvenční správce platit žádné Přednostní pohledávky té skupiny, u které se konečné plné uspokojení jeví nejistým, resp. nejeví jistým.

Je potřeba zdůraznit, že na uvedeném ničeho nemění skutečnost, že insolvenční správce obdržel souhlas věřitelského výboru a/nebo insolvenčního soudu s vynaložením příslušného nákladu.

Má-li náklad na správu majetkové podstaty fakticky nejvýhodnější pořadí (po pohledávkách insolvenčního správce) [skupina 7a, přičemž dřívější skupiny Přednostních pohledávek bývají spíše výjimkou], má naopak náklad na zpeněžení majetkové podstaty pořadí nejhorší (skupina 11a).

Na judikatorní řešení čeká spor o nastíněné pořadí Přednostních pohledávek, musí-li insolvenční správce ze zákona konkrétní náklad učinit. Typicky se bude jednat právě o znalečné, či náklad na provedení veřejné dražby. Určitým vodítkem může být, že ve zcela výjimečných případech lze přednostně uspokojit i pohledávku s horším pořadím („předbíhání ve frontě“), a to za situace

a) odvracení možné (vyšší) újmy na majetkové podstatě nebo naopak

b) zajištění možného (vyššího) příjmu majetkové podstaty (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2720/2012).

Obdobně, mám za to, by mohlo být přistupováno k 

c) obligatorním nákladům s horším pořadím. Bude se však jednat o výjimku (nikoliv o pravidelnou další skupinu Přednostních pohledávek), přičemž okruh výjimek jest třeba vykládat vždy restriktivně. V řešených poměrech to bude znamenat, že se bude zkoumat účelnost (nezbytnost) vynaloženého nákladu; typicky – zda bylo účelné (nezbytné) zpeněžovat majetek ve veřejné dražbě (jinak insolvenčním zákonem preferovaném způsobu zpeněžení), atp.

III.    Znalečné – ust. § 39 odst. 2, nebo odst. 3 InsZ?

Podle ust. § 39 odst. 2 InsZ ve znění účinném do 31. 5. 2019 „náklady na činnosti, ke kterým je insolvenční správce povinen podle zákona nebo podle rozhodnutí insolvenčního soudu, jsou zahrnuty v jeho odměně a nese je ze svého. Výjimečně může splnění těchto činností zadat jiným osobám na účet majetkové podstaty se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru […].“ Podle ust. § 39 odst. 3 InsZ „náklady insolvenčního správce spojené s využitím právních, ekonomických a jiných specializovaných odborníků lze hradit z majetkové podstaty, jen je-li jejich využití účelné vzhledem k rozsahu a náročnosti insolvenčního řízení a jsou-li předem schváleny věřitelským výborem.“ U nákladů dle odst. 3 se tak vyžaduje souhlas věřitelského výboru, u nákladů dle odst. 2 se pak vedle souhlasu věřitelského výboru vyžaduje i souhlas insolvenčního soudu.

Nejasný je vztah (minimálně pohledem rozhodovací praxe odvolacích soudů) mezi obsahem činností uvedených v citovaných ustanoveních. Podle zvláštní části důvodové zprávy k vládnímu návrhu InsZ, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 – 2006 jako tisk č. 1120 „ustanovení 39 odst. 2 osnovy postihuje (jako obecně nežádoucí) praxi, kterou správce přenáší za úplatu na jiné osoby výkon těch činností, pro jejichž zvládání byl do funkce ustanoven, přičemž tak činí nikoli na úkor své odměny, nýbrž na úkor majetkové podstaty a tudíž v konečném důsledku na úkor věřitelů. S dílčími zpřesněními jde o obdobu stávajícího § 8 odst. 3 poslední věty ZKV,“ podle kterého „činnosti, k nimž je správce povinen, může správce zadat třetím osobám na účet podstaty jen se souhlasem věřitelského výboru.“

Činnosti ve smyslu ust. § 39 odst. 2 InsZ účinného do 31. 5. 2019, k nimž je insolvenční správce povinen přímo ze zákona (tzv. „běžné činnosti“) [výběr zejm. dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012]:

• vést místo dlužníka soudní spory, zahajovat je a samostatně v nich vystupovat (čili nikoliv prostřednictvím advokáta na účet majetkové podstaty) [dle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2019, č. j. 3 VSOL 760/2018-B-61 (KSBR 47 INS 18548/2012) se však jedná o § 39 odst. 3 InsZ]
• zajistit vedení účetnictví (je-li dlužník podnikatelem)
• zajistit (za dlužníka) plnění povinností podle daňových předpisů
• provést zpeněžení věcí patřících do majetkové podstaty prodejem mimo dražbu (rovněž komentované usnesení) [čili nikoliv – bez dalšího – prostřednictvím realitní kanceláře na účet majetkové podstaty]
• inzerce zpeněžovaných věcí patřících do majetkové podstaty prodejem mimo dražbu (komentované usnesení)

Činnosti ve smyslu ust. § 39 odst. 3 InsZ (tzv. „specializované činnosti“) jsou zejm.:

• služby auditorů,
• služby daňových poradců,
• služby dražebníků či
• služby znalců,

tedy v zásadě služby osob, jejichž činnost není definována jako činnost, k níž je insolvenční správce povinen přímo ze zákona, nebo též (možná především) činnost, k jejímuž výkonu je třeba zvláštní oprávnění.

Pro postup podle ust. § 39 odst. 2 i odst. 3 InsZ platí, že není-li věřitelský orgán ustanoven, vykonává jeho působnost insolvenční soud (§ 66 odst. 1 InsZ). Insolvenční správce v takovém případě o souhlas s využitím služeb třetích osob žádá insolvenční soud (i v případě § 39 odst. 3 InsZ), který souhlas dává s výslovnou douškou, že tak činí „v působnosti věřitelského výboru“.

IV.    Ocenění majetkové podstaty znalcem

Avšak zpět ke znalci a oceňování majetkové podstaty. Obecně platí zásada, že jednotlivé věci, které jsou pojaty do soupisu majetkové podstaty, oceňuje insolvenční správce který přitom vychází z údajů v účetnictví dlužníka nebo v evidenci vedené podle zvláštního právního předpisu a z dalších dostupných informací (§ 219 odst. 1 InsZ), a to s přihlédnutím ke svým znalostem a zkušenostem. Oceňuje se cenou obvyklou (§ 219 odst. 5 věta první InsZ), kterou se podle ust. § 2 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim. Obvyklá cena vyjadřuje hodnotu majetku nebo služby a určí se ze sjednaných cen porovnáním.

Znalec ocení konkrétní věci:

a) Požaduje-li to věřitelský výbor, a to za předpokladu, že to věřitelský výbor finančně zajistí (§ 219 odst. 2 InsZ).

b) Jedná-li se o ocenění obtížně ocenitelného majetku, může insolvenční správce zadat znalci i bez žádosti věřitelského výboru; to neplatí, lze-li důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění (§ 219 odst. 3 InsZ).

c) Je-li uplatněno právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění (§ 219 odst. 4 InsZ).

d) Má-li být majetková podstata zpeněžena podle ust. § 290 InsZ (zpeněžení podniku jedinou smlouvou) [§ 219 odst. 4 InsZ].

e) Má-li být majetková podstata zpeněžena podle ust. § 292 InsZ (zpeněžení majetkové podstaty jedinou smlouvou) [§ 219 odst. 4 InsZ].

f) Jestliže insolvenční soud rozhodne, že způsobem řešení úpadku je reorganizace, spojí s tímto rozhodnutím i rozhodnutí o ustanovení znalce za účelem ocenění majetkové podstaty (§ 153 odst. 1 věta první InsZ); v takovém případě se neuplatní výše řečená pravidla uvedená v ust. § 219 odst. 1 až 4 InsZ (§ 219 odst. 5 věta první InsZ).

g) Je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, nachází-li se v majetkové podstatě nemovitá věc (§ 398a odst. 2 i. p. InsZ).

V případech vyjmenovaných ad c) až g) se jedná o obligatorní znalecké ocenění a v takovém případě (z logiky věci) má správcova povinnost zadat ocenění znalci přednost před ust. § 39 odst. 3 InsZ požadujícím souhlas s vynaložením konkrétního nákladu vyslovený věřitelským výborem. V případě ad a) je souhlas věřitelského výboru obsažen již v jeho žádosti a v případě ad b) se stanoví výslovně v ust. § 219 odst. 3 InsZ, že lze znalecký posudek zadat i bez žádosti věřitelského výboru (v té souvislosti bych se příliš nepouštěl do sémantického výkladu slov „žádost“ a „souhlas“ a hledání shody mezi nimi).

Ust. § 39 odst. 3 InsZ se zjevně týká případů, kdy má insolvenční správce na vybranou, jaký zvolí postup, a citovaná norma chrání majetkovou podstatu před nehospodárným zadáváním na její vrub. Jak uvádí komentované usnesení ve vztahu k ust. § 219 InsZ (ale tyto závěry lze vztáhnout i k ust. § 398a odst. 2 i. p. InsZ), tak v rozsahu, v němž se obě normy překrývají, má aplikace ust. § 219 InsZ přednost před aplikací ust. § 39 odst. 3 InsZ.

Jinak řečeno, jde-li o obtížně ocenitelný majetek, jehož ocenění pro účely soupisu zadá insolvenční správce znalci bez žádosti věřitelského výboru, aniž by takovému postupu bránily skutečnosti uvedené v ust. § 219 odst. 3 části věty za středníkem, lze takto vzniklý náklad na znalečném hradit z majetkové podstaty bez dalšího zkoumání účelnosti využití znalce a bez předchozího souhlasu věřitelského výboru ve smyslu ust. § 39 odst. 3 InsZ.

V.    Účelnost znaleckého ocenění

V posledně citované části komentovaného usnesení se výslovně uvádí, že při splnění tam uvedených podmínek lze využít znalce „bez dalšího zkoumání účelnosti“. To však pouze tehdy, pokud lze důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem nebudou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění (§ 219 odst. 3 InsZ). Tedy částečně zde korektiv účelnost existuje, jeho konkrétní obsah je však dle mého názoru silně spekulativní a tedy odkázaný budoucímu judikatornímu vyjasnění.

Co si dovolím již nyní odhadnout je, že výkladem per analogiam legis lze stejné pravidlo uplatnit i při obligatorním ocenění nemovité věci v oddlužení (§ 398a odst. 2 i. p. InsZ). Jinak řečeno, je-li zde odůvodněný předpoklad, že ocenění nemovité věci znalcem v oddlužení by nepřineslo do majetkové podstaty vyšší částku, než-li je samotný náklad na vypracování znaleckého posudku, bude insolvenční správce jednat odborně a s náležitou péčí (resp. neporuší žádnou svou povinnost), pokud ocenění nemovité věci provede sám, nikoliv prostřednictvím znalce. Typicky se bude jednat o spoluvlastnické podíly jen velmi obtížně zpeněžitelných pozemků (polní cesta, část lesa, atp.), které již na první pohled (na internet) nepůjde (v souhrnu s jinými věcmi, které nejsou předmětem zajištění) zpeněžit za více než (přibližně) 30 000 Kč, tedy dlužníku pravděpodobně nebude uložena povinnost tyto věci vydat ke zpeněžení (§ 398 odst. 3 ve spojení s odst. 6 InsZ).

Ve vztahu k ust. § 219 odst. 3 InsZ je pak významná

a) cena oceňované věci a současně

b) její obtížná ocenitelnost.

