Aktivní věcná legitimace „druhého“ insolvenčního správce k podání vylučovací žaloby založená jen na „jiném důvodu“ ve smyslu ust. § 225 odst. 1 InsZ. Vyřazení věci ze soupisu majetkové podstaty.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, č. j. 29 ICdo 44/2018-564 (KSUL 46 INS 2933/2010, 46 ICm 2584/2011).

Právní věta

I. Aktivní věcnou legitimaci žalobce (insolvenčního správce) k podání vylučovací žaloby proti insolvenčnímu správci, jenž sepsal majetek do majetkové podstaty „svého dlužníka“ jako první v pořadí nelze zakládat pouze na argumentu, že „jiným důvodem“ ve smyslu ust. § 225 odst. 1 InsZ je skutečnost, že žalobce (insolvenční správce) učinil soupis vylučovaného majetku do majetkové podstaty „svého (jiného) dlužníka“ jako druhý v pořadí, neboť jen tím, že majetek byl sepsán (do majetkové podstaty jiného dlužníka) později, nemůže být zasaženo do právní sféry tohoto (jiného) dlužníka.

II. Vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že majetek byl sepsán do majetkové podstaty dlužníka neoprávněně, je insolvenční správce dlužníka povinen vyřadit tento majetek ze soupisu majetkové podstaty.

Neučiní-li tak insolvenční správce sám v přiměřené době poté, co rozhodné skutečnosti pro vyřazení majetku z majetkové podstaty dlužníka vyšly najevo, udělí insolvenční soud správci pokyn, v rámci své dohlédací činnosti, aby tak učinil. Neučiní-li tak insolvenční soud, přestože ví, nebo musí vědět, že předmětný majetek je sepsán do majetkové podstaty dlužníka neoprávněně, jedná se o (jeho) nesprávný úřední postup.

Dotčené právní předpisy 

§ 225 odst. 1 InsZ

§ 217 odst. 2 InsZ

Skutkový stav a rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu

Předmětem sporu byly ochranné známky, které do soupisu majetkové podstaty (dále též jen „soupis“) dlužnice SETUZA a. s. (KSUL 46 INS 2933/2010) pojala insolvenční správkyně dne 6. 4. 2011 (B-40).

Dne 28. 7. 2011 totožné ochranné známky pojala do soupisu dlužnice Oleofin, a. s. (MSPH 88 INS 3043/2010) její insolvenční správkyně (B-44). Druhá správkyně pojala do soupisu již dne 22. 9. 2010 podnik druhé dlužnice, a to aniž výslovně uvedla, že pojímá též ochranné známky (B-11).

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 3. 2017, č. j. 46 ICm 2584/2011-451 (KSUL 46 INS 2933/2010) zamítl žalobu druhé správkyně na vyloučení ochranných známek „z majetkové podstaty“ první dlužnice.

K odvolání druhé správkyně Vrchní soud v Praze napadený rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 11. 9. 2017, č. j. 104 VSPH 436/2017-495 (KSUL 46 INS 2933/2010, 46 ICm 2584/2011), ve znění usnesení ze dne 18. 9. 2017, č. j. 104 VSPH 436/2017-507 (KSUL 46 INS 2933/2010, 46 ICm 2584/2011),

Dovolání druhé správkyně Nejvyšší soud zamítl komentovaným rozsudkem.

Z odůvodnění komentovaného rozsudku

Podle ust. § 225 odst. 1 InsZ platí, že osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle ust. § 217 odst. 2 InsZ (doplněného do insolvenčního zákona s účinností od 1. 1. 2014) platí, že insolvenční správce vyřadí ze soupisu majetkové hodnoty, o kterých v průběhu insolvenčního řízení vyjde najevo, že nenáleží do majetkové podstaty; to platí bez zřetele k tomu, že v době vyřazení se již osoba, která má z vyřazení prospěch, nemůže domáhat vyloučení těchto majetkových hodnot z majetkové podstaty. Učiní tak po projednání s věřitelským výborem a poté, co vyrozumí insolvenční soud; tím není vyloučena možnost opětovného soupisu vyřazených majetkových hodnot do majetkové podstaty.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v následujícím:

1) I v poměrech insolvenční úpravy patří k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle ust. § 225 odst. 1 InsZ (excindační žalobě), to, že:

a) Označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku pojat do soupisu dlužníka.

b) Vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis (k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka). Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním správcem zařazena (zapsána) do soupisu.

c) Žalovaným je insolvenční správce.

d) V době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky rozhodnutí o úpadku a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí ze soupisu).

e) Osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazen, nýbrž i to, že „právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu, svědčí jí“ nebo že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“.

Přičemž byť platí závěr, že se u vylučovacích žalob, jež jsou svou povahou žalobami určovacími, naléhavý právní zájem neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce ust. § 225 odst. 1 InsZ, neznamená to, že se již nezkoumá otázka aktivní věcné legitimace (vylučovatele) k podání vylučovací žaloby. I zde tedy stále platí (co do obou možností uvedených v § 225 odst. 1 InsZ) požadavek, že soupis zasahuje do právní sféry žalobce (vylučovatele), tedy, v případě, že vylučovatel odůvodňuje svou aktivní věcnou legitimaci k podání vylučovací žaloby argumentem, že je tu „jiný důvod pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“ dlužníka, je nutné zkoumat, zda se tento „jiný důvod“ týká jeho právní sféry [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, č. j. 29 Cdo 683/2011-99 (MSPH 89 INS 1186/2008, 199 Cm 1/2009), uveřejněný pod číslem Rc 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rc 116/2016“)].

2) V rozsudku ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněném pod číslem Rc 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rc 81/2005“), Nejvyšší soud v poměrech zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) uvedl, že vylučovací žaloba je svou povahou (obdobně jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné (srov. k tomu v právní teorii shodně např. Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 1. vydání. Praha: Linde Praha a. s., 1995, str. 121). To znamená, že kdyby se uvedený výtěžek zpeněžení v konkursní podstatě již nenacházel (byl by v souladu s příslušnými ustanovení ZKV vyplacen úpadcovým věřitelům) zůstává žalobci zachována možnost žaloby z tzv. lepšího práva. V řízení o vylučovací žalobě jde tak o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 916/2011, 29 Cdo 917/2011 (dále jen „29 Cdo 916/2011“)].

3) Vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že majetek byl sepsán do majetkové podstaty dlužníka neoprávněně, je insolvenční správce dlužníka povinen vyřadit tento majetek ze soupisu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. 29 NSČR 13/2017-B-63 (KSBR 29 INS 11947/2011) – dále jen „29 NSČR 13/2017“]. Neučiní-li tak insolvenční správce sám v přiměřené době poté, co rozhodné skutečnosti pro vyřazení majetku z majetkové podstaty dlužníka vyšly najevo, udělí insolvenční soud správci pokyn, v rámci své dohlédací činnosti, aby tak učinil. Neučiní-li tak insolvenční soud, přestože ví, nebo musí vědět, že předmětný majetek je sepsán do majetkové podstaty dlužníka neoprávněně, jedná se o (jeho) nesprávný úřední postup [srov. přiměřeně závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněném pod číslem Rc 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu zde citovanou (dále jen „Rc 24/2006“)].

Promítnuto do poměrů projednávané věci, výše řečené znamená, že soudy obou stupňů si mohly (musely) otázku platnosti převodní smlouvy (o právech k předmětným ochranným známkám) uzavřené mezi společností Oleofin, a. s., a společnosti LKOCZ, a. s., posoudit jako otázku předběžnou, neboť tak činily v rovině procesního práva s účinky pouze pro zde probíhající insolvenční řízení. Uvedené posouzení bylo přitom zároveň určující pro zjištění, zda žalobci svědčí práva k takto vylučovanému majetku [tj. zda lze aktivní věcnou legitimaci na straně žalobce založit na tom, že mu svědčí (ona vylučovaná) práva k předmětným ochranným známkám]. Přičemž posouzením této otázky (platnosti převodní smlouvy) není (nemusí být) insolvenční soud dlužníka Oleofin, a. s., vázán (srov. blíže § 231 InsZ). Soudy obou stupňů naopak neřešily otázku, zda práva k předmětným ochranným známkám náleží či nenáleží do majetkové podstaty společnosti Oleofin, a. s., ale pouze otázku platnosti převodní smlouvy o právech k ochranným známkám uzavřené mezi společností Oleofin, a. s., a společnosti LKOCZ, a. s.

Nejvyšší soud tedy nemá pochyb o tom, že tím, že insolvenční soud posoudil platnost výše uvedené převodní smlouvy, nejednal v rozporu se závěry vyslovenými dovolacím soudem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014, uveřejněném pod číslem Rc 48/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

S argumentací uplatněnou dovolatelem nelze souhlasit ani potud, že aktivní věcnou legitimaci k podání vylučovací žaloby proti žalovanému lze dovodit na základě „jiného důvodu“ ve smyslu ust. § 225 odst. 1 InsZ, a to s ohledem na skutečnost, že žalobce sepsal práva k předmětným ochranným známkám do majetkové podstaty (společnosti Oleofin, a. s.) jako „druhý v pořadí“.

Tato skutečnost sama o sobě nemůže představovat „jiný důvod“ ve smyslu ust. § 225 odst. 1 InsZ, neboť na základě tohoto argumentu by se stal aktivně věcně legitimovaným k podání vylučovací žaloby každý insolvenční správce, jenž by sepsal do majetkové podstaty „svého dlužníka“ majetek, již (dříve) sepsaný jiným insolvenčním správcem, jako „druhý v pořadí“. Úvaha, že vylučovací žalobě insolvenčního správce, který sepsal předmětnou věc jako „druhý v pořadí“, má být vyhověno již jen proto, že sepis do majetkové podstaty „druhý v pořadí“ představuje jiný důvod pro vyloučení z majetkové podstaty dlužníka, jehož insolvenční správce sepsal předmětnou věc jako první, je zjevně nepřiměřená.

