Náklady na správu předmětu zajištění (pojistné, daň z nemovitých věcí)

Třetí judikát komentovaný Tomášem Jirmáskem.

Názory prezentované v tomto článku jsou mými soukromými názory. Při vašem hodnocení prosím o přísnost a o to, abyste mi své názory, výhrady, podněty, ale i náměty na zajímavá rozhodnutí zasílali na e-mail: tjirmasek@ksoud.pha.justice.cz Tomáš Jirmásek, 1. 6. 2020, soudcem insolvenčního úseku Krajského soudu v Praze od 17. 11. 2011. 

č. 3:     Náklady na správu předmětu zajištění (pojistné, daň z nemovitých věcí)

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, č. j. 29 NSČR 167/2017-B-150 (KSLB 76 INS 3074/2009).

Právní věta

I. Ust. § 1423 o. z. patří k těm ustanovením o. z., jejichž subsidiární použitelnost v otázce povinnosti pojistit „svěřený majetek“ pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) nevylučuje žádné z ustanovení InsZ týkajících se insolvenční správy majetku ani povaha insolvenční správy majetku (budiž dodáno, že řečené neplatí pro tamtéž řešenou otázku sestavení inventáře nebo dání jistoty za řádný výkon správy).

S přihlédnutím k ust. § 1423 o. z. je pak zjevné, že insolvenční správce nemá bez dalšího povinnost pojistit spravovaný majetek; jestliže však k pojištění přistoupí (aniž by mu to uložil insolvenční soud) v zájmu zajištění řádné insolvenční správy majetku (což není vyloučeno), má (musí) tak učinit na základě stejných kritérií jako jsou ta, jimiž by se při udělení pokynu majetek pojistit řídil (měl řídit) insolvenční soud (srov. kritéria „hodnoty spravovaného majetku“, „postavení stran“ a „dalších okolností případu“ v ust. § 1423 odst. 2 o. z.).

Lze tedy shrnout, že (ve vazbě na Rc 110/2012 pro dobu do 31. 12. 2013 a ve spojení s ust. § 1423 o. z. pro dobu od 1. 1. 2014) při posouzení, zda má insolvenční správce majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka pojistit, je omezujícím faktorem ekonomická smysluplnost pojištění a posouzení, zda stav majetkové podstaty dovoluje sjednat pojištění majetku (zda se v majetkové podstatě nacházejí prostředky, z nichž bude možné pojištění platit).

U zajištěného majetku jde pak také o úsudek, zda zaplacené pojistné společně s dalšími náklady spojenými se správou zajištěného majetku nebude přesahovat 4 % výtěžku zpeněžení. Insolvenční správce však nemusí vždy odhadnout, zda takové náklady přesáhnou uvedené omezení či nikoliv, proto je vhodné získat souhlas zajištěného věřitele (případně insolvenčního soudu) s uzavřením pojistné smlouvy, jinak se insolvenční správce vystavuje riziku, že bude takové náklady (pojistné) hradit k újmě nezajištěných věřitelů, případně z vlastních prostředků.

Jinými slovy řečeno, překročit náklady spojené se správou zajištění (4 % z výtěžku zpeněžení) lze i v případě pojistného za pojištění zajištěného majetku pouze tehdy, pokud insolvenční správce získá souhlas zajištěného věřitele.

II. Insolvenční správce plní daňovou povinnost bez ohledu na to, zda zajištěný věřitel s placením daně z nemovitých věcí (za nemovitost, jež je předmětem zajištění) souhlasí. Plnění daňové povinnosti (placení daně) by pak zásadně nemělo jít k tíži nezajištěných věřitelů či insolvenčního správce, naopak jde o typický náklad spojený se správou nemovitosti.

V poměrech dané věci však výše uvedená okolnost, že jde o náklad spojený se správou nemovitosti, který by měl jít zásadně k tíži zajištěného věřitele, není významná především proto, že výše daně (daňová povinnost) převýšila čtyřprocentní hranici proto, že ke zpeněžení zajištěných nemovitostí kupní smlouvou došlo (vinou insolvenčního správce) až po 6 letech. Porušení povinností insolvenčního správce jednat při správě a zpeněžování zajištěného majetku s odbornou péčí, tj. v daném případě liknavost při zpeněžování majetku, pak nelze klást k tíži zajištěného věřitele. Právní posouzení odvolacího soudu ohledně (ne)možnosti odečíst v tomto konkrétním případě daň z nemovitých věcí ve vyšší než zákonem omezené výši, je tak správné.

Dotčené právní předpisy

§  230 InsZ

§  298 InsZ

§  1423 o. z.

Skutkový stav a rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu

Zajištěný věřitel přihlásil do insolvenčního řízení pohledávky v celkové výši 3 826 505,99 Kč. Pohledávky přihlásil jako zajištěné zástavním právem k nemovitým věcem v katastrálním území Český Dub. Tyto pohledávky byly zjištěny s právem na uspokojení z předmětu zajištění.

Insolvenční správce nemovité věci sepsal dne 16. 9. 2009.

Insolvenční soud zprostil usnesením ze dne 11. 3. 2014, č. j. KSLB 76 INS 3074/2009-B-60 insolvenčního správce funkce, neboť mj. zpeněžování nemovité věci provádí liknavě a vznikají mu nevysvětlitelné náklady.

K odvolání insolvenčního správce Vrchní soud v Praze citované usnesení změnil usnesením ze dne 18. 8. 2014, č. j. 1 VSPH 766/2014-B-67 tak, že insolvenční správce se ze své funkce neodvolává.

Insolvenční správce nemovité věci zpeněžil kupní smlouvou dne 21. 12. 2015 za kupní cenu ve výši 930 000 Kč.

Podáním ze dne 21. 3. 2016 vyslovil zajištěný věřitel souhlas s náklady spojenými se zpeněžením věci v zákonné výši 5 % a nad rámec těchto nákladů navrhl, aby z výtěžku zpeněžení bylo odečteno i znalečné za zhotovení znaleckých posudků na ocenění nemovitých věcí ve výši 30 000 Kč.

Insolvenční správce požádal podáním ze dne 28. 6. 2016 insolvenční soud o souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli. V této žádosti uvedl, že nemovité věci byly zpeněženy za částku 930 000 Kč, kdy na nezajištěné věřitele připadá částka 130 150 Kč a na zajištěného věřitele částka 799 850 Kč. Z výtěžku zpeněžení určeného pro zajištěného věřitele insolvenční správce navrhl odečíst

a) částku 39 240 Kč jako náklady související se zpeněžením,

b) částku 251 120 Kč jako náklady spojené se správou, z nich

  • částku 204 680 Kč tvořila poměrná část nákladů na pojištění a
  • částku 46 440 Kč poměrná část nákladů na vedení účetnictví (sic) a konečně

c) částku 30 000 Kč jako znalečné související s oceněním zpeněžovaných nemovitých věcí.

d) Návrhem ze dne 21. 9. 2016 insolvenční správce doplnil žádost o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli tak, že dále navrhuje z výtěžku zpeněžení odečíst daň z nemovitostí (nemovitých věcí) ve výši 95 211 Kč.

Proti návrhu insolvenčního správce podal zajištěný věřitel včasné námitky. V nich uvedl, že nesouhlasí s navrhovanými náklady spojenými se správou ve výši 251 120 Kč, neboť tyto náklady překračují hranici 4 % z výtěžku zpeněžení a k překročení nákladů nedal souhlas.

Usnesením ze dne 22. 9. 2016, č. j. KSLB 76 INS 3074/2009-B-106, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci uložil insolvenčnímu správci, aby z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění (nemovitých věcí) uspokojil pohledávku zajištěného věřitele částkou 684 692,68 Kč, když z výtěžku zpeněžení odečetl toliko náklady v celkové výši 101 234 Kč, konkrétně

a) náklady spojené se zpeněžením ve výši 39 240 Kč,

b) náklady spojené se správou ve výši 31 994 Kč představující poměrnou část daně z nemovitých věcí (4 % z výtěžku zpeněžení) a

c) zajištěným věřitelem odsouhlasenou částku za znalecký posudek ve výši 30 000 Kč.

Naopak neuznal jako důvodnou

  • částku 63 217 Kč jako zbytek daně z nemovitých věcí,
  • částku 204 680 Kč představující náklady na pojištění zpeněženého majetku a
  • částku 46 440 Kč představující náklady na vedení účetnictví.

K odvolání insolvenčního správce Vrchní soud v Praze změnil napadané usnesení usnesením ze dne 28. 4. 2017, č. j. 3 VSPH 2409/2016-B-118 pouze tak, že částka určená k vydání zajištěnému věřiteli činí 684 643,68 Kč (tedy o 49 Kč méně).

Dovolání insolvenčního správce Nejvyšší soud komentovaným usnesením zamítl.

odůvodnění komentovaného usnesení

Judikatura Nejvyššího soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. 29 NSČR 137/2016-B-44 (KSOS 22 INS 9801/2012), vycházející i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, č. j. 29 NSČR 37/2013-B-74 (KSOS 36 INS 5726/2011), publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 34/2016 (dále též „Rc 34/2016“) a dále z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2017, č. j. 29 NSČR 94/2014-B-94 (KSPH 39 INS 6776/2010), publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 12/2019 (dále též „Rc 12/2019“)] k otázce nákladů spojených se správou a zpeněžením majetku podle ust. § 298 odst. 4 InsZ je ustálena na těchto závěrech:

1)    Úprava obsažená v ust. § 298 odst. 4 InsZ vybízí osobu s dispozičními oprávněními k předmětu zajištění k aktivnímu konání v tom smyslu, aby náklady na správu předmětu zajištění nespotřebovaly (nad zákonem stanovený limit) očekávaný výnos zpeněžení předmětu zajištění.

2)    Tlak vyvíjený na insolvenčního správce coby osobu s dispozičním oprávněním úpravou zákonných limitů pro náklady spojené se správou a zpeněžením předmětu zajištění jej nutí (má donutit) k tomu, aby tam, kde jsou se správou předmětu zajištění spojeny pravidelné platby

  • přikročil buď k urychlenému zpeněžení předmětu zajištění (s tím rizikem, že výtěžnost zpeněžení bude nižší, než při zpeněžení v delším časovém úseku), nebo
  • zajistil jiným způsobem, že náklady spojené se správou předmětu zajištění nepřesáhnou (není-li zde souhlasu zajištěného věřitele) limit stanovený v ust. § 298 4 InsZ.

3)    Důvod překročit limit nastavený pro náklady zákonnou úpravou bude dán:

a) odsouhlasí-li zajištěný věřitel náklady ve větším rozsahu (§ 298 odst. 4 poslední věta InsZ),

b) postupuje-li insolvenční správce při správě předmětu zajištění podle pokynů zajištěného věřitele, které vedou k vyšším nákladům na správu předmětu zajištění (§ 230 odst. 2 věta první a věta druhá InsZ),

c) vzejdou-li vyšší náklady na správu předmětu zajištění ze závazného pokynu zajištěného věřitele ohledně zpeněžení předmětu zajištění (§ 293 InsZ),

d) rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v rámci dohlédací činnosti (§ 230 odst. 1 věta druhá za středníkem a věta třetí InsZ) přijatým při přezkoumání pokynu zajištěného věřitele.

Od těchto závěrů se pak Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani v poměrech projednávané věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. 29 NSČR 137/2016-B-44 (KSOS 22 INS 9801/2012) sice vycházelo z Rc 34/2016, aplikovalo však právní úpravu § 298 InsZ účinnou po 1. 1. 2014).

Zbývá vyřešit, zda uvedené závěry týkající se otázky nákladů spojených se správou a zpeněžením majetku lze využít v případě pojistného za pojištění předmětu zajištění a placení daně z nemovitostí (v případě, kdy předmětem zajištění je nemovitost).

I. Pojistné.

K otázce povinnosti správce pojistit majetek se Nejvyšší soud vyjádřil (v konkursních poměrech upravených zákonem o konkursu a vyrovnání) v rozsudku ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 110/2012 (dále též „Rc 110/2012“) citovaném i odvolacím soudem. V něm uvedl, že:

1)  Součástí povinnosti spravovat konkursní podstatu s odbornou péčí (s péčí řádného hospodáře) je nepochybně i povinnost správce konkursní podstaty zvážit s přihlédnutím ke skladbě a hodnotě majetku náležejícího do konkursní podstaty a k tomu, kdy vyšla (nebo při řádném běhu věci měla vyjít) najevo skutečnost, že zde je nepojištěný majetek konkursní podstaty, zda a v jakém rozsahu je namístě „pojistit“ možná rizika škod na majetku konkursní podstaty (včetně těch, jež mohou být způsobeny živelnou událostí) sjednáním pojistné smlouvy týkající se majetku konkursní podstaty (hodnotných věcí, které se v ní nacházejí). Typově se takové posouzení nabízí právě tehdy, jsou-li součástí konkursní podstaty nemovitosti tvořené stavbami.

2)  Meze této povinnosti klade především ekonomická smysluplnost pojištění majetku. Správce konkursní podstaty (stejně, jako by to udělal sám vlastník) musí především zvážit, zda s přihlédnutím k povaze a hodnotě pojišťovaného majetku a rizikům možných škod na právě takovém majetku by sjednané pojistné neohrozilo stav konkursní podstaty více, než riziko pojistné události (zda s přihlédnutím k míře možného pojistného krytí není ekonomicky výhodnější daný majetek nepojistit).

3)  Dalším omezujícím faktorem pro správce konkursní podstaty je posouzení, zda stav konkursní podstaty dovoluje (bez zřetele k hodnotě věci, jež má být pojištěna) sjednat pojištění majetku (zda se v konkursní podstatě nacházejí prostředky, z nichž bude možné pojištění platit). Správce konkursní podstaty tak není povinen (a v rámci požadavku odborné péče ani oprávněn) sjednávat za trvání konkursu smlouvy, jež podle stavu majetku konkursní podstaty nebude schopen plnit, byť by šlo (jako v případě pojistné smlouvy) o smlouvy, jimiž předchází riziku možných škod na majetku konkursní podstaty.

Při absenci obecné úpravy správy cizího majetku, jež by řešila otázku pojištění spravovaného majetku, jakož i při absenci výslovné úpravy na dané téma v InsZ, se závěry formulované v Rc 110/2012 prosadí (mají prosadit) v době do 31. 12. 2013 i pro insolvenční řízení (včetně řešení otázek platby pojistného v době od 1. 1. 2014 na základě pojistných smluv uzavřených před uvedeným datem). Pro posouzení otázky, za jakých předpokladů je insolvenční správce oprávněn přistoupit k pojištění spravovaného majetku (majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka) v době od 1. 1. 2014, je již nutno zohlednit úpravu plné správy cizího majetku obsaženou v ust. § 1409 a násl. o. z.

V usnesení ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 819/2018, Nejvyšší soud připomenul [poukazuje příkladmo na důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, č. j. 29 ICdo 49/2014-136 (KSPH 38 INS 1460/2009, 38 ICm 2164/2011), publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 16/2018 (dále též „Rc 16/2018“)], že insolvenční správce dlužníka je správcem cizího majetku, konkrétně majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek, a má povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 36 InsZ). S přihlédnutím k obsahu důvodové zprávy k vládnímu návrhu o. z., který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 – 2013) jako tisk č. 362, tamtéž vysvětlil, že insolvenční zákon obsahuje řadu ustanovení týkajících se insolvenční správy majetku; tam, kde o některých aspektech insolvenční správy majetku mlčí, však je namístě si položit otázku, zda a v jakém rozsahu lze (nevylučuje-li to ani povaha insolvenční správy majetku) na insolvenční správu majetku subsidiárně aplikovat některá z ustanovení o. z., týkající se správy cizího majetku (§ 1400 až § 1447 o. z.). Uzavřel rovněž, že z povahy insolvenční správy majetku je zřejmé, že jako nepoužitelná lze pro insolvenční řízení vyloučit ustanovení o prosté správě cizího majetku (§ 1405 až § 1408 o. z.). Subsidiární použitelnost ustanovení týkajících se plné správy cizího majetku (§ 1409 až § 1447 o. z.) však takto paušálně nelze odmítnout. U každého z ustanovení o. z., týkajícího se plné správy cizího majetku, je třeba provést test jeho subsidiární použitelnosti pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) poměřením s těmi ustanoveními InsZ, která upravují insolvenční správu majetku, jakož i (tam, kde insolvenční zákon předmětnou materii neupravuje výslovně) posouzením, zda subsidiární použitelnost příslušného ustanovení o. z. nevylučuje sama povaha insolvenční správy majetku (což je postup, který předjímá i shora označená důvodová zpráva).

Ust. § 1423 o. z. pak určuje, že správce sestaví inventář, dá jistotu za řádný výkon správy nebo pojistí svěřený majetek, určí-li tak stanovy či jiná smlouva nebo stanoví-li tak zákon (odstavec 1). Na návrh beneficienta nebo jiné osoby, která má na tom právní zájem, soud může uložit správci povinnost podle odstavce 1 při uvážení hodnoty spravovaného majetku, postavení stran a dalších okolností případu. Návrhu nelze vyhovět, odporuje-li to smlouvě o zřízení správy uzavřené mezi správcem a beneficientem (odstavec 2).

Ve výše ustaveném právním rámci pak Nejvyšší soud uzavírá, že ust. § 1423 o. z. patří k těm ustanovením o. z., jejichž subsidiární použitelnost v otázce povinnosti pojistit „svěřený majetek“ pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) nevylučuje žádné z ustanovení InsZ týkajících se insolvenční správy majetku ani povaha insolvenční správy majetku (budiž dodáno, že řečené neplatí pro tamtéž řešenou otázku sestavení inventáře nebo dání jistoty za řádný výkon správy).

S přihlédnutím k ust. § 1423 o. z. je pak zjevné, že insolvenční správce nemá bez dalšího povinnost pojistit spravovaný majetek; jestliže však k pojištění přistoupí (aniž by mu to uložil insolvenční soud) v zájmu zajištění řádné insolvenční správy majetku (což není vyloučeno), má (musí) tak učinit na základě stejných kritérií jako jsou ta, jimiž by se při udělení pokynu majetek pojistit řídil (měl řídit) insolvenční soud (srov. kritéria „hodnoty spravovaného majetku“, „postavení stran“ a „dalších okolností případu“ v § 1423 odst. 2 o. z.).

Lze tedy shrnout, že (ve vazbě na Rc 110/2012 pro dobu do 31. 12. 2013 a ve spojení s § 1423 o. z. pro dobu od 1. 1. 2014) při posouzení, zda má insolvenční správce majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka pojistit, je omezujícím faktorem ekonomická smysluplnost pojištění a posouzení, zda stav majetkové podstaty dovoluje sjednat pojištění majetku (zda se v majetkové podstatě nacházejí prostředky, z nichž bude možné pojištění platit). U zajištěného majetku jde pak také o úsudek, zda zaplacené pojistné společně s dalšími náklady spojenými se správou zajištěného majetku nebude přesahovat 4 % výtěžku zpeněžení. Insolvenční správce však nemusí vždy odhadnout, zda takové náklady přesáhnou uvedené omezení či nikoliv, proto je vhodné získat souhlas zajištěného věřitele (případně insolvenčního soudu) s uzavřením pojistné smlouvy, jinak se insolvenční správce vystavuje riziku, že bude takové náklady (pojistné) hradit k újmě nezajištěných věřitelů, případně z vlastních prostředků.

Jinými slovy řečeno, překročit náklady spojené se správou zajištění (4 % z výtěžku zpeněžení) lze i v případě pojistného za pojištění zajištěného majetku pouze tehdy, pokud insolvenční správce získá souhlas zajištěného věřitele.

Dovolatel pak v rámci dovolání tvrdí, že zajištěný věřitel dal konkludentní souhlas s uzavřením pojistných smluv a s vynaložením výdajů na pojistné, proto u těchto výdajů mohl překročit limit 4 % z výtěžku zpeněžení.

Potud ovšem pomíjí, že odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru, že zajištěný věřitel neudělil žádný pokyn ani souhlas spojený se správou či zpeněžením v jiném rozsahu, než bylo uvedeno v napadeném rozhodnutí (částka 30 000 Kč za znalecký posudek související se zpeněžením zajištění). Tvrdil-li dovolatel, že zajištěný věřitel dal konkludentní souhlas, vychází (nepřípustně) z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

Napadené rozhodnutí je tak v posouzení (ne)možnosti odečíst pojistné jako náklady spojené se správou zajištěného majetku správné.

II. Daň z nemovitých věcí.

Daň z nemovitých věcí (dříve daň z nemovitostí) je upravena v zákoně č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí. Jde o přímou daň, jejímž předmětem jsou pozemky, stavby a jednotky. Poplatníkem této daně je zpravidla vlastník této nemovité věci. V rámci insolvenčního řízení plní daňové povinnosti osoba s dispozičními oprávněními [§ 228 písm. i) InsZ], tj. v případě řešení úpadku konkursem insolvenční správce [§ 229 odst. 3 písm. c) a § 246 odst. 1 InsZ].

Insolvenční správce plní daňovou povinnost bez ohledu na to, zda zajištěný věřitel s placením daně z nemovitých věcí (za nemovitost, jež je předmětem zajištění) souhlasí. Plnění daňové povinnosti (placení daně) by pak zásadně nemělo jít k tíži nezajištěných věřitelů či insolvenčního správce, naopak jde o typický náklad spojený se správou nemovitosti.

V poměrech dané věci však výše uvedená okolnost, že jde o náklad spojený se správou nemovitosti, který by měl jít zásadně k tíži zajištěného věřitele, není významná především proto, že výše daně (daňová povinnost) převýšila čtyřprocentní hranici proto, že ke zpeněžení zajištěných nemovitostí kupní smlouvou ze dne 21. 12. 2015 došlo (vinou insolvenčního správce) až po 6 letech (soupis těchto nemovitostí do majetkové podstaty byl učiněn již k 16. 9. 2009). Porušení povinností insolvenčního správce jednat při správě a zpeněžování zajištěného majetku s odbornou péčí, tj. v daném případě liknavost při zpeněžování majetku, pak nelze klást k tíži zajištěného věřitele.

Právní posouzení odvolacího soudu ohledně (ne)možnosti odečíst v tomto konkrétním případě daň z nemovitých věcí ve vyšší než zákonem omezené výši, je tak rovněž správné.

Namítá-li dovolatel, že insolvenční soud může ohledně limitů stanovených v ust. § 298 odst. 4 InsZ stanovit jinak, avšak této možnosti insolvenční soud nevyužil, neboť se tímto ustanovením ani nezabýval, pak pomíjí, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, v jakých případech lze tyto náklady odečíst ve vyšším rozsahu (tj. v jakých případech může stanovit insolvenční soud jinak).

Námitka, že postup zvolený insolvenčním soudem poškozuje ostatní (nezajištěné) věřitele, což je porušením zásady podle ust. § 5 písm. a) InsZ, rovněž není důvodná. Kdyby tomu tak vskutku bylo, pak by insolvenční správce nemohl mít žádné limity pro výši nákladů spojených se správou či zpeněžením zajištěného majetku (§ 298 odst. 4 InsZ by tak byl obsoletní). Navíc „poškození“ nezajištěných věřitelů nelze předjímat, když o tom, jaké částky lze zaúčtovat v neprospěch majetkové podstaty (a v jakém rozsahu je naopak ponese insolvenční správce ze svého), rozhoduje při schvalování konečné zprávy insolvenční soud.

Komentář

Komentované usnesení a řízení jemu předcházející je významné hned v několika rovinách. V té obecné staví najisto, že ust. § 1423 o. z. je (v omezeném rozsahu) použitelné i pro insolvenční správu majetku; v té konkrétní se pak vyjadřuje k několika konkrétním typům nákladů na správu majetku a hodnotícím kritériím, zda tyto náklady vynakládat a zda a případně v jaké míře je lze uspokojit z majetkové podstaty (z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění).

Při pročítání skutkového stavu a odůvodnění komentovaného usnesení se zřetelně projevuje význam, který má legislativa týkající se kvalifikace a standardů činností insolvenčních správců po 1. 1. 2010. Právo vykonávat činnost insolvenčnímu správci z komentovaného případu zaniklo dne 31. 12. 2009, neboť jeho ohlášení společníci nevykonali zkoušku insolvenčního správce. Jeho přístup dává vzpomenout časy řízení konkursního a celá jeho činnost v komentovaném řízení je protikladným příkladem toho, jak by moderní insolvenční řízení mělo vypadat. Pokud dnes mají insolvenční správci intenzivně a konsensuálně jednat se zajištěnými věřiteli a věřitelským orgánem, bývali dříve k jejich hlasu hluší; nejinak je tomu i v komentovaném insolvenčním řízení. Pokud dnes mají náklady na správu a zpeněžení věci zásadně činit nejvýše 9 %, činívaly tyto v konkursních časech i mnoho desítek procent; nejinak je tomu i v komentovaném insolvenčním řízení. Pokud se dnes má zpeněžení věci stát s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (zejm. není-li incidenčních sporů) zásadně do roka, trvalo dříve i pět a více let; nejinak je tomu i v komentovaném insolvenčním řízení. A pokud dnes má uspokojení věřitele na základě pravomocného rozhodnutí trvat insolvenčnímu správci nejvýše jednotky dnů, trvalo dříve měsíce a roky; ano, nejinak je tomu i v komentovaném insolvenčním řízení. Nepřekvapí proto ani, že více než tři roky od pravomocného usnesení, na jehož základě má insolvenční správce uspokojit zajištěného věřitele (2. 5. 2017), a 8 měsíců od vydání komentovaného usnesení, zajištěný věřitel vinou insolvenčního správce uspokojen není, to i vzdor vytrvalým výzvám insolvenčního soudu, obsahujícím slova jako „zpronevěra“ apod. (ze zprávy zajištěného věřitele ze dne 19. 5. 2020 se podává, že mu již byl výtěžek zpeněžení vydán).

Avšak nyní k věci samé:

I.    Obecně ke správě majetkové podstaty a jí vzniklých nákladů

Zákonodárce vymezil v ust. § 230 odst. 1 InsZ správu majetkové podstaty demonstrativně a v obecných pojmech. Důvodem, pro který tak neučinil taxativně, je skutečnost, že použití taxativního výčtu není fakticky možné. Každá správa majetkové podstaty je totiž pro každý konkrétní případ natolik specifická, že nelze dopředu stanovit, jaké všechny činnosti bude muset osoba s dispozičním oprávněním činit (SPRINZ, Petr; NOVOPACKÝ, Lukáš v komentáři SPRINZ, s. 625). Tato osoba má povinnost k řádné správě i tehdy, je-li podána vylučovací žaloba konkrétní věci se týkající. Samotná správa majetkové podstaty není účelem sama o sobě, ale jejím cílem je co nejvíce přispět účelu insolvenčního řízení, jímž je co nejvyšší uspokojení insolvenčních věřitelů (ZOULÍK, s. 104).

Jde-li o správu věci, která slouží k zajištění pohledávky, je osoba s dispozičními oprávněními vázána pokyny zajištěného věřitele směřujícími k řádné správě (§ 230 odst. 2 věta první před středníkem InsZ). Náklady spojené s provedením tohoto pokynu nese zajištěný věřitel ze svého (§ 230 odst. 3 InsZ), a to buď tak, že je v souvislosti s udělením pokynu zaplatí ze svého, nebo mu jsou následně odečteny z výtěžku zpeněžení jemu vydávaného.

RICHTER, s. 452, dělí náklady na správu předmětu zajištění na:

a) privátní, mezi které náleží např. náklady na skladování, ostrahu, opravu, pojištění či běžnou údržbu, stejně jako náklady na vymáhání pohledávek, zřejmě i povinné odvody spojené s vlastnictvím jednotky ve prospěch SVJ či družstva nebo náklady na energie, jakož i náklady na vydání či vyklizení sepsané věci, a na

b) regulatorně-daňové, mezi které náleží např. daňové či jiné odvodové povinnosti, typicky daň z nemovitých věcí, silniční daň, pravidelné poplatky v souvislosti s povinnou registrací; na rozdíl od privátních nákladů je těmto společné, že jejich uvalení či výši zpravidla nemůže (odborně a pečlivě jednající) insolvenční správce ovlivnit.

V komentovaném řízení je způsobem řešení dlužníkova úpadku konkurs a osobou s dispozičním oprávněním je insolvenční správce; nadále tak budu pro zjednodušení namísto termínu osoby s dispozičním oprávněním používat termín insolvenční správce, maje namysli konkurs (je-li v případě jiného způsobu řešení dlužníkova úpadku osobou s dispozičním oprávněním dlužník, platí pro něj vše řečené obdobně).

II.    Subsidiární použití ustanovení o. z. o správě cizího majetku v insolvenčním řízení

Komentované usnesení připomíná, že insolvenční správce dlužníka je správcem cizího majetku, konkrétně majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek [např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 819/2018 (dále též „29 Cdo 819/2018“) či Rc 16/2018].

Správa cizího majetku je obecně upravena v ust. § 1400 až § 1447 o. z. Insolvenční správa majetku je postupně upravena v celém InsZ (typicky v § 36 či § 230 InsZ). Nejvyšší soud v usnesení 29 Cdo 819/2018 odmítl myšlenku o komplexní úpravě správy majetku v InsZ a připustil subsidiární úpravu v o. z. tam, kde to povaha věci připouští. Některá ustanovení o. z. se tak pro insolvenční správu majetku nepoužijí (typicky ustanovení o prosté správě cizího majetku v § 1405 až § 1408 o. z.), některá ustanovení o plné správě cizího majetku v ust. § 1409 až 1447 o. z. se použijí podpůrně.

U každého z ustanovení o. z., týkajícího se plné správy cizího majetku, je třeba provést test jeho subsidiární použitelnosti pro insolvenční řízení:

  • poměřením s těmi ustanoveními InsZ, která upravují insolvenční správu majetku, jakož i (tam, kde InsZ předmětnou materii neupravuje výslovně)
  • posouzením, zda subsidiární použitelnost příslušného ustanovení o. z. nevylučuje sama povaha insolvenční správy majetku (což je postup, který předjímá i shora označená důvodová zpráva).

Tak Nejvyšší soud uzavřel, že pro insolvenční správu majetku se subsidiárně použije ust. § 1423 o. z. (komentované usnesení) nebo ust. § 1443 o. z. (29 Cdo 819/2018).

Komentované usnesení dodává, že subsidiárně lze ust. § 1423 o. z. použít na pojištění svěřeného majetku, tedy majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka, a tedy se použije i ust. § 1427 odst. 1 o. z. (k tomu viz dále v bodě IV.), nikoliv však již odst. 2, neboť insolvenční správce nevykonává správu bezúplatně.

Ust. § 1423 o. z. se naopak nepoužije tam, kde má InsZ zvláštní úpravu, tedy pro tamtéž řešenou otázku sestavení inventáře, neboť insolvenční správce vyhotoví soupis majetkové podstaty (proto se nepoužijí ani na něj navazující ust. § 1424 až 1426 o. z.) nebo dání jistoty za řádný výkon správy.

III.    Pokyny zajištěného věřitele

Správa a zpeněžování předmětu zajištění nejsou ponechány insolvenčnímu správci na jeho libovůli. Insolvenční správce je sice má provádět odborně a svědomitě (§ 36 odst. 1 InsZ), jsa však vázán pokyny zajištěného věřitele (§ 230 odst. 2 a § 293 odst. 1 InsZ). Institut pokynů zajištěného věřitele vydávaných ohledně správy zajištěného majetku je třeba vnímat jako jeden z hlavních nástrojů ochrany zajištěného věřitele proti morálnímu hazardu hrozícímu ze strany juniornějších investorů (včetně dlužníkova managementu, kterému dle § 229 odst. 3 InsZ svědčí dispoziční oprávnění ve všech procesních fázích insolvenčního řízení s výjimkou fáze po prohlášení konkursu) [RICHTER, s. 127]. Ve fázi po prohlášení konkursu mají pokyny k řádné správě podobnou logiku, vycházejí z předpokladu známého jako „bližší košile než kabát“ a třebaže je insolvenční správce motivován výší své odměny, která je navázána na výši uspokojení pohledávky zajištěného věřitele, je to stále zajištěný věřitel, který hraje o největší část dlužníkových aktiv, a jeho peněžní zájem je tak největší.

Aniž by bylo třeba konkrétních ukázek, je z obsahu insolvenčního spisu zřejmé, že insolvenční správce a zajištěný věřitel nedostatečně komunikovali o správě a zpeněžování předmětu zajištění. Třebaže „dostatečná srozumitelná komunikace“ není v InsZ ani o. z. výslovně jako projev řádné správy uvedena, je nepochybné, že pouze takto definovaná komunikace může vést k bezkonfliktní, řádné a výnosné správě a zpeněžení předmětu zajištění (vyplývá z ní již z povahy věci).

Naneštěstí bývá stále k vidění, že insolvenční správce čeká se založenýma rukama, zda nějaký pokyn dostane, zajištěný věřitel čeká, zda jej bude insolvenční správce kontaktovat… Insolvenční správce má vyžadovat okamžitý pokyn ke správě a rychlý pokyn ke zpeněžení a zajištěný věřitel je povinen mu jej dát (§ 230 odst. 2 věta druhá za středníkem InsZ je jen preventivně-obrané opatření před neřádně jednajícím zajištěným věřitelem a k jeho aplikaci by správně ani docházet nemělo). Tyto pokyny mohou být přirozeně v reakci na vývoj věcí příštích upravovány a měněny. Iniciační aktivita insolvenčního správce je i prostředkem vlastní obrany před možným vznikem jeho odpovědnosti za škodu a součástí předcházení této škodě (plněním preventivní povinnosti).

Insolvenční správce a zajištěný věřitel by si záhy měli vyjasnit svá stanoviska a své představy o všech aspektech správy (o zajištění věci, její údržbě, hlídání, pojištění, opravě, přepravě, atd., atp.) a zpeněžování. Dá se tím předejít mnohým nedorozuměním, která mohou vést k nižšímu výnosu zpeněžení i k tomu, že část nákladů ponese insolvenční správce (jako zřejmě v komentovaném případě). Zajištěný věřitel musí dát jednoznačně najevo, zda upřednostňuje zpeněžení rychlé, s co nejnižšími náklady na správu, avšak nikoliv za cenu nejvyšší, nebo naopak zpeněžení za cenu co nejvyšší, ovšem též za delší čas a vyšší náklady; ty na správu zvýšené vlivem opakujících se plateb (daň z nemovitých věcí, pojistné, ostraha, vytápění, atp.).

Z InsZ nijak neplyne, že by pokyny musely být udělovány v určité formě. Mám proto za to, že postačí pokyn ústní či e-mailový, předejití budoucím problémům jistě bude odpovídat pokyn písemný s podpisem k tomu oprávněné osoby. Pokyn nemusí být odůvodněn (opačně STANISLAV, Antonín v komentáři KOZÁK, s. 872-873, vyžadující pokyn v písemné podobě a „odůvodněn, tzn. měl by být objasněn jeho smysl a důvody“).

Zároveň platí, že náklady vzniklé v důsledku provádění pokynu zajištěného věřitele podle ust. § 230 odst. 2 nebo ust. § 293 odst. 1 InsZ je možné od výtěžku zpeněžení odečíst v celém jejich rozsahu. Podle ust. § 230 odst. 3 InsZ (na který odkazuje také ust. § 293 odst. 2 InsZ) totiž nese náklady spojené s provedením pokynu zajištěný věřitel ze svého (v podrobnostech viz SPRINZ, Petr, NOVOPACKÝ, Lukáš v komentáři SPRINZ, s. 625).

IV.    Pojištění majetku proti škodě

Insolvenční správce má možnost pojistit věc sepsanou v soupisu majetkové podstaty (škodové pojištění dle § 2811 o. z. a násl.); jedná se o projev správy sepsaného majetku [§ 230 odst. 1 písm. a) InsZ: „…aby nedocházelo ke znehodnocení majetkové podstaty…“].

S přihlédnutím k ust. § 1423 o. z. (soud může uložit insolvenčnímu správci povinnost pojistit sepsaný majetek) a zejm. k ust. § 1427 odst. 1 o.z. („správce je oprávněn pojistit spravovaný majetek na náklady beneficienta proti běžným rizikům“) je zjevné, že insolvenční správce nemá bez dalšího povinnost pojistit spravovaný majetek.

Insolvenční správce sepsanou věci pojistí:

  • na základě pokynu zajištěného věřitel, je-li věc předmětem zajištění (§ 230 odst. 2 InsZ); právě tímto pokynem insolvenční správce v komentovaném případě nedisponoval,
  • na základě substitučního pokynu insolvenčního soudu, je-li věc předmětem zajištění (§ 230 odst. 2 InsZ, § 1423 odst. 2 o. z.),
  • na základě pokynu insolvenčního soudu, není-li věc předmětem zajištění (§ 11 InsZ, § 1423 odst. 2 o. z.) nebo
  • na základě vlastního uvážení (§ 36 odst. 1 InsZ), a to i na doporučení věřitelského orgánu (§ 1427 odst. 1 o. z.).

Jestliže insolvenční správce k pojištění přistoupí z vlastní iniciativy učiní tak na základě kritérií v ust. § 1423 odst. 2 o. z., tedy musí uvážit:

  • hodnotu spravovaného majetku,
  • postavení stran a
  • dalších okolností případu, kterými i ve vazbě na usnesení Rc 110/2012 (k právní úpravě účinné do 31. 12. 2007) mohou být:
  • skladba a hodnota majetku,
  • kdy vyšla (nebo při řádném běhu věci měla vyjít) najevo skutečnost, že zde je nepojištěný majetek a
  • zda a v jakém rozsahu je namístě předejít možným škodám na spravovaném majetku jeho pojištěním, tedy kvalifikovaným zvážením všech rizik při (ne)pojištění majetku.

Jinak (slovy komentovaného usnesení) řečeno, při posouzení, zda má insolvenční správce majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka pojistit, je omezujícím faktorem ekonomická smysluplnost pojištění a posouzení, zda stav majetkové podstaty dovoluje sjednat pojištění majetku (zda se v majetkové podstatě nacházejí prostředky, z nichž bude možné pojištění platit).

Tak např. nedává ekonomický smysl pojistit automobil proti krádeži, je-li umístěn na celodenně hlídaném parkovišti. Je naopak ekonomickou nezbytností pojistit rodinný dům, pokud dlužník – kriminálník-žhář a psychopat – slibuje, že jestli mu insolvenční správce dům bude chtít prodat, že jej raději zapálí, o což se již dvakrát pokusil.

K rozhodujícímu kritériu, zda zaplacené pojistné nepřesáhne zákonný 4% limit, viz dále v bodě VII.

V.    Daň z nemovitých věcí

Daň z nemovitých věcí je typický regulatorně-daňový náklad spojeným s jejich správou [stejně již např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 10. 2012, č. j. 1 VSPH 1357/2012-B-161 (KSUL 70 INS 362/2008)]. Insolvenční správce plní tuto zákonnou daňovou povinnost bez ohledu na to, zda zajištěný věřitel s jejím placením souhlasí (insolvenční správce však má povinnost o placení konkrétně informovat zajištěného věřitele a insolvenční soud). Náklady na placení daně z nemovitých věcí se zásadně odečtou z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, pokud však…

VI.    Vliv liknavosti insolvenčního správce na uspokojení nákladů na správu

I když se jedná o typické náklady na správu zpeněžované věci (právě daň z nemovitých věcí či pojistné) a i když není překročen 4% zákonný limit, může insolvenční správce tyto náklady či jejich část nést nakonec ze svého (nebo je nesou nezajištění věřitelé? viz dále bod VII.). Hraničním ukazatelem je „účelnost“ vynaložených nákladů. Že je něco typické, totiž ještě neznamená, že je to v konkrétním případě také nezbytné, účelné [např. dle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2018, č. j. 2 VSPH 67/2018-B-76 (MSPH 78 INS 13923/2016) „není pochyb o tom, že insolvenční soud je při rozhodování o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli dle ust. § 298 InsZ povinen z úřední povinnosti zkoumat správnost a účelnost nákladů, které insolvenční správce vynaložil v souvislosti se správou a zpeněžením zajištěného majetku“].

V komentovaném případě dospěly postupně všechny tři soudy k závěru, že při zpeněžování předmětu zajištění postupoval insolvenční správce liknavě a neodborně, a toliko v důsledku této jeho (šestileté) liknavosti se navýšily náklady na placení daně z nemovitých věcí. To bylo důvodem, pro které nebyly tyto náklady schváleny (nad výši 4 % – v této výši dal zajištěný věřitel výslovný souhlas s jejich uspokojením na vrub výtěžku zpeněžení).

VII.    Procentní omezení výše nákladů na správu a zpeněžení předmětu zajištění

Řada soudních rozhodnutí stojí na předpokladu, že náklady na správu a zpeněžení předmětu zajištění, které nejsou soudem schváleny v rámci vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli (§ 298 InsZ) jdou k „újmě nezajištěných věřitelů“, případně k újmě samotného správce [vedle komentovaného usnesení např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2015, č. j. 2 VSPH 1281/2015-B-62 (MSPH 88 INS 14111/2012)].

Mám za to, že pravomocné rozhodnutí o nákladech na správu a zpeněžení předmětu zajištění (o jejich schválení i neschválení) vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, pro kterou již takové náklady nelze znovu přezkoumávat (§ 159a odst. 4 o. s. ř.); stejné platí nepochybně pro rozhodnutí o vydání konkrétní částky zajištěnému věřiteli [srov. odst. 27 až 31 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 29 NSČR 43/2018-B-157 (KSPA 59 INS 993/2015)]. Opak by naopak znamenal, že v rámci projednání konečné zprávy by bylo lze znovu otevřít otázku i již schválených nákladů (zkoumá-li soud účelnost vynaložených nákladů z úřední povinnosti, tak by novému přezkumu této účelnosti nemělo bránit, že proti návrhu na uspokojení zajištěného věřitele nepodal nikdo námitky a že je insolvenční soud dříve – chybně – považoval za účelně vynaložené).

Vedle této procesní překážky by placení nákladů k újmě nezajištěných věřitelů měla bránit i zásada zákazu nedovoleného zvýhodnění a nespravedlivého poškození [§ 5 písm. a) InsZ], neboť čím jiným by bylo uspokojení účelných nákladů na správu předmětu zajištění nikoliv z peněz pro zajištěné, nýbrž z peněz pro nezajištěné věřitele.

Proto mám za to, že je-li důvodem pro neschválení nákladů na správu či zpeněžení předmětu zajištění neúčelnost těchto nákladů (jako v komentovaném případě), nemůže ani teoreticky (i kdyby došlo k plnému uspokojení všech pohledávek) být tento náklad znovu přezkoumáván v rámci projednání konečné zprávy; ostatně i jeho případné následné přezkoumávání by z důvodu jeho neúčelnosti muselo bezvýjimečně vést (opět) k jeho neschválení. Takovýto neschválený nadlimitní náklad by tak měl insolvenční správce bez dalšího nést ze svého (stejně HÁSOVÁ, Jiřina a MORAVEC, Tomáš v komentáři HÁSOVÁ, s. 1135). Schválení nákladů na správu a zpeněžení předmětu zajištění v rámci konečné zprávy má (mít) toliko deklaratorní povahu a nemá být proti němu přípustný opravný prostředek.

Jinak řečeno, svědomitě komunikující insolvenční správce by měl vždy jednat dle pokynu zajištěného věřitele (§ 230 odst. 2 InsZ), příp. dle substitučního pokynu insolvenčního soudu (§ 230 odst. 4 InsZ), pokud nejde o jednání, která nesnesou odkladu (anal. k § 283 odst. 2 i. f. InsZ); i v takovém případě by měl insolvenční správce bezodkladně zajištěného věřitele informovat a souhlas s neodkladným jednáním získat, stejně jako souhlas se vzniklými náklady.

Jiná věc je, není-li náklad schválen nikoli z důvodu neúčelnosti svého vynaložení, ale proto, že se již pojmově nejedná o náklad spojený se správou či zpeněžením předmětu zajištění (v komentovaném případě se jednalo např. o náklad na účetnictví). V takovém případě má neschválení nákladů povahu rozhodnutí „pro tentokrát“ a nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 159 odst. 4 o. s. ř.).

Rovněž nemám za správný závěr komentovaného usnesení, mělo-li by se v citovaném znění jednat o závěr obecný, totiž že „překročit náklady spojené se správou zajištění (4 % z výtěžku zpeněžení) lze i v případě pojistného za pojištění zajištěného majetku pouze tehdy, pokud insolvenční správce získá souhlas zajištěného věřitele.“

V usnesení Rc 34/2016 Nejvyšší soud naopak (dle mého názoru správně a logicky) konstatoval, že „postupuje-li insolvenční správce při správě majetku, který zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele za dlužníkem, podle pokynu zajištěného věřitele, nese náklady vzniklé v souvislosti s plněním tohoto pokynu zajištěný věřitel, aniž by se uplatnilo omezení výše nákladů.“ (jedná se o skutkově legendární případ, kdy zajištěný věřitel dal pokyn k tomu, aby movité věci, tvořící předmět zajištění, byly uskladněny v jím vlastněném skladě; zajištěnému věřiteli vyplacené nájemné představovalo značnou část výtěžku zpeněžení, načež zajištěný věřitel nedal souhlas s překročením 4% hranice pro náklady…). Mám za to, že pokud dá zajištěný věřitel pokyn k pojištění majetku za stanovených platebních podmínek, tak i když výslovně neuvede, že dává souhlas s překročením 4% limitu, tak se i toto překročení odečítá z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění (jiná je otázka vlivu „liknavosti“ insolvenčního správce, ale předpokládejme pro tento příklad jeho odborný a svědomitý postup).

K tomuto bodu tedy lze uzavřít, že náklady na správu předmětu zajištění má insolvenční správce vydávat účelně a zásadně nejvýše do limitu 4 % výtěžku zpeněžení předmětu zajištění (s přihlédnutím k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 29 NSČR 43/2018-B-157 výtěžku zpeněžení předmětu zajištění bez daně z přidané hodnoty); jedná se však o limit spíše psychologicko-návodný, nikoliv nepřekročitelný. Důvod překročit limit bude dán:

a) odsouhlasí-li (předem, nebo i následně) zajištěný věřitel náklady ve větším rozsahu (§ 298 odst. 4 poslední věta InsZ),

b) postupuje-li insolvenční správce při správě předmětu zajištění podle pokynů zajištěného věřitele, které vedou k vyšším nákladům na správu předmětu zajištění (§ 230 odst. 2 věta první a věta druhá InsZ),

c) vzejdou-li vyšší náklady na správu předmětu zajištění ze závazného pokynu zajištěného věřitele ohledně zpeněžení předmětu zajištění (§ 293 InsZ; Rc 34/2016, 29 NSČR 137/2016),

d) rozhodnutím insolvenčního soudu vydaným v rámci dohlédací činnosti (§ 230 odst. 1 věta druhá za středníkem a věta třetí InsZ) přijatým při přezkoumání pokynu zajištěného věřitele, nebo

e) s účinností od 1. 1. 2014, určí-li tak v odůvodněných případech a výjimečně insolvenční soud v rámci rozhodnutí o vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli (§ 298 odst. 2 InsZ).

Související judikatura

  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 819/2018

Insolvenční správce dlužníka je správcem cizího majetku, konkrétně majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek (srov. shodně např. důvody rozsudku Rc 16/2018) a má povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 38 InsZ).

Podle důvodové správy k vládnímu návrhu pozdějšího zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který projednávala Poslanecká Sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 6. volebním období (2010 – 2003) jako tisk č. 362 (dále jen „důvodová zpráva“), [Zvláštní část, k § 1400 až 1404], se šestý díl osnovy (§ 1400 až 1474) věnuje ustanovením o správě cizího majetku a svěřenských fondech, s tím, že:

„Ustanovení o správě cizího majetku jsou subsidiárně použitelná pro všechny případy, kdy někdo spravuje cizí majetek pro někoho jiného, vyjma případů správy podle druhé části zákoníku, kde je speciálně upravena správa společného jmění manželů a správa majetku nezletilých dětí v rámci práva rodinného. Přirozeně, nejen zvláštní zákon, ale i smlouva mohou od této úpravy stanovit odchylky, a odchylky mohou vyplynout i z povahy věci (§ 1400).“

Insolvenční zákon obsahuje řadu ustanovení týkajících se insolvenční správy majetku; tam, kde o některých aspektech insolvenční správy majetku mlčí, však je namístě si položit otázku, zda a v jakém rozsahu lze (nevylučuje-li to ani povaha insolvenční správy majetku) na insolvenční správu majetku subsidiárně aplikovat některá z ustanovení o. z., týkající se správy cizího majetku (§ 1400 až § 1447 o. z.). Z povahy insolvenční správy majetku je přitom zřejmé, že jako nepoužitelná lze pro insolvenční řízení vyloučit ustanovení o prosté správě cizího majetku (§ 1405 až § 1408 o. z.). Subsidiární použitelnost ustanovení týkajících se plné správy cizího majetku (§ 1409 až § 1447 o. z.) však takto paušálně nelze odmítnout. U každého z ustanovení o. z., týkajících se plné správy cizího majetku je třeba provést test jejich subsidiární použitelnosti pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) poměřením s těmi ustanoveními InsZ, která upravují insolvenční správu majetku, jakož i (tam, kde insolvenční zákon předmětnou materii neupravuje výslovně) posouzením, zda subsidiární použitelnost příslušného ustanovení o. z. nevylučuje sama povaha insolvenční správy majetku (což je postup, který předjímá i citovaná pasáž důvodové zprávy).

Ve výše ustaveném právním rámci pak Nejvyšší soud uzavírá, že ust. § 1443 o. z. (jak citováno výše) patří k těm ustanovením o. z., jejichž subsidiární použitelnost pro insolvenční řízení (pro insolvenční správu majetku) nevylučuje žádné z ustanovení InsZ týkajících se insolvenční správy majetku ani povaha insolvenční správy majetku.

Postupuje-li insolvenční správce při správě majetku, který zajišťuje pohledávku zajištěného věřitele za dlužníkem, podle pokynu zajištěného věřitele, nese náklady vzniklé v souvislosti s plněním tohoto pokynu zajištěný věřitel, aniž by se uplatnilo omezení výše nákladů dle ust. § 298 odst. 3 věty první InsZ (ve znění účinném do 31. 12. 2013).

  • Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2017, č. j. 29 NSČR 94/2014-B-94 (KSPH 39 INS 6776/2010), publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 12/2019, ústavní stížnost proti citovanému usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. ÚS 988/18

Je-li předmětem zajištění neužívaná bytová jednotka, patří mezi náklady spojené s její správou, jež se ve smyslu ust. § 298 odst. 2 InsZ odečítají od výtěžku zpeněžení, i náklady vynaložené na spotřebované energie a služby související s chodem a provozem (společných částí) domu, v němž se bytová jednotka nachází.

  • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1400/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 110/2012, ústavní stížnost proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. ÚS 2555/12

Povinností správce konkursní podstaty postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007) se rozumí i jeho povinnost konkursní podstatu řádně udržovat a spravovat. Správou konkursní podstaty se přitom rozumí zejména činnost (včetně právních úkonů a opatření z ní vyplývajících), která směřuje k tomu, aby nedocházelo ke znehodnocení konkursní podstaty, zejména aby nedošlo k odstranění, zničení, poškození nebo odcizení majetku, který do ní patří, aby majetek patřící do konkursní podstaty byl využíván v souladu se svým určením, jestliže tomu nebrání jiné okolnosti, a aby se konkursní podstata rozmnožila, lze-li takovou činnost rozumně očekávat se zřetelem ke stavu konkursní podstaty a k obvyklým obchodním příležitostem.

To, zda správce konkursní podstaty spravoval konkursní podstatu s odbornou péčí (s péčí řádného hospodáře), jestliže nepojistil majetek, který do ní náleží, zkoumá soud s přihlédnutím ke skladbě a hodnotě majetku náležejícího do konkursní podstaty, k tomu, kdy vyšla (nebo při řádném běhu věci měla vyjít) najevo skutečnost, že zde byl nepojištěný majetek konkursní podstaty, a k tomu, zda a v jakém rozsahu bylo namístě předejít možným škodám na majetku konkursní podstaty (včetně těch, jež mohou být způsobeny živelnou událostí) sjednáním pojistné smlouvy týkající se majetku konkursní podstaty (hodnotných věcí, které se v ní nacházejí).

Náklady spojenými se zpeněžením tedy ve smyslu ust. § 298 odst. 4 InsZ jsou náklady účelně vynaložené [a to (ve smyslu ust. § 286 InsZ) i ve vazbě na zvolený způsob zpeněžení] na převedení předmětu zajištění na peníze. Se zpeněžením předmětu zajištění prodejem majetku mimo dražbu [§ 286 odst. 1 písm. c) InsZ] jsou typově spojeny např. náklady na vypracování znaleckých posudků oceňujících předmět zpeněžení, náklady na sepis kupních smluv, náklady na ověření podpisů na kupních smlouvách, nebo (je-li zpeněžováno zajištění tvořené nemovitostí evidovanou v katastru nemovitostí) náklady představované správním poplatkem za přijetí návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí.

Odpovědnost za škodu způsobenou insolvenčním správcem při výkonu jeho funkce je odpovědností bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědností). Pouhá volba některého z předepsaných (taxativně určených) způsobů zpeněžení (jak jsou obsaženy v ust. § 286 odst. 1 InsZ) insolvenčním správcem sama o sobě nevede k závěru, že insolvenční správce při výkonu funkce porušil zákonem stanovenou nebo soudem uloženou povinnost, ani k závěru, že porušil povinnost postupovat s odbornou péčí.

  • Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, č. j. 29 ICdo 97/2016-105, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. Rc 131/2019

Nejsou-li v době po prohlášení konkursu na majetek vlastníka bytové jednotky řádně hrazeny náklady spojené s její správou, je společenství vlastníků jednotek oprávněno uplatňovat takto vzniklou pohledávku vůči insolvenčnímu správci dlužníka jako osobě s dispozičním oprávněním. Jde o pohledávku za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 písm. b) InsZ bez ohledu na to, zda a kdo bytovou jednotku užívá.

  • Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1941, sp. zn. R I 262/41, publikované pod č. 18061/1941 (Vážný)

Správce konkursní podstaty je povinen přihlásiti k rozvrhu výtěžků zvláštní podstaty i ony výdaje, týkající se rozdělované podstaty, třebas je zaplatil ve smyslu ust. § 126 konk. ř. z výtěžku jiných podstat, tedy po případě i z podstaty společné, pokud jich zapravení bylo oddělným věřitelům ku prospěchu.

Není pochyb o tom, že insolvenční soud je při rozhodování o udělení souhlasu s vydáním výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli dle ust. § 298 InsZ povinen z úřední povinnosti zkoumat správnost a účelnost nákladů, které insolvenční správce vynaložil v souvislosti se správou a zpeněžením zajištěného majetku.

Použitá literatura a jiné zdroje

SPRINZ, Petr, NOVOPACKÝ, Lukáš in SPRINZ, Petr, JIRMÁSEK, Tomáš, ŘEHÁČEK, Oldřich, VRBA, Milan, ZOUBEK, Hynek, a kol. Insolvenční zákon: komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2019. s. 625. ISBN 978-80-7400-753-8.

RICHTER, Tomáš. Insolvenční právo. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2017. s. 452. ISBN 978-80-7552-445-4.

STANISLAV, Antonín in KOZÁK, Jan, BROŽ, Jaroslav, DADAM, Alexandr, STANISLAV, Antonín, STRNAD, Zdeněk, ZRŮST, Lukáš, ŽIŽLAVSKÝ, Michal. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2019. s. 872-873. ISBN 978-80-7598-578-1.

HÁSOVÁ, Jiřina, MORAVEC, Tomáš in HÁSOVÁ, Jiřina, ERBSOVÁ, Hana, KUBÁLEK, Jan, MORAVEC, Tomáš, SMRČKA, Luboš, ŠMEJKAL, Viktor, TARANDA, Petr, ZAHRADNÍKOVÁ, Radka. Insolvenční zákon: komentář. 3. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2018. s. 1135. ISBN 978-80-7400-691-3.

ZOULÍK, František in ZOULÍK, František. Zákon o konkursu a vyrovnání: Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck / SEVT, 1994. s. 104. ISBN 80-7049-077-2.

SPRINZ, Petr, NOVOPACKÝ, Lukáš. (Strastiplná) cesta zajištěného věřitele k vydání výtěžku zpeněžení v konkursu. Právní rozhledy. 2019, č. 22, s. 763-769. ISSN 1210-6410.

PIHERA, Vlastimil, HAVEL, Bohumil. Povaha funkce a odpovědnost členů orgánů obchodních společností jako východisko racionálního corporate governance. Právní rozhledy. 2019, č. 23-24, s. 836-840. ISSN 1210-6410.

Sdílet