Ad a) Cena věci

Komentované usnesení jasně stanoví, že jde-li o obtížně ocenitelný majetek, jehož ocenění pro účely soupisu zadá insolvenční správce znalci bez žádosti věřitelského výboru, ačkoli lze důvodně předpokládat, že náklady na ocenění majetku znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění, lze takto vzniklý náklad na znalečném hradit z majetkové podstaty jen při splnění podmínek uvedených v ust. § 39 odst. 3 InsZ.

Jinými slovy řečeno, je-li zde odůvodněný předpoklad, že ocenění věci znalcem by nepřineslo do majetkové podstaty vyšší částku, než-li je samotný náklad na vypracování znaleckého posudku, nebude (nemůže) insolvenční správce postupovat v intencích ust. § 219 odst. 3 InsZ, nýbrž (bude-li trvat na znaleckém posudku) musí požádat o souhlas věřitelský výbor a insolvenční soud (§ 39 odst. 3 InsZ). Pokud tak insolvenční správce neučiní, ponese náklad na znalečné ze svého.

Komentované usnesení uložilo Vrchnímu soudu v Praze, aby se v dalším průběhu řízení zabýval tím, „zda zadání […] ocenění bez žádosti věřitelského výboru nebránil důvodný předpoklad, že náklady na ocenění znalcem budou vyšší než přínos pro majetkovou podstatu získaný tímto způsobem jeho ocenění“. V té souvislosti si připomeňme, že znalecký posudek na kosmetiku stál 18 489 Kč, aby byla kosmetika následně zpeněžena za částku 10 000 Kč. Znalecký posudek na pneumatiky stál 9 862 Kč, aby byly pneumatiky následně zpeněženy za částku 105 000 Kč. Náklady na jejich inzerci v Hospodářských novinách pak činily 42 208 Kč…

Osobně mám (bez vztahu a znalostí ke konkrétním reáliím komentovaného případu) za to, že kosmetika ani pneumatiky nepředstavují s internetem v ruce cenový oříšek. Jistě však platí, že insolvenční správce bude jednat především ve svém vlastním zájmů, pokud se v případě pochybností vždy na věřitelský výbor a insolvenční soud obrátí.

Ad b) Obtížná ocenitelnost věci

Tento termín nebyl dosud judikatorně ani doktrinálně (pokud je mi známo) vyložen, jistě mám za to, že nepůjde o případ, kdy je věcí „hodně“. Typicky se naopak bude jednat o ochranné známky či jiný předmět duševního vlastnictví, o věci, u nichž lze očekávat uměleckou či historickou hodnotu, atp.

Komentované usnesení uložilo Vrchnímu soudu v Praze, aby se v dalším průběhu řízení zabýval tím, zda „skladové zásoby kosmetiky a pneumatik představují obtížně ocenitelný majetek“. Lze tak očekávat další zásadní rozhodnutí (s judikaturním přesahem) k ust. § 219 odst. 3 InsZ [nebude-li důvodem pro potvrzení usnesení Městského soudu v Praze již otázka řešená ad a)].

I v tomto bod platí, že insolvenční správce bude jednat především ve svém vlastním zájmů, pokud se v případě pochybností vždy na věřitelský výbor a insolvenční soud obrátí.

Související judikatura

• Zvláštní část důvodové zprávy k vládnímu návrhu InsZ, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002 – 2006 jako tisk č. 1120, k ust. § 39 InsZ

Ust. § 39 odst. 1 upravuje stejně jako ve stávajícím zákoně o konkursu a vyrovnání možnost poskytnout správci zálohu. Ust. § 39 odst. 2 osnovy postihuje (jako obecně nežádoucí) praxi, kterou správce přenáší za úplatu na jiné osoby výkon těch činností, pro jejichž zvládání byl do funkce ustanoven, přičemž tak činí nikoli na úkor své odměny, nýbrž na úkor majetkové podstaty a tudíž v konečném důsledku na úkor věřitelů. S dílčími zpřesněními jde o obdobu stávajícího ust. § 8 odst. 3 poslední věty zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání.

• rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2720/2012

I. V souladu s požadavkem odborné péče (§ 8 odst. 2 ZKV) bude i takový postup, jehož prostřednictvím správce konkursní podstaty uspokojí některé z pohledávek za podstatou dříve než jiné pohledávky za podstatou se stejným nebo dřívějším termínem splatnosti nebo uspokojí některé z pohledávek za podstatou zcela v době, kdy se v konkursní podstatě již nenachází dostatek prostředků k uspokojení ostatních pohledávek za podstatou a pracovních nároků. To ovšem bude záviset na posouzení, zda tím neodvrací možnou (vyšší) újmu na majetku konkursní podstaty nebo naopak nezajišťuje možný (vyšší) příjem konkursní podstaty. Typickým příkladem takového odůvodněného “předbíhání ve frontě” může být plné hrazení pohledávek za podstatou souvisejících s provozem úpadcova podniku za účelem udržení jeho hodnoty pro účely zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží provozování úpadcova podniku, jednou smlouvou a této situaci se může blížit i úhrada nákladů za právní služby poskytnuté advokátem ve sporu pro konkursní podstatu vítězném a její rozsah rozmnožujícím.

II. Odpovědnost za to, že bez rozumného (v rámci požadavku postupu s odbornou péčí obhajitelného) důvodu vybočil z mezí uspokojování pohledávek za podstatou vytyčených (tam, kde z konkursní podstaty nelze uspokojit všechny pohledávky, jež se uspokojují mimo rozvrh) úpravou obsaženou v ust. § 32 odst. 1 ZKV, však nese správce konkursní podstaty.

III. Je-li dán důvod plnění na úhradu pohledávky za podstatou (jako v případě plnění podle platné smlouvy o poskytování právních služeb za účelem vymáhání úpadcových nároků), nemá věřitel této pohledávky důvod vracet poskytnuté plnění jen proto, že správce konkursní podstaty porušil předepsaná procesní pravidla a bez rozumného (v mezích požadavku postupu s odbornou péčí obhajitelného) důvodu uhradil pohledávku za podstatou zcela, ač na úhradu ostatních pohledávek za podstatou a pracovních nároků se v době plnění již nenacházely prostředky v konkursní podstatě.