Nadto v případě, že by dovolací soud přisvědčil argumentaci žalobce, že tímto „jiným důvodem“ pro vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je skutečnost, že tento majetek byl žalobcem (jako insolvenčním správcem) sepsán do majetkové podstaty (jiného dlužníka) soupisem učiněným jako „druhým v pořadí“ za situace, kdy by vyšlo najevo, že tento majetek nepatří do majetkové podstaty dlužníka žalobce, pak by i v případě potenciálního úspěchu žalobce s vylučovací žalobou proti žalovanému musel být takový majetek z majetkové podstaty (tohoto jiného dlužníka) vyloučen, neboť by šlo o majetek neoprávněně sepsaný do majetkové podstaty (tohoto jiného dlužníka) – insolvenční správce má povinnost za těchto okolností takový majetek z majetkové podstaty dlužníka vyřadit, popř. má insolvenční soud povinnost ho k tomuto zavázat pokynem vydaným v rámci své dohlédací činnosti (§ 217 odst. 2 InsZ a 29 NSČR 13/2017).

Jinak řečeno, Nejvyšší soud uzavírá, že nelze aktivní věcnou legitimaci žalobce (insolvenčního správce) k podání vylučovací žaloby proti insolvenčnímu správci, jenž sepsal majetek do majetkové podstaty „svého dlužníka“ jako první v pořadí zakládat pouze na argumentu, že „jiným důvodem“ ve smyslu ust. § 225 odst. 1 InsZ je skutečnost, že žalobce (insolvenční správce) učinil soupis vylučovaného majetku do majetkové podstaty „svého (jiného) dlužníka“ jako druhý v pořadí, neboť jen tím, že majetek byl sepsán (do majetkové podstaty jiného dlužníka) později, nemůže být zasaženo do právní sféry tohoto (jiného) dlužníka.

Jelikož v průběhu insolvenčního řízení (incidenčního sporu) vyšlo najevo, že žalobci práva k předmětným ochranný známkám nesvědčí, resp. že tato práva byla platně převedena na třetí osobu (společnost LKOCZ, a. s.), učinil odvolací soud správný závěr o absenci aktivní věcné legitimace žalobce k podání vylučovací žaloby.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud dovolání zamítl jako nedůvodné.

Komentář

Tímto komentářem nechci rozebírat hmotněprávní základ vlastnického práva a jeho převodu k ochranným známkám, jedná se mi o insolvenčně-procesní stránku věci.

I.    Vyloučení ze soupisu nebo vyloučení z majetkové podstaty?

Soupis a majetková podstata představují dvě odlišné věci, přestože ust. § 225 InsZ i judikatura (včetně komentovaného rozsudku) je zaměňují, uvádějí-li, že se vylučovatel může „domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty“, přičemž u vyřazení věci (obsahově se jedná o totéž) uvádějí, že insolvenční správce věc „vyřadí ze soupisu“.

„Majetkovou podstatou“ se rozumí majetek určený k uspokojení dlužníkových věřitelů [§ 2 písm. e) InsZ], zpravidla se jedná o věci, k nimž má dlužník vlastnické právo nebo které zcizil neúčinným právním jednáním. Jedná se o objektivní kategorii, dané věci do majetkové podstaty spadají nezávisle na tom, zda již insolvenční správce vyhotovil soupis, zda do něj danou věc zapsal, zda má o existenci dané věci povědomí, či dokonce zda byl již insolvenční správce do své funkce ustanoven (§ 205 odst. 1 InsZ).

Naproti tomu je „soupis“ listinou, do níž se zapisují věci náležející do majetkové podstaty (§ 217 odst. 1 InsZ), tedy seznamem. Jedná se o subjektivní kategorii, o navenek vyjevenou představu insolvenčního správce, co do majetkové podstaty patří, přičemž tento seznam se v průběhu insolvenčního řízení vyvíjí. Obsahem tohoto seznamu zpravidla budou věci náležející do majetkové podstaty, ovšem být tomu tak nemusí. Na to InsZ reaguje právě možností vyřazení (§ 217 odst. 2 InsZ), vyloučení (§ 225 InsZ) či vynětí (§ 226 InsZ) věci ze soupisu, aby byl tento seznam uveden do souladu se skutečným obsahem majetkové podstaty.

Tento obsah (rozsah) je (až na výjimku nově nabytého majetku a konstitutivně založených neúčinných právních jednání) určen nejpozději v době rozhodnutí o úpadku, mluvíme o statické kategorii. Obsah soupisu naopak záleží na průběhu insolvenčního řízení a je dynamický. Soupis je současně procesní úkon insolvenčního správce, který soupisem majetku zejména deklaruje navenek své přesvědčení, že tento majetek náleží do podstaty, že s ním může nakládat osoba s dispozičním oprávněním a že jej podřizuje účinkům InsZ (§ 217 odst. 1 InsZ a § 229 odst. 2 InsZ) [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, č. j. 29 ICdo 8/2018-190 (KSCB 44 INS 40109/2014, 43 ICm 4748/2015), proti rozsudku byla podána ústavní stížnost, která je vedená pod sp. zn. II. ÚS 1632/20 (ke dni zveřejnění tohoto článku nebylo o ústavní stížnosti rozhodnuto)]. Pro účel tohoto komentáře tak budu nadále používat „vyloučení ze soupisu“.

Jinak je tomu u vyjmutí věcí, které nemohou sloužit k uspokojení věřitelů, podle ust. § 227 InsZ. Tyto věci objektivně do majetkové podstaty patřily, a tedy měly být i součástí soupisu, avšak v určitý moment insolvenčního řízení insolvenční správce naznal, že již nemohou pro svou nezpeněžitelnost sloužit k uspokojení věřitelů, pročež je vyjímá z majetkové podstaty, což navenek deklaruje úpravou soupisu.

II.    Podstata žaloby na vyloučení věci

Vylučovací (nebo též excindační) spor je zvláštním druhem incidenčního sporu [§ 159 odst. 1 písm. b) InsZ], v rámci nějž je soudem závazně rozhodováno, zda určitá věc do majetkové podstaty náleží či nikoli. Pro svoji podobnost lze přiměřeně aplikovat judikaturu Nejvyššího soudu k vylučovacím sporům dle ZKV [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2738/2013 (KSBR 39 INS 2464/2009)].

Vylučovací žaloba je procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání insolvenčního řízení (zásadně) konečným způsobem vymezuje příslušnost určité věci k majetkové podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčená věc ze soupisu vyloučena, nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení věci ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání (29 Cdo 916/2011, Rc 81/2005).

Vylučovací žaloba je svou povahou žalobou určovací, naléhavý právní zájem se však u ní neprokazuje (nezkoumá se), neboť plyne přímo z dikce ust. § 225 odst. 1 InsZ (Rc 116/2016). Na spornou věc zahrnutou do soupisu se po dobu trvání účinků soupisu (tedy například dokud není věc ze soupisu vyloučena) pohlíží jako na majetek dlužníka (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 29 Cdo 6097/2017).

III.    Předpoklady úspěchu ve vylučovacím sporu

Nejvyšší soud se opakovaně zabýval předpoklady, za nichž (jedině) může být vylučovací žalobě vyhověno [v konkursních poměrech rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 2086/2000, uveřejněný pod číslem Rc 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rc 27/2003“) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněný pod číslem Rc 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v poměrech insolvenčních Rc 116/2016, naposledy právě komentovaný rozsudek]. Těmito předpoklady (vycházeje z textu InsZ a – s dvěma vzájemně propojenými dále uvedenými výjimkami – z textu citovaných rozsudků) jsou:

1) Vylučovací žaloba došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby (jedná se o lhůtu hmotněprávní).

2) Vylučovací žaloba byla podaná osobou odlišnou od dlužníka.

3) Žalovaným je insolvenční správce (k tomu však viz dále).

4) Označená věc byla insolvenčním správcem vskutku pojata (zahrnuta) do soupisu.

5) Sporná věc je nadále sepsána v soupisu; tedy do soupisu byla zahrnuta a nebyla v mezidobí ze soupisu vyřazena, vyloučena nebo vyňata, z majetkové podstaty vyjmuta či zpeněžena (a v majetkové podstatě se nenachází ani výtěžek tohoto zpeněžení); je nerozhodné, zda insolvenční správce věc skutečně drží nebo je v držení třetí osoby.

6) Osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala, že tato věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zahrnuta.

7) Osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala, že právo, které vylučuje zahrnutí věci do soupisu, svědčí jí, nebo že je tu jiný důvod, pro který věc neměla být zahrnuta do soupisu; v takovém případě je žalobce k podání vylučovací žaloby aktivně věcně legitimován jen tehdy, zasahuje-li soupis do jeho právní sféry (jeho právní sféry se týká „jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“) [Rc 116/2016]. Tento předpoklad se uplatní i v případě, kdy předmětem žaloby je požadavek na vyloučení výtěžku zpeněžení sporné věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 4488/2011).

Citované rozsudky k předpokladům úspěchu vylučovací žaloby – tradičně – řadí i to, že v „době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky rozhodnutí o úpadku“, a to bezvýjimečně, tedy například bez uvozovacího „zásadně“. Tento omyl je natolik vžitý, že jej vedle veškeré dosavadní judikatury a komentářové literatury uvádí i RICHTER, s. 351. Řečené jistě platilo v konkursních poměrech (trvaly účinky prohlášeného konkursu), mám však za to, že nikoliv nezbytně již v poměrech insolvenčních, a to má-li vylučovací spor podobu vyloučení sepsané věci, nikoli výtěžku zpeněžení. V takovém případě může vylučovací spor pokračovat i po skončení insolvenčního řízení (i) zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení nebo (ii) rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění reorganizačního plánu, anebo (iii) rozhodnutím, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění oddlužení. Vylučovací spor se v takovém případě považuje za spor o určení, zda věc náležela do majetkové podstaty dlužníka ke dni skončení insolvenčního řízení (jak výslovně stanoví § 159 odst. 4 InsZ). Žalovaným se namísto insolvenčního správce stává bez dalšího dlužník (§ 159 odst. 5 InsZ), čímž padá i další – tradovaný – nezbytný předpoklad úspěchu vylučovací žaloby, totiž že žalovaným je bezvýjimečně insolvenční správce, kterýžto omyl je rovněž dosud bezvýjimečně přijímán (z konkursních poměrů přejímán).

Je otázkou, zda by analogicky (bez výslovné zákonné úpravy) nemohl být spor o vyloučení nevydaného výtěžku zpeněžení považován za spor o zaplacení.

IV.    Střet více soupisů

Práva a povinnosti spojené se soupisem věci do soupisu svědčí tomu insolvenčnímu správci, který věc sepsal jako první (Rc 27/2003). Druhý správce se závěru prvního správce o náležitosti věci do majetkové podstaty spravované prvním správcem může bránit jen podáním vylučovací žaloby. To samé platí při střetu konkursního řízení dle ZKV a insolvenčního řízení dle InsZ. Jak zdůrazňuje komentovaný rozsudek, tak samotná skutečnost, že druhý správce provedl následně soupis téže věci, nezakládá tomuto druhému správci aktivní věcnou legitimaci k podání vylučovací žaloby, neboť tím, že majetek sepsal později, nemůže být zasaženo do právní sféry druhého dlužníka.

Je-li důvodem soupisu do dvou majetkových podstat vlastnické právo a vedle tohoto stojící pravomocné rozhodnutí o odpůrčí žalobě, náleží věc do druhé majetkové podstaty.

Mám za to, že je-li důvodem soupisu do dvou majetkových podstat vlastnické právo dlužníka v insolvenčním řízení a vedle tohoto stojící dřívější soupis z důvodu zástavního práva zajišťujícího dlužníkovým majetkem dluh úpadce v konkursním řízení dle ZKV, prosadí se dřívější soupis zástavy.

Je-li věc ve společném jmění manželů – dlužníků, jejichž úpadek není řešen ve společném insolvenčním řízení (§ 394a InsZ), tak je obecně vzato přípustný dvojí soupis téže věci (s poznámkou, že důvodem soupisu je SJM, nikoli vlastnické právo dlužníka). Pravidla pro vypořádání tohoto SJM a pro právo přednosti zpeněžení stanoví ust. § 270 až 274 InsZ.

V.    „Jiný důvod“, pro který nemá být věc zahrnuta do soupisu

Nejvyšší soud v Rc 116/2016 judikoval, že žalobce, který se žalobou podle ust. § 225 odst. 1 InsZ domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka s odůvodněním, že označený majetek neměl být do soupisu zařazen proto, že je tu jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, je k podání vylučovací žaloby aktivně věcně legitimován jen tehdy, zasahuje-li soupis majetku do jeho právní sféry (jeho právní sféry se týká „jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“).

Na to navazuje komentovaný rozsudek potud, že zdůrazňuje (jinak celkem samozřejmé), že tento „jiný důvod“ nelze odvodit sám o sobě pouze z toho, že druhý správce pojmul věc do soupisu jako druhý. Ad absurdum by opak znamenal, že insolvenční správci nebudou motivováni v co nejrychlejší soupis věcí, nýbrž naopak v co nejpomalejší, neboť druhý správce by byl zvýhodněn snadností výhry ve vylučovacím sporu (co platí v dráhové cyklistice, neplatí v insolvenčním řízení).

Jak správně dovozuje komentovaný rozsudek, tak na základě takového absurdního argumentu (pokud by se prosadil) by se stal aktivně věcně legitimovaným k podání vylučovací žaloby každý insolvenční správce, jenž by sepsal do soupisu „svého dlužníka“ majetek, již (dříve) sepsaný jiným insolvenčním správcem, jako „druhý v pořadí“. Úvaha, že vylučovací žalobě insolvenčního správce, který sepsal předmětnou věc jako „druhý v pořadí“, má být vyhověno již jen proto, že sepis do majetkové podstaty „druhý v pořadí“ představuje jiný důvod pro vyloučení z majetkové podstaty dlužníka, jehož insolvenční správce sepsal předmětnou věc jako první, je zjevně nepřiměřená. Není projevem velké fantazie, představíme-li si, že by se zde mohl následně zjevit i správce třetí, čtvrtý… či dokonce by první (prohravší) správce vyloučenou věc následně znovu sepsal (po druhém správci…).

Na to navazuje další absurdní důsledek takové argumentace, totiž že v případě potenciálního úspěchu vylučovatele (druhého správce) jen z důvodu druhého soupisu, musel být takový majetek ze soupisu druhého dlužníka obratem vyřazen podle ust. § 217 odst. 2 InsZ, neboť by šlo o majetek neoprávněně sepsaný, protože do majetkové podstaty druhého dlužníka nenáležící.

Ze všech uvedených důvodů komentovaný rozsudek správně uzavřel, že nelze aktivní věcnou legitimaci žalobce (insolvenčního správce) k podání vylučovací žaloby proti insolvenčnímu správci, jenž sepsal majetek do majetkové podstaty „svého dlužníka“ jako první v pořadí zakládat pouze na argumentu, že „jiným důvodem“ ve smyslu ust. § 225 odst. 1 InsZ je skutečnost, že žalobce (insolvenční správce) učinil soupis vylučovaného majetku do majetkové podstaty „svého (jiného) dlužníka“ jako druhý v pořadí, neboť jen tím, že majetek byl sepsán (do majetkové podstaty jiného dlužníka) později, nemůže být zasaženo do právní sféry tohoto (jiného) dlužníka.

VI.    Vyřazení věci ze soupisu

Insolvenční správce do soupisu sepíše každou věc, o níž má za to, že patří nebo může patřit do podstaty (§ 206 InsZ), a to i když tu je jakákoli pochybnost, zda do podstaty skutečně patří. Tyto pochybnosti se primárně řeší ve vylučovacím sporu zahájeném na základě žaloby podané osobou, která k věci uplatňuje právo soupis vylučující (§ 225 InsZ).

Podle ust. § 217 odst. 2 InsZ insolvenční správce vyřadí ze soupisu věc, o které v průběhu insolvenčního řízení vyjde najevo, že nenáleží do majetkové podstaty (srov. 29 NSČR 13/2017). Tento postup přichází v úvahu tam, kde (již) nejsou žádné pochybnosti o tom, že věc do majetkové podstaty nenáleží. To platí bez zřetele k tomu, že v době vyřazení se již osoba, která má z vyřazení prospěch, nemůže domáhat vyloučení věci ze soupisu, a to ať z důvodu (i) zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby (§ 225 InsZ), či k návrhu na vynětí (§ 226 InsZ), tak (ii) v případě, je-li vylučovací žaloba pravomocně zamítnuta (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005). Stejně tak lze věc ze soupisu vyřadit v průběhu vylučovacího sporu, respektive insolvenční správce má povinnost věc ze soupisu vyřadit, je-li již v průběhu vylučovacího sporu zřejmé, že věc do podstaty nepatří.

Uvedeným postupem (vyřazením) se (i) šetří Listinou zaručená práva třetích osob (právo vlastnit majetek), (ii) předchází se sporům o náhradu škody nebo jiné újmy a (iii) sporům z titulu lepšího práva.

Důvody vyřazení věci ze soupisu. Kritériem pro závěr o vyřazení věci je jednoznačnost práva třetí osoby k věci, které není vyloučeno silnějším právem dlužníka. Jednoznačnost tohoto závěru musí být zpravidla opřena o jednoduché skutkové a právní posouzení, které umožňuje přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc do podstaty nepatří (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005). Jedná-li se o posouzení složité, lze náležitost sporné věci do podstaty řešit jen ve vylučovacím sporu.

Typickým „jednoznačným“ případem může být, že insolvenční správce do soupisu sepíše:

a) Dlužníkovo plnění z neúčinného jednání (§ 111, 240, 241, 242 InsZ), aniž by neúčinnost byla založena pravomocným rozhodnutím soudu v incidenčním řízení (§ 239 odst. 4 InsZ). Naopak plnění ušlé z podstaty jednáním dlužníka po prohlášení konkursu (§ 246 InsZ) sepíše insolvenční správce do soupisu bez dalšího; prostředkem obrany nabyvatele věci je podání vylučovací žaloby (§ 225 InsZ).

b) Věc označenou jako součást SJM, třebaže je nesporné, že manželství zaniklo více než 3 roky před zahájením insolvenčního řízení a že zaniklé SJM nebylo vypořádáno žádným ze zákonem předvídaných způsobů a že věc byla ze společných prostředků nabyta za trvání manželství. V takovém případě nastává fikce vypořádání SJM a jeho rovné dělení mezi oba manžele. Insolvenční správce je tedy oprávněn sepsat toliko jednu ideální polovinu věci, druhou je třeba vyřadit ze soupisu.

c) Věc, kterou má dlužník prokazatelně jen v (například leasingovém) nájmu (nikoli vlastnictví).

d) Věc, která podle insolvenčního správce měla být předmětem neplatného právního jednání, vyjde-li jednoznačně najevo, že jednání je platné (prodával-li dlužník věc třetí osobě).

e) A naopak věc, která podle insolvenčního správce měla být předmětem platného právního jednání, vyjde-li jednoznačně najevo, že jednání je neplatné (nabýval-li dlužník věc od třetí osoby).

f) Věc dlužníkem zcizenou na základě právního jednání, od nějž bylo následně odstoupeno (typicky pro nezaplacení kupní ceny), ukáže-li se jednoznačně, že důvody pro odstoupení zde nebyly (typicky kupní cena byla prokazatelně zaplacena).

g) A naopak věc dlužníkem nabytou na základě právního jednání, od nějž bylo následně odstoupeno, ukáže-li se jednoznačně, že důvody pro odstoupení zde byly.

h) Pohledávku za soudním exekutorem z titulu jeho nákladů, které si v rámci usnesení podle ust. § 46 odst. 7 ex. řádu odpočetl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3910/2016, 225 InsZ).

Důvodem pro vyřazení věci ze soupisu naopak není nerespektování (určovacího) rozsudku, jímž byla věc podle § 225 InsZ ze soupisu vyloučena (ve skutečnosti se věc již v soupisu nenachází). V takovém případě dá (soud) pokyn insolvenčnímu správci, aby uvedl soupis do souladu s právním stavem (obsahově půjde de facto o to samé).

Ingerence soudu. Učiní-li insolvenční soud (i na základě podnětu či například průběhu vylučovacího sporu) jednoznačný závěr o tom, že věc do majetkové podstaty nepatří, má povinnost uložit insolvenčnímu správci vyřazení dotčené věci ze soupisu.

Pokud tak neučiní, ač mu jsou (nebo musí být) známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňuje přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc do podstaty nepatří, jedná se o nesprávný úřední postup insolvenčního soudu, který může zakládat odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (Rc 24/2006). Obdobně může stát odpovídat, pokud dal soud pokyn k vyřazení věci ze soupisu, ač tu pro to zjevně nebyly podmínky [to je současně důvodem pro podání námitek proti konečné zprávě (nebyla dosud zpeněžena celá majetková podstata)].

Spor z titulu lepšího práva. Platí, že ten, na koho insolvenční správce v rámci zpeněžování převedl věc (sepsanou jako majetek dlužníka), se stává vlastníkem takové věci bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že v době zpeněžení vlastnicky náležela někomu jinému. Byl-li výtěžek zpeněžení věci vyplacen insolvenčním věřitelům (a lhůta k podání vylučovací žaloby již uplynula), může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněžené věci „lepší právo“ než dlužník, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl výtěžek rozdělen; účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení věci, jejímž následným zpeněžením byl výtěžek získán, ze soupisu (Rc 81/2005).  

VII.    Soupis závodu

Případ řešený komentovaným rozsudkem v neposlední řadě ukázal důležitost náležitého provádění soupisu. V řízení sice bylo zjištěno, že druhá dlužnice není vlastnicí ochranných známek, druhá správkyně by však z procesního hlediska jistě byla v lepší situaci, pokud by ochranné známky sepsala jako první, k čemuž málem došlo. Druhá správkyně totiž sepsala jako první podnik dlužnice, aniž by však z tohoto soupisu bylo zřejmé, jaké věci, práva či jiné majetkové hodnoty jsou jeho součástí. Následně první správkyně (v doplnění původního soupisu) ochranné známky pojala do soupisu výslovně, což následně učinila i druhá správkyně (rovněž v doplnění původního soupisu). Oběma správkyním se tak „podařilo“ ochranné známky sepsat až na druhý pokus.

„Chybou“ druhé správkyně bylo, že sepsala podnik dlužnice bez dalšího, tedy bez označení jednotlivých součástí podniku. Přitom podle ust. § 14 písm. e) jednacího řádu pro insolvenční řízení ve znění účinném do 30. 6. 2017 se podnik nebo jiná hromadná věc a soubory věcí do soupisu sice zapisují jedinou položkou, musí z ní však být zřejmé, co do podniku nebo souboru věcí náleží v den zápisu [stejná náležitost soupisu platí s účinností od 1. 7. 2017 podle § 12 písm. h) vyhlášky o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení].

Samotné pojmutí podniku dlužnice do soupisu tedy ještě žádné účinky ve vztahu k jeho jednotlivým součástem nemá. Účinky spojené se soupisem má ve vztahu ke konkrétní věci teprve její označení v soupisu jako součásti podniku.

Poznámka autora: Termín „podnik“ je jeden z mnoha právních archaismů přetrvávajících v InsZ, jež je třeba vykládat prostřednictvím historických srovnávacích metod. Je důsledkem rezignace zákonodárce na harmonizaci insolvenční terminologie s úpravou nového občanského práva účinnou již od 1. 1. 2014. Současné právo (s výjimkou toho insolvenčního) namísto podniku používá pojem obchodní závod, jímž se rozumí organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se přitom za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozování (§ 502 o. z.).

Související judikatura

II.    Podstata žaloby na vyloučení věci

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 916/2011, 29 Cdo 917/2011

Vylučovací žaloba podle ust. § 19 odst. 2 ZKV je procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2738/2013 (KSBR 39 INS 2464/2009)

Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že závěry, které v označených rozhodnutích formuloval k výkladu ust. § 19 ZKV, jsou mutatis mutandis uplatnitelné i při výkladu ust. § 225 InsZ.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 953/2014, uveřejněný pod číslem Rc 48/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Nevyvratitelná právní domněnka, že určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně (§ 225 odst. 3 InsZ), nenastane tehdy, jestliže insolvenční soud na základě včas podané žaloby pravomocně rozhodne, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty. Otázku, zda určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, kterou projedná a rozhodne jako incidenční spor jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka, a to ani jako otázku předběžnou.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování (§ 27 ZKV) převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému. Neuplynula-li tomu, kdo tvrdí, že jeho vlastnické právo k majetku zpeněženému správcem konkursní podstaty jako součást majetku konkursní podstaty vylučovalo příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, dosud lhůta k podání vylučovací žaloby podle ust. § 19 odst. 2 ZKV, může se žalobou podanou podle tohoto ustanovení proti správci konkursní podstaty domáhat vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty. Se žalobou na určení vlastnického práva [§ 80 písm. c) o. s. ř.] podanou vůči tomu, kdo majetek zpeněžením nabyl, však taková osoba uspět nemůže.

Byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen. Účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 29 Cdo 6097/2017

Na majetek sepsaný do majetkové podstaty dlužníka se po dobu trvání účinků soupisu pohlíží jako na majetek dlužníka. Je-li osobou s dispozičními oprávněními [§ 229 odst. 3 písm. c) InsZ], je insolvenční správce i v průběhu sporu o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty oprávněn takový majetek držet, užívat a požívat jeho plody a užitky (například jej pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je (insolvenční) dlužník vlastníkem takového majetku. Byl-li v době, kdy nastaly účinky soupisu, takový majetek platně pronajat, vstupuje insolvenční správce, jenž je osobou s dispozičními oprávněními, do právního postavení pronajímatele, čímž mu vzniká i právo inkasovat nájemné a za podmínek uvedených v ust. § 256 InsZ nájemní smlouvu též vypovědět (srov. i Rc 11/2016). To, že se třetí osoba (jako tvrzený vlastník sepsaného majetku) domáhá vylučovací žalobou vyloučení takového majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, nemá žádný vliv na platnost takové výpovědi z nájmu a probíhající excindační řízení proto není [ve smyslu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] důvodem pro přerušení řízení, v němž se nájemce sepsaného majetku domáhá vůči insolvenčnímu správci určení, že taková výpověď je neoprávněná a že nájemní vztah trvá. Řečené pak platí tím více i pro dovolatelem zmíněné (spojené) řízení o odpůrčí žalobě.

III.    Předpoklady úspěchu ve vylučovacím sporu

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 2086/2000, uveřejněný pod číslem Rc 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

K předpokladům, za nichž lze vyhovět žalobě na vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (§ 19 ZKV), patří mimo jiné i to, že žalobu podala jiná osoba než úpadce a že v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), trvají účinky konkursu a věc je nadále sepsána v konkursní podstatě. 

Z povahy zástavního práva plyne, že zpeněžení zástavy v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka má přednost před jejím zpeněžením v konkursu vedeném na majetek zástavního dlužníka – vlastníka zástavy

Správce konkursní podstaty úpadce je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a používat její plody a užitky (například ji pronajímat a inkasovat nájemné), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněný pod číslem Rc 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Pro závěr o opodstatněnosti soupisu příslušného majetku do konkursní podstaty úpadce je určující, že předpoklady takového soupisu nastaly nejpozději v době, kdy soud rozhodl o vylučovací žalobě (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.). Skutečnost, že zákonné podmínky takového soupisu nastaly později než v době soupisu, může mít význam z hlediska možné odpovědnosti za škodu způsobenou předčasným soupisem osobě, o jejíž majetek šlo, a z hlediska možného sporu o případné užitky vzešlé z tohoto majetku v době, kdy sepsán býti neměl.

IV.    Střet více soupisů

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 2086/2000, uveřejněný pod číslem Rc 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Práva a povinnosti spojené se soupisem majetku do konkursní podstaty svědčí tomu správci konkursní podstaty, který majetek sepsal jako první.

V.    „Jiný důvod“, pro který nemá být věc zahrnuta do soupisu

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, č. j. 29 Cdo 683/2011-99 (MSPH 89 INS 1186/2008, 199 Cm 1/2009), uveřejněný pod číslem Rc 116/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Žalobce, který se žalobou podle ust. § 225 odst. 1 InsZ domáhá vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka s odůvodněním, že označený majetek neměl být do soupisu zařazen proto, že je tu jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, je k podání vylučovací žaloby aktivně věcně legitimován jen tehdy, zasahuje-li soupis majetku do jeho právní sféry (jeho právní sféry se týká „jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do soupisu“).

VI.    Vyřazení věci ze soupisu

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. 29 NSČR 13/2017-B-63 (KSBR 29 INS 11947/2011)

Vyjde-li v průběhu insolvenčního řízení najevo, že majetek byl sepsán do majetkové podstaty dlužníka neoprávněně, je insolvenční správce dlužníka povinen vyřadit tento majetek ze soupisu.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněný pod číslem Rc 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení.

Nesprávný úřední postup konkursního soudu může spočívat v tom, že nevydal správci konkursní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetku konkursní podstaty, ačkoliv mu byly známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňovalo přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do konkursní podstaty. Samotná okolnost, že bylo zahájeno řízení o vylučovací žalobě ve smyslu ust. § 19 odst. 2 ZKV, nesprávnost takového postupu nevylučuje, není však povinností konkursního soudu vyjadřovat se při výkonu své dohlédací činnosti (§ 12 odst. 2 ZKV) ke stavu dokazování v řízení o vylučovací žalobě.

Stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty v konkursním řízení.

Použitá literatura a jiné zdroje

SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek, a kol. Insolvenční zákon: komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019. ISBN 978-80-7400-753-8.

RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2017. s. 351. ISBN 978-80-7552-445-4.