Úvod ke komentování aktuální insolvenční judikatury

Zatímco v řečené publikaci jsou komentována insolvenční rozhodnutí, která jsou již prověřena časem (a zpravidla publikací ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodli jsme se s Insolvenční zónou pravidelně zveřejňovat komentáře k insolvenční judikatuře takříkajíc za tepla. To skýtá výhody (odborná veřejnost bude s novými rozhodnutími a názorem na ně seznámena v řádech jednotek týdnů či měsíců, nikoliv let), ale i nevýhody; mnou formulovaná právní věta nemusí následně odpovídat publikovanému znění vyšlému z připomínkového řízení. Může se dokonce ukázat, že vybrané rozhodnutí bylo nenásledovaným excesem.

Judikatura insolvenční je po mém soudu co do svých zobecňujících závěrů ještě významnější, než obecná občanskoprávní či procesní judikatura. Přes značný rozsah insolvenčního zákona je toho zpravidla více, co jím zůstává neřešeno či jen naznačeno. Odborná veřejnost se poté řídí právě náhledem odvolacích a dovolacího soudu; v druhém případě má judikatura senátu 29 NSČR de facto normativní účinek, kterému někdy ustupuje i text právního předpisu.

Pokusím se vám nabízet nová rozhodnutí a svůj komentář k nim alespoň dvakrát do měsíce. Zpravidla se bude jednat o rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo soudů vrchních, přirozeně se nebudu bránit ani judikatuře ostatních vrcholných soudů, včetně Soudního dvora EU, týkajících se insolvenčního práva

Komentář bude vždy obsahovat právní větu a seznam dotčených právních předpisů. Následovat bude stručný popis skutkového stavu a část odůvodnění rozhodnutí. Poté vlastní komentář příslušného rozhodnutí, snažící se popsat jeho význam a přínos (co bylo dosud nejasné či nejednotné), příp. historický vývoj a obecná teorie týkající se posuzovaného právního problému, event. i věcná kritika komentovaného rozhodnutí (či některých jeho částí). Závěrečná část bude obsahovat stručný nástin, co bude od vydání komentovaného rozhodnutí jinak a případný návod, jak nově postupovat.

Závěr komentáře bude obsahovat právní věty rozhodnutí souvisejících s komentovaným rozhodnutím a seznam použité nebo pro konkrétní problém významné literatury.

Pro lepší dohledatelnost jednotlivých rozhodnutí budu uvádět čísla jednací (namísto tradičních spisových či senátních značek) a kde to půjde, tak link na stránku, na níž je úplné znění rozhodnutí ke stažení.

Při vašem hodnocení prosím o přísnost a o to, abyste mi své názory, výhrady, podněty, ale i náměty na zajímavá rozhodnutí (vydaná např. ve vaší věci, hlavně odvolacích soudů, k nimž je systematický přístup omezen) zasílali na e-mail: tjirmasek@ksoud.pha.justice.cz.

Závěrem si dovoluji uvést několik právních vět, týkajících se práce s judikaturou, které budu mít při komentování jednotlivých rozhodnutí na paměti:

• Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, č. j. 6 Ads 94/2007-73 (1740/2009 Sb. NSS)

Smysl citace judikatury spočívá v argumentačním využití závěrů již vyřčených uznávanou autoritou soudního typu a v možnosti z toho plynoucí, spočívající ve zkrácení vlastního odůvodnění. Aby však takový odkaz splnil v plné míře svůj účel a byl v souladu s požadavkem přezkoumatelnosti daného rozhodnutí, musí být odkazované rozhodnutí jednoznačně specifikováno způsobem, který umožní i účastníkům řízení jeho rozumnou dohledatelnost.

• Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008, č. j. 2 As 57/2008-84 (1722/2008 NSS)

Takzvaná právní věta, tedy shrnutí právního názoru obsaženého v rozhodnutí soudu vytvořené pro účely publikace ve sbírce soudních rozhodnutí, nepředstavuje obecně platné pravidlo schopné samostatné existence, nýbrž je třeba ji vnímat jednak v kontextu právní normy, kterou má vykládat, a jednak v kontextu skutkových a právních okolností rozhodnutí, z nějž pochází. Je proto chybou, pokud je právní věta absolutizována a je jí argumentováno bez ohledu na konkrétní okolnosti rozhodovaného případu.

• Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 610/2012, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 3/2014 pod č. 27

Sama okolnost, že účastník v řízení neodkázal na nález Ústavního soudu řešící obdobný případ, nemá žádný vliv na povinnost soudu reflektovat dosud publikovanou judikaturu Ústavního soudu.

• Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2006, č. j. 2 Afs 66/2004-53 (1833/2009 Sb. NSS)

Setrvalou a vnitřně nerozpornou judikaturu Ústavního soudu nelze vnímat jako naroveň postavenou právním předpisům (zákonům), nýbrž jako závazná interpretační vodítka při rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je odklon možný pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech.

• Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, č. j. 29 NSČR 30/2009-A-64 (KSPH 37 INS 4935/2008), publikované ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 14/2011

Jakkoli pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikaturní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání (a to především proto, že insolvenční zákon obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání).

Mgr. Tomáš Jirmásek, 15. dubna 2020