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 29 NSČR 43/2018-B-157 (KSPA 59 INS 993/2015)

Náklad na znalečné za vypracování znaleckého posudku k určení ceny nemovité věci je nákladem na zpeněžení předmětu zajištění.

• rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 565/2001,
  publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 27/2004

Pokud správce zadal činnost, k níž je z titulu výkonu funkce sám povinen (povolán), třetí osobě bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů), nemůže náklad na tuto činnost (bez ohledu na to, zda šlo o činnost potřebnou, ze které měla konkursní podstata prospěch) účtovat na vrub konkursní podstaty, ale nese tento výdaj ze své konkursní odměny (jde o náklad vynaložený „na účet“ správce). Naopak tam, kde správce konkursní podstaty souhlas k takovému zadání obdržel, je pohledávka vzniklá činností třetí osoby na účet podstaty pohledávkou za podstatou ve smyslu ust. § 31 odst. 2 písm. e) ZKV. Po zrušení konkursu, v němž nebyla uspokojena pro nedostatek majetku dlužníka, přechází závazek uhradit tuto pohledávku za podstatou ze správce konkursní podstaty (reprezentujícího podstatu, z níž měla být uhrazena) na dlužníka.

Věřitel s pohledávkou za podstatou je oprávněn domáhat se v průběhu konkursu její úhrady soudně žalobou o splnění povinnosti [§ 80 písm. b) OSŘ], podanou proti správci konkursní podstaty [§ 14 odst. 1 písm. d) ZKV]; to platí i ohledně příslušenství pohledávky za podstatou vzniklého prodlením správce s její úhradou. Ust. § 14 odst. 1 písm. e) ZKV tím není dotčeno.

Po zrušení konkursu přechází závazek uhradit pohledávky za podstatou ze správce konkursní podstaty na dlužníka.

• usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3860/2014

Uzavře-li správce konkursní podstaty s předchozím souhlasem věřitelského výboru s advokátem smlouvu o poskytování právních služeb v řízení o vylučovací žalobě dle ust. § 19 odst. 2 ZKV, je odměna advokáta za poskytnutí právních služeb pohledávkou za podstatou; v rozsahu, ve kterém nebyla taková pohledávka uspokojena za trvání konkursu, přechází po zrušení konkursu závazek k její úhradě na dlužníka.

• usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2631/2012

Nejvyšší soud pak nemá pochyb o tom, že zákon o konkursu a vyrovnání svěřuje správci konkursní podstaty především (zejména) následující činnosti (činnosti, k nimž je správce konkursní podstaty povinen ve smyslu ust. § 8 odst. 3 poslední věty ZKV):

1. Požadovat od orgánů a osob uvedených v § 9d odst. 1 ZKV údaje o majetku dlužníka (úpadce) a některé další údaje, které jsou nutné pro výkon správy majetku konkursní podstaty, a to ve stejném rozsahu, v jakém by je poskytly přímo dlužníku (úpadci) a vydání nebo zapůjčení listin nebo jiných věcí, které mohou sloužit ke zjištění dlužníkova (úpadcova) majetku (§ 9d ZKV).
2. Nakládat s úpadcovým majetkem, který tvoří konkursní podstatu [§ 14 odst. 1 písm. a) ZKV], včetně plnění povinností, které s tím souvisejí (§ 14a odst. 1 ZKV).
3. Udělit souhlas k některým právním úkonům úpadce, které může úpadce uskutečnit i po prohlášení konkursu, např. k odmítnutí daru nebo dědictví [§ 14 odst. 1 písm. b) ZKV].
4. Vést místo úpadce soudní spory, zahajovat je a samostatně v nich vystupovat [§ 14 odst. 1 písm. c) a d) ZKV, § 16 odst. 1 ZKV, § 27 odst. 4 ZKV].
5. Vykonávat místo úpadce práva zaměstnavatele a plnit jeho povinnosti (§ 14a odst. 1 ZKV).
6. Rozhodovat o obchodních záležitostech úpadcova podniku a činit úkony nutné k jeho provozu (§ 14a odst. 1 ZKV).
7. Zajistit vedení účetnictví (je-li úpadce podnikatelem) [§ 14a odst. 1 ZKV].
8. Zajistit (za úpadce) plnění povinností podle předpisů o daních [§ 14a odst. 1 ZKV]. Srov. k tomu shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2181/2009.
9. Převzít od úpadce seznam jeho majetku, obchodní knihy a jiné doklady (§ 17 odst. 1 a 2 ZKV).
10. Sestavit soupis konkursní podstaty (§ 18 odst. 1 ZKV).
11. Učinit (se souhlasem konkursního soudu) prohlídku obydlí úpadce, pokud je obydlí používáno také pro podnikání a zjednat si za tím účelem do tohoto obydlí úpadce přístup (vše za předpokladu, že soupis konkursní podstaty nelze provést pro nedostatečnou součinnost úpadce); srov. § 18 odst. 6 ZKV.
12. Postarat se o to, aby do podstaty byly zahrnuty i věci nacházející se u třetích osob (§ 18 odst. 4 ZKV).
13. Zajistit odhad majetku, který patří do podstaty (§ 18 odst. 5 ZKV).
14. Postarat se o vhodné zajištění movitých věcí pojatých do soupisu, je-li obava, že by mohlo dojít k jejich odstranění, poškození nebo zničení (§ 18 odst. 8 ZKV).
15. Projednat vyloučení věci z podstaty (§ 19 odst. 2 ZKV).
16. Převzít stejnopisy přihlášek věřitelů, přezkoumat je a sestavit jejich seznam (§ 20 odst. 3 až 5 ZKV, § 23 odst. 1 ZKV).
17. Popřít přihlášené pohledávky, o jejichž pravosti, výši nebo pořadí jsou pochybnosti (§ 24 odst. 1 a 2 ZKV).
18. Provést vypořádání společného jmění manželů dohodou nebo soudní cestou (§ 26 a násl. ZKV);
19. Provést zpeněžení majetku podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 ZKV). Srov. k tomu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2550/2013.
20. Podat návrh na veřejnou dražbu nebo návrh na soudní dražbu (§ 27 odst. 1 a 3 ZKV).
21. Vyloučit neprodejné pohledávky a věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty z podstaty (§ 27 odst. 6 ZKV).
22. Provést zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží provozování úpadcova podniku, jedinou smlouvou (§ 27a ZKV).
23. Uspokojit některé nároky v průběhu konkursního řízení (§ 28 odst. 2, § 31 odst. 1).
24. Vypracovat a předložit konkursnímu soudu konečnou zprávu s vyúčtováním (§ 29 odst. 1 ZKV).

Srov. v literatuře obdobně např. Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání, Praha, C. H. Beck 1998, str. 64 – 65.

Dovolatel míní, že žádná z činností provedených a poskytnutých advokátní kanceláří M. B. nepodléhá režimu ust. § 8 odst. 3 poslední věty ZKV. V reakci na tuto námitku Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že povinnost postupovat při výkonu funkce s „odbornou péčí“ (§ 8 odst. 2 ZKV), je povinností vyššího stupně než povinnost postupovat při výkonu funkce s „péčí řádného hospodáře“ (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5194/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012).

Poměřováno činnostmi příkladmo zmíněnými (jako ty, k nimž je správce konkursní podstaty povinen ve smyslu ust. § 8 odst. 3 poslední věty ZKV) výše, neobstojí námitka dovolatele, že obsahem činnosti správce konkursní podstaty není:

1) Nahrazovat činnost úpadce ve smyslu ust. § 17 ZKV, zejména pak pracným a detektivním způsobem dohledávat doklady, ze kterých by bylo možno sestavit seznam majetku náležejícího do konkursní podstaty a v rámci této činnosti jednat se státními orgány, zejména Policií ČR za tím účelem, aby shromáždil doklady týkající se činnosti a majetku úpadce P.

2) Studovat vyšetřovací spisy a činit z nich kopie za účelem zdokumentování možného pohybu majetku úpadce, který by bylo možno zahrnout do soupisu konkursní podstaty, ani jednat s fyzickými a právnickými osobami, zejména s několika bývalými právními zástupci úpadce, za účelem shromáždění dokladů týkající se činnosti, majetku a osob jednajících jménem úpadce P, studovat vyšetřovací spisy, ostatní soudní spisy či jiné dokumenty za účelem osvětlení mnoha neprůhledných majetkových transakcí úpadce či osob jednajících jeho jménem či osob majetkově či personálně propojených s úpadcem P.

3) Provádět šetření a kontrolu dokladů v prostorech banky M a zjišťovat, zda z mnoha materiálů, které mají v držení, se některé z nich nevztahují k činnosti a bývalým či současným majetkům úpadce P, sledovat možné zajištění takových majetků atd.

Z podaného výčtu naopak plyne, že součástí povinnosti správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí je i povinnost vyvinout odpovídající úsilí ke zjištění stavu úpadcova majetku (pro účely jeho soupisu a následného zpeněžení), včetně zkoumání zda některé z transakcí uskutečněných pozdějším úpadcem nevykazují znaky absolutně nebo relativně neplatných právních úkonů nebo úkonů odporovatelných či dokonce neúčinných ze zákona (srov. § 15 a § 16 ZKV). Uvedené platí bez zřetele k tomu, zda úpadce poskytuje správci konkursní podstaty zákonem předepsanou součinnost, což lze dokumentovat např. poukazem na úpravu obsaženou v ust. § 9d ZKV [bod 1) výčtu shora] a v ust. § 18 odst. 6 ZKV [bod 11) výčtu shora]. Činnosti pojmenované dovolatelem tedy typově patří k těm, k nimž je správce konkursní podstaty povinen.

• rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1141/2011

Následkem porušení právní povinnosti stanovené v ust. § 8 odst. 3 poslední větě ZKV není neplatnost takového „zadání“, nýbrž to, že správce konkursní podstaty si takový náklad nese z konkursní odměny. Jde o náklad vynaložený „na účet správce konkursní podstaty“, jelikož „na účet konkursní podstaty“ může jít jen se souhlasem věřitelského výboru (zástupce věřitelů). Ke vzniku škody na majetku konkursní podstaty vede takové porušení právní povinnosti až od okamžiku, kdy správce konkursní podstaty náklad vzešlý ze zadání uskutečněného bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů) zúčtuje nikoli na svůj vrub (na vrub své konkursní odměny, typicky na vrub vyplacené zálohy na konkursní odměnu), nýbrž na vrub konkursní podstaty.

• usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2181/2009,
  publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 42/2011

Pohledávka, vzniklá tím, že správce konkursní podstaty zadal na účet podstaty bez souhlasu věřitelského výboru (zástupce věřitelů) třetím osobám činnost, k níž byl sám povinen, se neuspokojuje z konkursní podstaty (a to ani jako hotový výdaj správce konkursní podstaty) a správce konkursní podstaty si takový náklad nese z konkursní odměny.

Naopak tam, kde správce konkursní podstaty souhlas k takovému zadání obdržel, je pohledávka vzniklá činností třetí osoby na účet podstaty pohledávkou za podstatou ve smyslu ust. § 31 odst. 2 písm. e) ZKV. Po zrušení konkursu, v němž nebyla uspokojena pro nedostatek majetku dlužníka, přechází závazek uhradit tuto pohledávku za podstatou ze správce konkursní podstaty (reprezentujícího podstatu, z níž měla být uhrazena) na dlužníka.

• rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2550/2013

Není-li zvolen věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů, je správce konkursní podstaty povinen vyžádat si (ve smyslu § 8 odst. 3 poslední věty ZKV) souhlas k zadání činnosti, k níž je sám povinen, třetí osobě na účet podstaty, od schůze věřitelů. K tomuto účelu mu zákon o konkursu a vyrovnání poskytuje právo požádat o svolání schůze věřitelů konkursní soud, který je povinen takové žádosti vyhovět.

Tam, kde neodkladné úkony správce konkursní podstaty směřující ke zpeněžení majetku konkursní podstaty za účelem odvrácení hrozící škody na majetku konkursní podstaty nedovolí ani vyčkat svolání a rozhodnutí schůze věřitelů, je ovšem zjevné, že má-li jít o činnost, kterou správce konkursní podstaty (ač je k ní sám povinen) hodlá zadat (a též zadá) třetí osobě na účet podstaty, bude povinen požádat věřitelský orgán (věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů a není-li jich, schůzi věřitelů) o příslušný souhlas s takovým výdajem na účet podstaty alespoň dodatečně.

Jestliže správce konkursní podstaty hodlá zadat činnost, k níž je sám povinen, třetí osobě na účet konkursní podstaty a nemůže si k tomuto postupu předem opatřit souhlas věřitelského orgánu proto, že nebyl zvolen věřitelský výbor (zástupce věřitelů) a schůze věřitelů by se nesešla včas, má požádat o pokyn, jak má v této situaci postupovat, konkursní soud, jenž je o takové žádosti povinen neprodleně rozhodnout. Takový postup lze od správce konkursní podstaty konajícího s odbornou péčí vyžadovat již proto, že si musí být vědom rizika, jemuž se vystavuje (bez zřetele k tomu, zda to vyžaduje stav konkursní podstaty) tím, že koná bez souhlasu věřitelského orgánu tam, kde je předepsán. Stejně tak si musí být vědom toho, že zákon o konkursu a vyrovnání svěřuje konkursnímu soudu výkon dohlédací činnosti právě pro ty případy, kdy se jeví sporným další postup jiných orgánů činných v konkursním řízení (věřitelského orgánu, správce konkursní podstaty).

Správce konkursní podstaty, jenž předem požádá konkursní soud o udělení pokynu tam, kde mu předepsaný souhlas nemůže udělit k tomu povolaný věřitelský orgán, se tím vyhne riziku následného zpochybnění úkonu, který provedl se souhlasem (podle pokynu) konkursního soudu (jenž se odpovědnosti takový pokyn – lhostejno zda souhlasný – udělit, nemůže zříci). Tím není dotčeno právo věřitelského orgánu vyjádřit se k takovému postupu (co do jeho účelnosti) alespoň následně (pro účely možného posouzení rozsahu takto vynaložených nákladů konkursním soudem v režimu § 29 ZKV).

Správce konkursní podstaty, který zadá činnost, k níž je sám povinen, třetí osobě na účet konkursní podstaty bez předchozího souhlasu věřitelského orgánu proto, že nebyl zvolen věřitelský výbor (zástupce věřitelů) a schůze věřitelů by se nesešla včas, ani nepožádal o pokyn, jak má v této situaci dále postupovat, konkursní soud (nebo mu konkursní soud takový souhlas výslovně neudělil), může takto vynaložené náklady zúčtovat na vrub konkursní podstaty (a nikoli na vrub své odměny) jen tehdy, jestliže obdržel alespoň následný souhlas věřitelského orgánu s takovým postupem.

• usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3169/2011

Jestliže odvolací soud na dané téma uzavřel, že i kdyby věřitelský výbor nesouhlasil s některými výdaji (rozuměj s výdaji na činnosti, které B. K. – ač k nim byla sama povinna – zadala třetím osobám na účet konkursní podstaty), je konkursní soud oprávněn (a povinen) posoudit jejich důvodnost a rozhodnout, zda jdou na vrub konkursní podstaty nebo správce konkursní podstaty, je tento jeho závěr s výše formulovanými judikatorními závěry v rozporu (takové právní posouzení věci neobstojí) a napadené rozhodnutí již proto správné není.

• usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 66/2007,
  publikované v časopise Soudní judikatura ročník 2011 pod č. 119

Na tomto legislativním základě Nejvyšší soud především podotýká, že dovolatel se mýlí, má-li za to, že správce konkursní podstaty mohl před 1. 5. 2000 zadávat třetím osobám činnosti, k nimž byl sám povinen (s průmětem do vzniku nákladů spojených s udržováním a správou konkursní podstaty, jdoucích jako pohledávka za podstatou na vrub konkursní podstaty), aniž by toto jeho právo bylo omezeno zákonem o konkursu a vyrovnání.

Rozdíl mezi právním stavem v době před 1. 5. 2000 a v době od tohoto data tedy tkvěl v tom, že od 1. 5. 2000 již správce konkursní podstaty takové činnosti nesměl zadat třetím osobám na účet podstaty bez souhlasu věřitelského výboru, i kdyby šlo o náklad plně opodstatněný. Jinak řečeno, bez uvedeného souhlasu bylo vyúčtování takového nákladu bez dalšího nepřípustné. Před uvedeným datem správce konkursní podstaty takové činnosti třetím osobám zadat mohl, to, zda budou uznány jako náklad hospodárně vynaložený (v režimu § 8 odst. 2 ZKV) na účet podstaty, však odtud bez dalšího neplynulo (soud mohl uznání takového nákladu odepřít jako mrhání prostředky konkursní podstaty). Ostatně, dovolatel přehlédl, že týž nástroj (byť s menší volnou mírou uvážení) zůstal zachován v rukou konkursního soudu i na základě úpravy účinné od 1. 5. 2000. Jinak řečeno, to, že věřitelský výbor udělí správci konkursní podstaty souhlas s tím, aby činnosti, k nimž je povinen, zadal třetím osobám na účet podstaty, nezbavuje konkursní soud práva na základě posouzení konkrétních okolností případu uznání takto vynaloženého nákladu na účet podstaty odepřít (neschválit jej v režimu § 29 ZKV), protože ani informovaný souhlas věřitelského výboru nezbavuje správce konkursní podstaty povinnosti jednat při udržování a správě konkursní podstaty s péčí řádného hospodáře.

• usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2015, č. j. 3 VSPH 1442/2014-B-52 (MSPH 76 INS 8542/2013)

[Insolvenční soud] doplnil, že nelze za hotové výdaje považovat náklady spojené s vedením účetnictví a daněmi, jež jsou náklady se správou a udržováním podstaty. Uvedl, že Správce ani nedoložil, zda k provedení účetnictví uzavřel mandátní smlouvu; pokud ji uzavřel, učinil tak bez předchozího souhlasu věřitelského výboru a souhlasu soudu podle ust. § 39 InsZ. V projednávané věci však věřitelský výbor nebyl funkční, neboť dva z jeho členů se vzdali funkce, zůstal tak jen jediný člen a žádná oprávněná osoba nenavrhla soudu svolat schůzi za účelem doplňující volby do věřitelského výboru, jeho působnost tudíž vykonával soud. Pokud takovou smlouvu Správce neuzavřel, jedná se o činnosti, jež jsou zahrnuty v jeho odměně a nese je ze svého (§ 39 odst. 2 InsZ).

K závěrům insolvenčního soudu ohledně náhrady hotových výdajů odvolací soud shodně s insolvenčním soudem konstatuje, že doložení souhlasu insolvenčního soudu (vykonávajícího i působnost věřitelského výboru) k pomoci třetí osoby ve smyslu ust. § 39 InsZ Správce neměl a že se jedná o náklady při výkonu zákonem uložené činnosti, jež jsou kryty jeho odměnou.

• usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2019, č. j. 3 VSOL 760/2018-B-61 (KSBR 47 INS 18548/2012)

Z ust. § 246 odst. 1 InsZ vyplývá, že prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a povinností, které souvisí s nakládáním s majetkovou podstatou, mezi které patří rovněž vedení účetnictví a plnění daňových povinností. Insolvenční správce nemusí nutně tyto činnosti vykonávat sám osobně, k jejich splnění může využít dlužníka, popřípadě též jeho zaměstnance. Z ust. § 39 odst. 2 InsZ dále plyne, že náklady na činnosti, ke kterým je insolvenční správce povinen podle zákona, jsou zahrnuty v jeho odměně a nese je ze svého. Tyto činnosti sice může zadat ke splnění jiným osobám, avšak pouze výjimečně a se souhlasem insolvenčního soudu a věřitelského výboru.

Shora citované ust. § 39 odst. 3 InsZ dává správci možnost, aby činnosti, které (vzhledem k jejich povaze a k obsahu povinností správce vyplývajících z insolvenčního zákona) je jinak povinen konat osobně a za jejich provedení je honorován odměnou, zadal k provedení na účet podstaty třetí osobě. Nutno zdůraznit, že učinit tak může jedině za předpokladu, že s takovým postupem, který podstatu zatíží náklady zákonem jinak nepředpokládanými, vyslovil, a to předem, souhlas věřitelský výbor.

I tehdy, nejsou-li žádnou z oprávněných osob námitky proti konečné zprávě podány, nemůže schválit konečnou zprávu, jsou-li údaje v ní uvedené (s ohledem na obsah spisu) nesprávné či nejasné (srov. ust. § 304 odst. 1 InsZ).

• usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2017, č. j. 4 VSOL 962/2016-B-23 (KSBR 33 INS 6344/2014)

Odvolací soud se po přezkoumání obsahu spisu s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení shoduje se závěrem soudu prvního stupně, že zpracování účetnictví je činností, k níž je insolvenční správce povinen a náklady na tuto činnost jsou až na výjimečné situace (např. rekonstrukce chybějícího účetnictví dlužníka) zahrnuty v jeho odměně.

• usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2015, č. j. 3 VSOL 586/2015-B-20 (KSBR 24 INS 35338/2013).

V posuzované věci insolvenční správce souhlas insolvenčního soudu a věřitelského výboru s výdajem 3 630 Kč na zpracování účetnictví neměl (souhlas ani netvrdil) a správce ani nedoložil, že tuto činnosti – zpracování účetnictví, pro něj bude v budoucnu provádět třetí osoba. Nicméně i za situace, že by insolvenční správce měl souhlas věřitelského výboru a soudu s tímto výdajem a tento výdaj doložil, odvolací soud nepovažuje tento výdaj za účelný. V tomto svém závěru odvolací soud poukazuje na průběh insolvenčního řízení vyplývající z konečné zprávy, kdy v insolvenčním řízení nebyl zjištěn a zpeněžen žádný majetek dlužníka, na účtu majetkové podstaty se nacházel jediný majetek, a to finanční prostředky ze zálohy na náklady insolvenčního řízení, které byly použity k částečné úhradě odměny insolvenčního správce a v řízení nebyly vedeny žádné incidenční spory. Splnění účetních a daňových povinností v souvislosti s ukončením předmětného insolvenčního řízení tedy není mimořádnou činností přesahující rámec běžných povinností insolvenčního správce.

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 29 NSČR 43/2018-B-157 (KSPA 59 INS 993/2015).

I. V konfrontaci s druhým usnesením insolvenčního soudu ze dne 15. 5. 2017 je zjevné, že v prvním usnesením ze dne 14. 12. 2016 insolvenční soud nezahrnul do částky dosažené zpeněžením tu část kupní ceny, která představovala částku odpovídající DPH (3 517 784 Kč). O částce 3 517 784 Kč neuvádí ničeho ani výrok ani odůvodnění prvního usnesení. Poměřováno závěry plynoucími z Rc 82/2014 se odtud podává, že překážka věci pravomocně rozsouzené (res iudicata) nebránila vydání druhého usnesení ze dne 15. 5. 2017.

II. U dlužníka, který je plátcem DPH, je při zpeněžení předmětu zajištění, který tvoří „obchodní majetek“ dlužníka, obsažena v „prodejní ceně“ i DPH; děje se tak proto, aby DPH z dosaženého výtěžku zpeněžení mohla být následně odvedena na osobní daňový účet dlužníka, vedený u místně příslušného správce daně.

Nejde o částku určenou k uspokojení pohledávky zajištěného věřitele jako součást tzv. čistého výtěžku zpeněžení předmětu zajištění.

Částka odpovídající DPH není ani nákladem spojeným se zpeněžením předmětu zajištění (není důvod domnívat se, že by měla mít charakter „nákladu spojeného se zpeněžením“ jen proto, že v porovnání s úpravou v exekučním právu nebyla z „nákladů prodeje“ vydělena výslovně) a nepodléhá proto zákonnému limitu dle ust. § 298 odst. 4 InsZ.

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, č. j. 29 NSČR 167/2017-B-150 (KSLB 76 INS 3074/2009).

I. Ust. § 1423 o. z. patří k těm ustanovením o. z., jejichž subsidiární použitelnost v otázce povinnosti pojistit „svěřený majetek“ pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) nevylučuje žádné z ustanovení InsZ týkajících se insolvenční správy majetku ani povaha insolvenční správy majetku (budiž dodáno, že řečené neplatí pro tamtéž řešenou otázku sestavení inventáře nebo dání jistoty za řádný výkon správy).

S přihlédnutím k ust. § 1423 o. z. je pak zjevné, že insolvenční správce nemá bez dalšího povinnost pojistit spravovaný majetek; jestliže však k pojištění přistoupí (aniž by mu to uložil insolvenční soud) v zájmu zajištění řádné insolvenční správy majetku (což není vyloučeno), má (musí) tak učinit na základě stejných kritérií jako jsou ta, jimiž by se při udělení pokynu majetek pojistit řídil (měl řídit) insolvenční soud (srov. kritéria „hodnoty spravovaného majetku“, „postavení stran“ a „dalších okolností případu“ v ust. § 1423 odst. 2 o. z.).

Lze tedy shrnout, že (ve vazbě na Rc 110/2012 pro dobu do 31. 12. 2013 a ve spojení s ust. § 1423 o. z. pro dobu od 1. 1. 2014) při posouzení, zda má insolvenční správce majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka pojistit, je omezujícím faktorem ekonomická smysluplnost pojištění a posouzení, zda stav majetkové podstaty dovoluje sjednat pojištění majetku (zda se v majetkové podstatě nacházejí prostředky, z nichž bude možné pojištění platit).

U zajištěného majetku jde pak také o úsudek, zda zaplacené pojistné společně s dalšími náklady spojenými se správou zajištěného majetku nebude přesahovat 4 % výtěžku zpeněžení. Insolvenční správce však nemusí vždy odhadnout, zda takové náklady přesáhnou uvedené omezení či nikoliv, proto je vhodné získat souhlas zajištěného věřitele (případně insolvenčního soudu) s uzavřením pojistné smlouvy, jinak se insolvenční správce vystavuje riziku, že bude takové náklady (pojistné) hradit k újmě nezajištěných věřitelů, případně z vlastních prostředků.

Jinými slovy řečeno, překročit náklady spojené se správou zajištění (4 % z výtěžku zpeněžení) lze i v případě pojistného za pojištění zajištěného majetku pouze tehdy, pokud insolvenční správce získá souhlas zajištěného věřitele.

II. Insolvenční správce plní daňovou povinnost bez ohledu na to, zda zajištěný věřitel s placením daně z nemovitých věcí (za nemovitost, jež je předmětem zajištění) souhlasí. Plnění daňové povinnosti (placení daně) by pak zásadně nemělo jít k tíži nezajištěných věřitelů či insolvenčního správce, naopak jde o typický náklad spojený se správou nemovitosti.

V poměrech dané věci však výše uvedená okolnost, že jde o náklad spojený se správou nemovitosti, který by měl jít zásadně k tíži zajištěného věřitele, není významná především proto, že výše daně (daňová povinnost) převýšila čtyřprocentní hranici proto, že ke zpeněžení zajištěných nemovitostí kupní smlouvou došlo (vinou insolvenčního správce) až po 6 letech. Porušení povinností insolvenčního správce jednat při správě a zpeněžování zajištěného majetku s odbornou péčí, tj. v daném případě liknavost při zpeněžování majetku, pak nelze klást k tíži zajištěného věřitele. Právní posouzení odvolacího soudu ohledně (ne)možnosti odečíst v tomto konkrétním případě daň z nemovitých věcí ve vyšší než zákonem omezené výši, je tak správné.

• usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2017, č. j. 1 VSPH 347/2017-B-68 (KSPH 37 INS 7630/2012)

Odvolací soud se rovněž neztotožnil s názorem odvolané správkyně o tom, že soud tím, že v souladu se zpeněžením nemovitostí mimo dražbu uvedl jako podmínku nepřekročení nákladů na zpeněžení ve výši 5 %, implicitně souhlasil i s využitím služeb realitní kanceláře.

Použitá literatura a jiné zdroje

RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2017. s. 354. ISBN 978-80-7552-445-4.

JIRMÁSEK, Tomáš. č. 3: Náklady na správu předmětu zajištění (pojistné, daň z nemovitých věcí), 29 NSČR 167/2017. In: insolvencnizona.cz. [online]. 1. 6. 2020 [cit. 12. 11. 2020]. Dostupné z: www.insolvencnizona.cz/clanky/1570.

JIRMÁSEK, Tomáš. č. 4: Náklady na zpeněžení předmětu zajištění (DPH, znalečné), 29 NSČR 43/2018. In: insolvencnizona.cz. [online]. 15. 6. 2020 [cit. 12. 11. 2020]. Dostupné z: www.insolvencnizona.cz/clanky/naklady-na-zpenezeni-predmetu-zajisteni-dph-znalecne.