Mgr. Rostislav Krhut: Příjmy z podnikání v oddlužení splátkovým kalendářem

Postup jednotlivých soudů, soudců a potažmo správců v otázce, jak zacházet s příjmy z podnikání v oddlužení, se neustále liší, jsou mi známy minimálně 3 metody, jak bývá postupováno. Přitom již v únoru 2014 společná gremiální porada obou vrchních soudů za účasti soudců Nejvyššího soudu uzavřela, že v případě oddlužení podnikajícího dlužníka se za příjem považuje rozdíl skutečně získaných příjmů a skutečně vynaložených nákladů.

Tuto metodu považuji za zcela správnou, platí koneckonců obecně i u jiných než podnikatelských příjmů, pro ilustraci popišme (reálnou!) situaci, kdy se dlužnice v průběhu trvání splátkového kalendáře účastní televizního pořadu Výměna manželek, za což dostává jakýsi honorář, současně uplatňuje náklady na cestovné a dárky pro děti. Není třeba dumat o právní povaze tohoto příjmu,  pro oddlužení platí stále stejná metoda: reálné příjmy minus reálně vynaložené náklady.

Máme-li vyjasněnu metodu, podívejme se na některé praktické věci. První věc je ta, že na rozdíl od přiznávání daně z příjmů, kdy dlužník obvykle uplatňuje náklady paušálem, pro účely oddlužení jsou vždy podstatné skutečně vynaložené náklady. Jinými slovy, chce-li dlužník dosáhnout snížení částky, která bude považována za dlužníkův příjem, musí být schopen vynaložení těchto nákladů prokázat = musí si ponechávat příslušné doklady. Úkolem správce potom samozřejmě je sledovat, zda se dlužník nesnaží uplatnit náklady fiktivní. Druhou praktickou záležitostí potom je, že základním vyhodnocovacím obdobím pro zjištění příjmu dlužníka (často nepravidelného v čase) bude kalendářní rok, přičemž obvykle se při schvalování oddlužení odhadne, kolik bude průměrný měsíční příjem, ten se potom rozdělí na nepostižitelnou částku pro dlužníka a částku zálohově poskytovanou do oddlužení s tím, že jednou ročně se provede přesný výpočet a zúčtují se zálohy.

Druhou metodou používanou některými soudy je metoda podobná předchozí metodě v tom, že též je měsíčně dlužníkovi uloženo platit ve prospěch věřitelů určenou částku, nepředpokládá se ale roční zúčtování. Je to vlastně podobná situace, jako když je stanovováno v opatrovnických věcech výživné. Osobně nepovažuji tento postup za metodicky správný, nelze mu však upřít jednoduchost a při správně odhadnuté částce se bude výsledek blížit výsledku základní metody. Zákonnou oporu tento postup nadto může mít buď v případě využití ust. § 398 odst. 4 IZ, které ovšem vyžaduje nejméně 50% uspokojení věřitelů, nebo snad v případě využití ust. § 136 osř., podle kterého lze-li zjistit výši nároku (zde částky pro věřitele) jen s nepoměrnými obtížemi, určí ji soud podle své úvahy (tedy kvalifikovaným odhadem, úkolem správce je zajistit co nejvíce údajů o podnikání dlužníka coby podklad pro rozhodování soudu).

Oproti tomu třetí používaná metoda, postihování 3/5 příjmů dlužníka při analogické aplikaci ust. § 318 osř.,  vede podle mne ke značnému poškození dlužníka. Má-li kupříkladu dlužník hrubé příjmy z podnikání 20 000 Kč měsíčně a na nákladech platí jen veřejnoprávní pojištění 4 000 Kč, tak při použití základní metody mu bude měsíčně zůstávat cca 9 200 Kč (0 vyživovaných osob) nebo 12 500 Kč (manželka a dvě vyživované děti). Metoda pětin ponechá dlužníkovi 8 000 Kč, a to bez ohledu na vyživované osoby. V případě dlužníka, který by měl další náklady (třeba náklady na nákup zboží u podnikání v obchodě), by potom dlužník z ponechané částky ani nepokryl náklady na pořízení zboží. Proto použití této metody považuji za nevhodné.

Sdílet článek: