Mgr. Rostislav Krhut: Přípustnost oddlužení podnikatelů po novele

Oddlužení podnikajících fyzických osob (dále podnikatel) je spojena s dvěma okruhy otázek – jednak je třeba řešit, jak má probíhat, jednak je třeba odpovědět na otázku, kdy je přípustné. První okruh problémů jsem řešil minule, dnes se zaměřím na druhý okruh otázek.

Na úvod si připomeňme, že stávající úprava je založena na principu, že oddlužení podnikatele je přípustné bez dalšího, prošel-li podnikatel nejprve insolvenčním řízením, ve kterém byl úpadek řešen konkursem – dodejme, že za předpokladu, že nemá nové, po konkursu vzniklé dluhy z podnikání. Bez předchozího konkursu je oddlužení podnikatele přípustné, pokud s tím věřitelé pohledávek z podnikání souhlasí. Postupně se vyvíjel názor na otázku, jaký charakter má tento souhlas. Od účinnosti komplexní novely 1. 1. 2014 převládal názor, že souhlas s oddlužením je v podstatě předpokládaný a je na věřiteli pohledávky z podnikání, aby proti schválení oddlužení uplatnil námitky. V květnu 2014  však NS naznačil, že souhlas má být předběžný a tomuto názoru se v podstatě hned přizpůsobila praxe Vrchního  soudu Olomouc, oproti tomu Vrchní soud v Praze dlouhodobě tento názor nepřijímal. Další otázka zněla, jaký je charakter nesouhlasu věřitele. Minimálně v obvodu Vrchního soudu v Olomouci se prosadil názor, že nesouhlas byť jen jednoho věřitele pohledávky z podnikání vede k nepřípustnosti oddlužení, tedy že jde vlastně o jakési veto.

Oba výše principy (předchozí souhlas, možnost veta) vedou k faktickému snížení dostupnosti oddlužení pro podnikatele. Dlouhodobým záměrem zákonodárce je však přípustnost oddlužení obecně rozšiřovat, není proto překvapující, že nová úprava oba tyto principy mění.

Podíváme-li se na novelizované znění ust. § 389 IZ, zjistíme, že stále je vyžadován souhlas věřitele z podnikání, ustanovení odstavce 2 písm. b) však nově obsahuje pravidlo, že platí, že věřitel s oddlužením souhlasí, pokud nejpozději s přihláškou nesdělí, že nesouhlasí. Tedy nově je souhlas předpokládaný a je na věřiteli, aby případně projevil svůj nesouhlas, přičemž tak může učinit kdykoliv od zahájení insolvenčního řízení do okamžiku přihlášení své pohledávky. Tato úprava by měla výrazně přispět k přípustnosti oddlužení podnikatelů, a to též tím, že zbaví veřejnoprávní věřitele nutnosti vyjadřovat souhlas, resp. lavírovat mezi nevyjádřením výslovného souhlasu a současně nevyjádřením nesouhlasu – nově postačí prostě přihlásit pohledávku a k otázce souhlasu s oddlužením se nevyslovit.

Konečně, pokud jde o charakter nesouhlasu, výše citované ust. § 389 odst. 2 písm. b) vyžaduje, aby s oddlužením nesouhlasící věřitel svůj nesouhlas odůvodnil. Na toto ustanovení potom navazuje ust. § 397 odst. 2, které předpokládá, že o tom, zda je dlužník oprávněn podat návrh na povolení oddlužení (tedy jinými slovy, zda je oddlužení přípustné) rozhodne soud nejpozději při  (ne)schvalování oddlužení, při tom se „vypořádá“ s nesouhlasným stanoviskem věřitele, kterýžto věřitel má případně možnost odvolání. Výklad těchto ustanovení je podle mne jasný v tom, že věřitel nemá právo veta, ale soud má posoudit důvody uváděné disentujícím věřitelem a případně tedy soud může  oddlužení schválit.

Zákon žádná kritéria pro posuzování nesouhlasu neuvádí, jde tedy o normu s relativně neurčitou hypotézou, je tedy na soudech, aby tato kritéria formulovaly. Zkusme se zamyslet, ve kterým případech by mohl být nesouhlas věřitele důvodný či nedůvodný. V tuto chvíli mne napadají dva případy důvodného nesouhlasu. Prvním je situace, kdy dlužník navrhuje oddlužení splátkovým kalendářem (jen), přestože má zpeněžitelný majetek. Nesouhlas věřitele je tady racionální v tom smyslu, že v případném konkursu by byl věřitelům k dispozici výtěžek z prodeje majetku a potom by mohl dlužník napodruhé do oddlužení. Jinými slovy, pro podnikatele neplatí princip „buď majetek anebo 5 let srážek“, věřitelé mohou požadovat obé. Dlužník s dluhy z podnikání tedy musí nabídnout buď rovnou kombinaci obou způsobů oddlužení nebo nějaký dodatečný příjem (od třetí osoby), kterým svůj majetek „vykoupí“. Druhým důvodem by mohla být situace, kdy věřitel svým nesouhlasem reaguje na nedbalé počínání dlužníka, typicky při neplnění povinností při správě daní a veřejnoprávních povinností.  Nenapravil-li by dlužník svá pochybení (typicky nepodané přehledy pojistného), považoval bych zřejmě nesouhlas za důvodný. Každopádně formulace těchto důvodů je teprve na začátku a uvidíme, jak se bude rozhodovací praxe vyvíjet.

Sdílet článek: