Insolvenční problematika zajímá stále více vědců, říká docent Luboš Smrčka z pražské VŠE

Na konci května se v Praze uskuteční velká mezinárodní vědecká konference Insolvence 2017: Insolvence ve středoevropském prostoru – vybraná témata. Odborným garantem je doc. Ing. Luboš Smrčka, CSc. z pražské Vysoké školy ekonomické. Naše první otázka k této příležitosti byla velmi jednoduchá: Vědecké konference na toto téma nejsou právě obvyklé – zvláště pak mezinárodní. Znamená to, že se zájem teoretické obce o tuto problematiku zvyšuje?

Podle mého názoru ano. Ale neznamená to, že by v minulosti nevznikaly vědecké práce s insolvenční tématikou, to jistě nikoliv. Určitě jich ale nebylo tolik. Ostatně podobných, možná o něco menších konferencí na toto téma jsme v minulosti uskutečnili řadu. Faktem ale je, že my vlastně o samotném průběhu insolvenčních řízení zase tolik nevíme.

Jak to, třeba v České republice existuje insolvenční rejstřík, tedy v principu elektronicky vedený spis, který je k dispozici bez omezení. Takže každé jedno řízení lze vcelku přesně rekonstruovat…

To jistě, ale věda nepracuje jenom s jednotlivými případy, potřebuje také souhrnná čísla. Jedno řízení může být základem pro případovou studii, ale ne pro poznání celkových trendů. A celková data jsou velmi těžko zjistitelná. Nicméně máte pravdu, že v České republice máme ještě dosti komfortní podmínky k tomu, abychom zjistili nějaká souhrnná čísla. Kolegové v jiných zemích jsou na tom často daleko hůře.

To je hlavní důvod, proč existovalo málo prací o insolvenčních řízeních a jejich problematice?

Je to jeden z mnoha důvodů, určitě ne jediný a možná ani ne hlavní. Především platí, že insolvenční řízení je vysloveně právní mechanismus řešení ekonomického problému. A jak asi všichni alespoň tušíme, tak právo a ekonomie jsou v jistém podivuhodném spojení, které je na jednu stranu velmi úzké, na stranu druhou jsou tam ale hluboké rozdíly v přístupu. Zájemcům o tuto problematiku doporučuji knihu pánů Broulíka a Bartoška Ekonomický přístup k právu. Určitě je zajímavé, že například Karel Engliš i Alois Rašín vystudovali oba Právnickou fakultu University Karlovy. Ostatně Vysoká škola obchodní, předchůdkyně dnešní VŠE, byla v Praze založena až v roce 1919, tak úplně tedy nebylo na výběr. Tím chci říci, že ještě před nějakými sto nebo 150 lety byla právní věda a ekonomie v daleko užším spojení, jenže jejich cesty se rozešly. Hlavní ale je, že pro zkoumání dějů, které probíhají během insolvenčních řízení, jsou potřeba rozsáhlé znalosti práva i ekonomické problematiky.

To je jenom český problém nebo je společný pro všechny vyspělé země?

Já ho vidím u nás možná jako výraznější, ale v podstatě je společný. Na druhou stranu je to trochu vedlejší. Podstatné je, že stále více lidí uvažuje o insolvenční problematice z určitého behaviorálního hlediska, že se stále více prosazují pohledy, které jsou poučené oblastí teorie her, že jsou zkoumány motivace účastníků řízení a konec konců i motivace procesních subjektů. Pohled na tuto oblast již není jenom pohled právní nebo jenom pohled ekonomický, ale jde o daleko komplexnější zkoumání všech otázek.

Jsou insolvenční řízení v České republice spravedlivá?

To je zajímavá otázka. Přesněji ještě, ono je otázkou, zda pojem spravedlnost má v insolvenční oblasti vůbec opodstatnění.

Jak to myslíte?

On ten pojem spravedlnost je takový problematický. Jistě, v trestním právu nebo v občanských záležitostech lze hovořit opravdu o hledání spravedlnosti, alespoň do jisté míry. Ale v insolvenčním řízení je to hodně problematické. Řeší se ekonomický problém, protože úpadek dlužníka je přece ekonomická záležitost. Samozřejmě je to obvykle likvidační pro dlužníka a jeho podnik, ale především je to problém pro věřitele. A o to zde kráčí. Pokud budu neustále hledat spravedlnost a odměřovat ji na přesných vahách, potom vytvořím situaci, ve které budu pro samo hledání spravedlnosti riskovat nižší plnění pro věřitele. Možná najdu jednu spravedlnost, ale řadu dalších nespravedlností spáchám, protože z hlediska věřitelů přece bude nižší výnos a ještě k tomu po delším řízení nespravedlivý.

To vypadá do jisté míry jako právní nihilismus…

Nemyslím. Já bych to nazval spíše ekonomickým realismem.

Tedy se vraťme k otázce – jsou tato řízení spravedlivá?

Pokud beru pojem spravedlnost jako nějaké opravdu absolutní měřítko, pak samozřejmě nikoliv. Pokud se budu ptát, zda dochází ke skutečným a zjevným nespravedlnostem, pak lze říci, že povětšinou jsou řízení vedena korektně a v rámci zákonných mantinelů. Tedy jsou v rámci možností spravedlivá. A vedle toho samozřejmě existují zcela zjevně případy, kdy jsou tato řízení zneužívána k nečestným úmyslům. Z mediálních ohlasů to vypadá, že jde o záležitost masovou, ale to není pravda. To ale nesnižuje jejich ekonomickou a samozřejmě i společenskou nebezpečnost.

Jak si můžete být tak jistý?

Jistá je pouze smrt a daně, ale vycházím z celkem asi nejrozsáhlejších zkoumání průběhu insolvenčních řízení, jaká jsou k dispozici. My jsme na Vysoké škole ekonomické v rámci práce týmu Výzkum insolvence a v rámci činnosti našeho Centra restrukturalizace a insolvence Harry Pollaka prozkoumali dohromady přes tři tisíce řízení a podrobili jejich průběh určité analýze. Dejme tomu, že v dané době tento vzorek představoval asi dvacet procent všech případů podnikatelských insolvencí podle stávajícího zákona, které již byly ukončeny. A ty výsledky jsou v tomto směru myslím uspokojivé.

Říkáte v tomto směru – tedy v jiných směrech uspokojivé nejsou?

Jde o to, co člověk od insolvenčního řízení očekává. Pokud je naivní a předpokládá, že dostane zpět do půl roku sto procent pohledávky, tak ho reálný výsledek s velkou pravděpodobností limitně se blížící k jistotě neuspokojí. Když pomineme problém s průměrováním, tak naše výzkumy říkají, že nezajištěný věřitel ze samotného řízení v konkurzu může získat něco kolem tří procent své pohledávky, zajištění věřitelé pak asi třicet procent. Pokud bychom se ale bavili o smluvně zajištěných věřitelích, tedy bez těch, jejichž zajištění vzniklo soudcovským nebo exekutorským zástavním právem, pak je to přes šedesát procent. To nejsou nějak oslnivá čísla, ale zase ani nijak tragická. Ostatně v mezinárodních srovnáních nevychází Česká republika nějak špatně. Náš insolvenční systém představuje takový solidní lehký podprůměr vyspělých zemí. Popravdě máme problémy spíše v obrovském množství případů, kdy do insolvence vstupují již prázdné firmy. Ale samotné řízení je relativně kvalitní. Kdybych to shrnul, tak platí, že pokud je řízení zahájeno v situaci, kdy dlužník disponuje příslušnými aktivy, pak jsou tato aktiva zpeněžena přiměřeným způsobem a rozdělena dle práva – alespoň obvykle.

Co se blížící konference týká, jaké bude obsazení?

Největším hvězdou, když bych měl použít formulaci spíše ze showbyznysu, bude profesor ekonomie z Oxfordu Dimitrios Tsomocos s vystoupením The role of default in macroeconomics. Kromě něj čekáme účastníky ze Slovenska, Polska a Německa a samozřejmě českou špičku v oboru.

A hlavní témata?

Jsou tři klíčová témata, kterými se chceme zabývat: definice korporátního úpadku a způsoby jeho prokazování, ocenění a způsoby prodeje podniku a jeho aktiv a konečně sanační způsoby úpadku ve srovnání se způsoby likvidačními. Konference se uskuteční 30. května v na Vysoké škole ekonomické (nám. W. Churchilla 1938/4) od 8:00 do 17:00 v místnosti RB 101. Celá akce bude simultánně překládána (český jazyk – anglický jazyk), účast je díky našim sponzorům bez vložného. Vzhledem k omezené kapacitě sálu je nutná registrace (online ZDE, registrace je možná do vyčerpání kapacity konference nebo do 24. května 2017).

Poslední dotaz – jaký užitek má vlastně výzkum insolvenčních případů a celé této oblasti?

Ono to možná není nějak viditelné, ale jde o velmi praktickou věc. Jde právě o to spojení práva a ekonomie a především o legislativní proces. Naše výsledky z let 2012 až 2015, kdy výzkum podporovala prostřednictvím dvou navazujících projektů Technologická agentura ČR, pomohly výrazně při formulování některých změn insolvenčního zákona. Například od července 2017 bude v účinnosti novela, která zahrnuje řadu našich doporučení. Jde o opatření v elektronizaci celého systému, v otázce posuzování úpadku a zavedení pojmu mezera krytí u testu likvidity, v otázce řešení příslušnosti soudu a do jisté míry také v předběžném posuzování oprávněnosti insolvenčního návrhu tam, kde vznikají pochybnosti o čestném úmyslu navrhovatele. Když jsme hovořili o spravedlnosti insolvenčních řízení, tak toto všechno jsou kroky k tomu, aby ta řízení skutečně byla spravedlivější v rámci toho, jak lze samotný pojem na ekonomickou oblast aplikovat. Nyní tyto výzkumy podporuje Grantová agentura ČR v rámci projektu „Behaviorální důvody úpadku firem: experimentální přístup“ a naším cílem mimo jiné je pokračovat v pozitivním ovlivňování legislativních procesů.

Sdílet článek: