Mgr. Bc. Tomáš Jirmásek: Uspokojení zajištěného věřitele v oddlužení ZMP

Otázka zní: Lze z výtěžku zpeněžení majetku, který slouží k zajištění (zástava), neuspokojenou část zajištěné pohledávky uspokojit v rozvrhu, je-li způsobem řešení dlužníkova úpadku oddlužení prováděné zpeněžením majetkové podstaty (ZMP)?

V rozhodovací praxi soudů je tato otázka řešena spíše nahodile a s nejrůznějšími výsledky; doktrína mlčí, resp. (jak bude dále uvedeno) mate.

Podle ust. § 408 odst. 3 insolvenčního zákona insolvenční správce po schválení oddlužení ZMP zpeněží zástavu jen na žádost zajištěného věřitele:

-        jestliže zpeněžením ostatního majetku dojde k plnému uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů, nebo

-        jestliže zajištěná pohledávka zjevně přesahuje hodnotu zástavy,

jinak insolvenční správce zástavu zpeněží i bez žádosti zajištěného věřitele (jako v konkursu).

Modelový případ: Předpokládejme pro jednoduchost, že je zde toliko jeden zajištěný věřitel, který o zpeněžení zástavy požádal. Zajištěná pohledávka je zjištěna ve výši 1 000 000 Kč, čistý výtěžek zpeněžení zástavy vydaný zajištěnému věřiteli činí 750 000 Kč, neuspokojeno zůstává 250 000 Kč.

Zpět k úvodní otázce: Co se stane s neuspokojenou částí zajištěné pohledávky ve výši 250 000 Kč? Nabízí se dvojí možné řešení (varianty):

-        v insolvenčním řízení zůstane neuspokojena, nebo

-        bude uspokojována v rozvrhu.

Pro poměry zajištěného věřitele, věřitelů nezajištěných a neméně i pro poměry dlužníka jde o otázku zásadní; odpověď bude často předznamenávat úspěch či neúspěch oddlužení.

Varianta 1) Neuspokojená část zajištěné pohledávky zůstává neuspokojena

Platí, že zajištěný věřitel nemůže hlasovat o formě oddlužení (§ 402 odst. 1 insolvenčního zákona) ani proti schválení oddlužení podávat námitky (§ 403 odst. 2 insolvenčního zákona), neboť na jeho uspokojení tato volba (či dokonce zda bude úpadek dlužníka řešen oddlužením či konkursem) nemá vliv[1]. Takový závěr musí logicky vzato vycházet z předpokladu, že je-li v oddlužení prováděném plněním splátkového kalendáře (PSK) zajištěná pohledávka uspokojována pouze z výtěžku zpeněžení zástavy[2], nemůže tomu být v oddlužení ZMP jinak (alternativa konkursu se v této souvislosti neřeší[3]).

Tento závěr je vyjádřen i v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.2.2017, č.j. 3 VSPH 207/2017-B-28, podle kterého „zvolený způsob oddlužení však nikterak nemění postavení zajištěného věřitele a jeho možnost uspokojit pohledávku přihlášenou a zjištěnou jako zajištěnou jen z majetku sloužícího k zajištění takové pohledávky. V případě řešení dlužníkova úpadku oddlužením platí zvláštní právní úprava, podle níž zajištěný věřitel, který přihlásí svou pohledávku a uplatní i její zajištění, není účasten samotného oddlužení plněním splátkového kalendáře (jeho schválení nelze vyloučit ani tam, kde je navrhováno oddlužení zpeněžením majetkové podstaty) a úprava § 167 odst. 3 IZ se neuplatní, takže v případě, že zajištění jeho pohledávky není dostatečné, pak zůstane v insolvenčním řízení neuspokojena“, z čehož je dovozován závěr, že „zajištěný věřitel je i v rámci oddlužení zpeněžením majetkové podstaty uspokojován pouze dle § 298 IZ“.

Stejný závěr přijal Vrchní soud v Praze již dříve v usnesení ze dne 22.10.2012, č.j. 3 VSPH 1127/2012-B-15, dle něhož „zajištění věřitelé…mají při oddlužení specifický režim uspokojení. Bude-li pohledávka takového věřitele v insolvenčním řízení přihlášena a zjištěna jako pohledávka s právem na její uspokojení ze zajištění (majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka), může být v oddlužení uspokojena – i kdyby byl dlužník též věřitelovým osobním dlužníkem, nikoli jen zástavcem – jedině ze zpeněžení tohoto zajištění. To platí pro obě formy oddlužení“.

Závěr o neuspokojení v rozvrhu podává i (novější) komentářová literatura[4]. Zastánci tohoto výkladu argumentují (logicky), že by nemělo být rozdílu v uspokojení zajištěných pohledávek podle toho, jaká forma oddlužení bude zvolena (nota bene jsou-li dotčení věřitelé bez možnosti jakkoli tuto volbu ovlivnit). Často by tak rozhodnutí jediného nezajištěného věřitele či soudce mohlo (bez možnosti opravných prostředků) zásadně ovlivnit výši uspokojení zajištěné pohledávky. Tedy by „nemělo být rozdílu“, avšak s přihlédnutím k účinné právní úpravě (sic) jde spíše než o hodnocení, jaké právo je, o vyjádření přání, jaké právo má být.

Zastánci teze o neuspokojení neuspokojené části zajištěné pohledávky (není zahrnuta do rozvrhu) nenabízejí žádné právní zdůvodnění pro svůj názor (nejvýše účelový výklad, který však, z mnoha důvodů přesahujících možnosti tohoto příspěvku, nemůže obstát); zákonných ustanovení se buď dovolávají nepřesně (§ 398 odst. 3 insolvenčního zákona) nebo jejich aplikaci naopak bez jakéhokoli zdůvodnění vylučují (§ 167 odst. 3 insolvenčního zákona – obsahově se přitom jedná o antitezi).  

Častým bývá argument, že ustanovení o konkursu se použijí jen na zpeněžování a účinky zpeněžení majetkové podstaty (bez příslovce „jen“ tak stanoví ust. § 398 odst. 2 insolvenčního zákona); uvedené však nic nevypovídá o způsobu uspokojení pohledávek.

Varianta 2) neuspokojená část zajištěné pohledávky je uspokojována v rozvrhu.......naleznete v pokračování článku

——————————————————————————————————————————

 [1] Uvedené tvrzení se nachází na pomezí nevyvratitelné právní domněnky (výjimečně) a právní fikce

(= finguje  se právní skutečnost, která zcela určitě nenastala; pravidelně) a jeho vysvětlení, neřku-li obhájení by přesáhlo rámec tohoto příspěvku a zřejmě by skončilo podáním návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení citovaných dvou ustanovení.

[2] Opačný názor, totiž že „logickým a věcně správným se jeví závěr, že i v případě oddlužení formou splátkového kalendáře se při uspokojování zajištěných věřitelů použije § 167 odst. 2 InsZ a nezajištěná část, resp. ze zajištění neuhrazená část jejich pohledávek za dlužníkem, by takto měla být součástí pohledávek uspokojovaných ze splátek a pohledávek posuzovaných z hlediska naplnění třicetiprocentní kvóty uspokojení“ [Mgr. Radmila Kulková in Kotoučová, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 969], je zřejmě již i autory překonán a nyní je zastávána pozice na druhém konci možnostní osy (srov. poznámka pod čarou č. 4).

[3] Nebylo by však obtížné na konkrétních číslech dokázat, že pro zajištěného věřitele je ve volbě oddlužení-konkurs rozdíl vždy a ve volbě oddlužení PSK a ZMP obvykle.

[4] „Věřitelé, kteří naplňují definiční znaky zajištěného věřitele, mají v průběhu oddlužení (oběma způsoby) v zásadě pouze právo požadovat, aby majetek zajišťující jejich pohledávku byl zpeněžen a zajištěné pohledávky byly uspokojeny z výtěžku zpeněžení. Na uspokojení své zajištěné pohledávky z jiného majetku než z toho, kterým je pohledávka zajištěna, nemají zajištění věřitelé v oddlužení právo (viz § 398 odst. 3 InsZ). Ohledně té části jejich pohledávky, uplatňované v insolvenčním řízení jako zajištěná, která není pokryta hodnotou zajištění (§ 167 odst. 3 InsZ), jim během oddlužení nesvědčí práva nezajištěných věřitelů, což lze dovodit z výslovného odnětí hlasovacích práv shora zmíněným ustanovením § 402 odst. 1 InsZ i z ustanovení § 398 odst. 3 InsZ“ [Mgr. Hana Erbsová in Hásová, J. a kol. Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, str. 1281 – 1305].

[5] Přes rozšířenou rozhodovací praxi, přiznávající dlužníku osvobození při nižším uspokojení toliko na základě zjištění, že dlužník toto nižší plnění „nezavinil“, vycházím z toho (mám za to), že je třeba dle ust. § 415 insolvenčního zákona rovněž porovnat, zda „částka, kterou [nezajištění] věřitelé na uspokojení svých pohledávek dosud obdrželi“, činí alespoň takovou částku, „které by se jim dostalo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem“.

 Autor: Mgr. Bc. Tomáš Jirmásek

Sdílet článek: