Aktuality

INSOLVENČNÍ VÝZVA II – část 2

Druhý díl Insolvenční výzvy Mgr. Bc. Tomáše Jirmáska, soudce Krajského soudu v Praze, ve kterém přináší další zajímavé podněty k činnosti insolvenčních správců.  

OSOBNÍ ROZVOJ

Imanentní součástí kvalitní práce je kvalitní sebevzdělávání ve smyslu všestranného osobního rozvoje. Člověk je od nepaměti hnán touhou po poznání, jak celé lidstvo, tak jednotliví jeho členové. Proti této tezi stojí První Newtonův pohybový zákon. Neměli bychom ustrnout, spokojit se s věděním nabytým, ale zaujatě toužit po vědění dalším. Aniž bych si činil ambice o komplexním seznamu, napadá mě několik základních kompetencí, jež je třeba si ke kvalitní práci osvojit a neustále rozvíjet.

Psaní na počítači deseti prsty poslepu. Ne, dvěma, čtyřmi, šesti, dokonce ani osmi prsty se opravdu psát rychle nedá, již vůbec ne efektivně. Tvrzení, že nemáme čas se tomu učit, je stejné, jako rolník tvrdící, že nemá čas se naučit řídit traktor, protože musí volky nevolky orat s volky.

Mluvnice a pravopis. Nezapomínejme, že písemné výstupy po nás zpravidla někdo cizí čte. V pochybnostech doporučuji Internetovou jazykovou příručku Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky. „Prosté překlepy“ dosáhly pandemických rozměrů.

Racionální čtení. Učí nás číst a vyhledávat v textu informace nejen rychle, ale i efektivně. Obé lze zlepšit násobně, namísto čtení stránky 2 minuty ji lze přečíst za 30 sekund a při vyšší míře porozumění a zapamatování.

Počítačová gramotnost. Tím, že umíme restartovat počítač, jsme jej ještě neovládli. Učme se minimálně MS Word a MS Excel a jejich základní i pokročilé funkce, mohou ušetřit stovky hodin práce. Učiňme součástí naší práce textová pole, otevírací seznamy, možnosti automatických oprav, automatický text a vzorce, tabulky, propojení.

Matematika. Stále je populárním tvrzení, „šel jsem na práva, protože neumím matematiku“. Co by se ve slušné společnosti nemělo ani vypustit, zůstává přesto oblíbeným bonmotem (oblíbeným ve smyslu často používaným). Matematika je však významná (vedle samotného počítání) v ryzosti a tříbení myšlenek i pro jiné obory i pro praktický život.

Ekonomie. Pro administraci insolvencí větších, zejména běžících závodů i pro pochopení makroekonomických souvislostí a přesahů insolvencí jde o obor zcela nepominutelný.

Psychologie, sociologie, filosofie, historie... Pochopme pohledy jednotlivců i společenské dopady, důsledky, souvislosti. Učme se myslet kontextuálně.

Právní předpisy. Znalost platného práva vyplývá z principu iura novit curia, přičemž tato zásada platí přirozeně i pro ostatní administrátory insolvenčního procesu. Z důvodu kontinuity je žádoucní i znalost dřívějších úpadkových úprav, minimálně zákona o konkursu a vyrovnání.

Judikatura. Aplikace práva se nemůže obejít bez důkladné aktivní znalosti judikatury. Sledování judikatury senátu č. 29 Nejvyššího soudu je samozřejmostí.

Insolvenční literatura. Přes problematickou kvalitu platí to samé co o judikatuře; pro naši práci je nezbytná.

Právní informační systémy. Je jich řada. Vedle nich existují internetové stránky s množstvím judikatury i článků.

Kompenzační aktivity. Uvolněme tělo a duši. Není kvalitního profesního života bez kvalitního života soukromého. Vedle nezastupitelnosti rodiny se jedná o další aktivity. Praktikujme jógu, uvolní, zbaví bolesti zad a hlavy, pomůže soustředění, ohebnosti. Běhejme, získáme vytrvalost. Cvičme, získáme sílu. Hrajme míčové hry, získáme soustředění, postřeh. Čtěme krásnou literaturu, zahradničme, cestujme… vzpomeňme si na námi uvedené záliby v našem životopise (CV) a pusťme se do nich… Opět Masaryk: „Růst na zdravém vzduchu a v sluníčku, rozumně jíst a pít, žít mravně, pracovat svaly, srdcem, mozkem, mít starosti, mít cíl – to je celý recept makrobiotiky. A neztratit živý zájem: protože zájem, to je právě život sám, bez zájmu a bez lásky není života.“

Hodina tvorby vzorů ušetří v budoucnu 10 hodin, hodina rozvoje počítačové gramotnosti 100 hodin, hodina studia judikatury a odborné literatury ostudu. Sebevzdělávání a celkový osobní rozvoj ušetří dny, týdny, měsíce. Existuje nedávné srovnání, že v České republice jsme průměrně v práci o 25 % času více, než kolegové v Německu. Důvodů je řada, na všech lze pracovat. Začněme u sebe. Investujme do sebe, zkusme myslet, pracovat, chovat se jinak, buďme činorodí, zajímejme se, chtějme.

ČAS

Kde vzít čas? Ne. Kde jej ztrácíme? Ano. „Když člověk nemá čas, tak se mu vlastně nechce. Protože čas je pořád“ (ještě jednou Masaryk).

Času je dostatek, času se trvale nedostává. Fyzikální rozpor? Psychologický! Lžeme si do vlastní kapsy, tvrdíme-li, že teď čas nemáme. Nemáme-li jej teď, nebudeme jej mít nikdy; je to přiznání, že s ním neumíme hospodařit.

Udělejme si důkladný audit svého dne, týdne, měsíce. Plánujme. Třiďme. Nezahálejme. Pracujme na sobě. Organizujme. Měňme pracovní postupy. Dělejme si vzory. Kompenzujme. Zřekněme se televize, facebooku a dalších času mařítek. Nebuďme líní na duchu ani na těle (jedná se o jedno). Způsobme si problém opačný, dávno zapomenutý: co s volným časem.

ADMINISTRATIVA

Sebevzdělávání se netýká jen správců. Víme všichni, že bez právníků, koncipientů, asistentů, sekretářů, účetních, manažérů kanceláří a dalších spolupracovníků se nemáme šanci obejít.

Nechme stranou otázku jejich hmotného odměňování, je často různé, což je přirozené. Co má být však společné, je důraz na jejich průběžné vzdělávání. Spokojit se s tím, že již nějaké vzdělání mají, je stejné, jako spokojit se u správců s tím, že v minulosti úspěšně zvládli zkoušky insolvenčního správce či u soudců, že ještě v hlubší minulosti (často v minulém tisíciletí) úspěšně zvládli justiční zkoušky.

Osobní rozvoj se tedy stejnou měrou musí týkat i jich a platí pro ně v přiměřené míře vše, co o rozvoji správců či soudců – kde u sebe máme za sebe primárně (v užším smyslu) odpovědnost my sami, máme u našich spolupracovníků tuto odpovědnost také my, z jejich rozvoje budeme mít prospěch rovněž my.

Mluvme s nimi, ptejme se, jejich přání a potřeby nesmíme oslyšet. Často jedna vysvětlující věta ušetří našim spolupracovníkům (=nám) desítky minut, v nichž lze dělat další práci. Sdělujme pokyny klidně a srozumitelně.

JAK LÉPE?

Vedle osobního rozvoje se jedná o systém, dělbu a způsob práce. Individuální (já), týmový (kancelář insolvenčního správce), stavovský (všichni insolvenční správci) a celoinsolvenční (všichni).

Individuální práce

Důkladný osobní rozvoj nám již práci sám o sobě zrychlil a zkvalitnil. Nyní si ji zjednodušme, z opakující se činnosti učiňme řadu zvyků, rutinu. Při množství práce nelze jinak, při blížící se „0% variantě“ jde o výzvu ještě naléhavější. Využijme jejich (rutiny) čas šetřících předností, avšak neustrňme v ní; jde o prostředek k vyššímu cíli, nikoliv o cíl konečný. Je-li žádoucí rutinu porušit, neváhejme.

Pracovní program si standardizujme. Kdy mít jednání s dlužníky, kdy obhlídky, kdy studovat judikaturu a literaturu, kdy porady a schůzky, kdy tvorba podání a jiných písemností (dokumentů); ta v práci zřejmě (zatím!) odkrajuje z času nejvíce. Zaměřme se na ní.

Tvorbu dokumentů systematizujme, automatizujme, využívejme informačních technologií. Kdy tvořit jaké dokumenty? Na kterých jsou závislé jiné činnosti a jiná rozhodnutí. Která posunou řízení ke svému konci. Žádné rozhodnutí, žádnou činnost neodsouvejme přespříliš, žádný spis nenechme ležet dlouho; ležák nechť je pro příště již jen pivo.  

Mějme vzory dokumentů, mějme databázi specifických případů, nevymýšlejme vymyšlené. Nad konkrétním problémem přemýšlejme vždy jen jednou. Vše přehledně a snadno dohledatelné. Vzorem není minulý dokument, nyní opravovaný, měněný. Vzorem je dokument, v němž jsou variabilní části nevyplněné (textová pole, otevírací seznamy, atp.).

Stejné se bezezbytku týká i formulářů. Ty nejsou cílem, ale prostředkem. S formuláři se musí pracovat systematicky, pro jejich vyplňování má být sada předpřipravených vzorů (dle procesní situace, dle věřitelů, atp.). Nevysilujme se nářkem nad jejich kvalitou, využijme jejich předností. Formuláře, i když nedokonalé, i když budou muset urazit ještě značnou kvalitativní cestu, nám práci usnadňují. Jejich přínos je nenahraditelný a nedoceněný.

Ze standardizace individuální práce učiňme kancelářské grify. Rozsahem 90 % práce nám zabere jen 10 % pracovního času. Uvolní nám to ruce při jiných, důležitějších činnostech. Činnost (kanceláře) insolvenčního správce nesmí spočívat v nikdy nekončícím papírování. Pracovní doba správce nesmí být vyplňována opakovanými jednotvárnými činnostmi.

Všechny aspekty naší práce soustavně racionalizujme. Odlišujme naléhavé od potřebného, potřebné od nepotřebného. Nemarněme čas, netrapme se maličkostmi a zbytečnostmi.

Týmová práce

Pro všechny typy práce platí, že je plýtváním času všech, pracuje-li na témž problému více lidí. Nejvíce se nás to dotýká v práci týmové; pokud stejný vzor vytváří dva lidé, pokud oba hledají stejné informace, píší stejný dokument, řeší stejný problém. Stejně tak je plýtváním času, pokud hodinu řešíme problém a studujeme spis, který následně dáme k vyřízení kolegovi.

Při oběhu spisů a dělbě práce stanovme přesná a jednoduchá pravidla. Ad hoc přidělování práce minimalizujme, eliminujme. Spisy rozděluje administrativní pracovník (dle jasných pravidel), nikoliv správce. Inspirujme se průmyslovou pásovou výrobou.

Je pochopitelné, že právě na úrovni týmové práce budou největší rozdíly v práci jednotlivých správců. Čím věší kancelář, tím větší specializace. Ovšem i kanceláře z nejmenších budou muset s ohledem na chystané změny v insolvencích v roce 2019 přistoupit k alespoň základní dělbě práce.

Mluvme spolu, naslouchejme si. Práci dělme i s přihlédnutím k individuálním vlastnostem a schopnostem jednotlivých členů týmu. Motivujme, zapalme v sobě vášeň pro společnou věc.

Stavovská práce

Potkávejte se, raďte se = konejte pravidelné porady, školte se. Opět: neřešit vyřešené, sdílet zkušenosti. U typových problémů a situací hledejte shodu v postupech a řešeních. Skončete praxi více řešení téhož problému.

Hajte své zájmy, nechte se reprezentovat, ale nikoliv jednotlivými správci s lepšími konexemi, ani mnoha spolky, asociacemi, komorami. Pohled partikulárních, dokonce soupeřících komor je krátkozraký, již ve střednědobém horizontu oslabující. Naopak jednotné zastoupení s jasnými pravidly, co se dodržují a respektují, je posílením.

Dnes je téměř 700 jednotlivců, tu a tam se shluknuvších do skupinek dvou, čtyř, šestičlenných. Shlukněte se do jedné sedmisetčlenné skupiny.

Společné problémy řešte společně a jednotně. Mějte specializované pověřence pro všechny oblasti, judikaturu, jednání se soudy a ministerstvy, pořádejte školení, vydávejte stavovský časopis, vydávejte vzory dokumentů, organizujte zahraniční stáže…jen heslovitý seznam by vydal na mnoho stran.

Platformou k naplnění nejen těchto cílů může být jen univerzální stavovská organizace profesní samosprávy s povinným členstvím pro všechny insolvenční správce (např. „Česká komora insolvenčních správců“).

Václav Havel  v projevu v PS PČR dne 14.3.1995 řekl mj.: „Zdá se, že živým tématem se dnes stává problematika profesní samosprávy, respektive profesních komor. Jsem přesvědčen, že i v této oblasti lze nalézt vyvážený model, který by komorám svěřoval přesně ty kompetence, jež mohou plnit lépe než stát, a který by zároveň zajišťoval přiměřený způsob jejich odpovědnosti vůči státu za výkon těchto pravomocí. Neexistuje sice řešení jednotné a pro všechny komory stejné, některé věci jsou však jasné. Nedovedu si například představit, že by státní úředník měl rozhodovat o tom, který advokát smí vykonávat advokátskou praxi a který nikoliv. Advokáti, kteří nejednou hájí své klienty proti státu, musí být na státu nezávislí a je věcí jejich vlastního zájmu i profesionální cti, aby si sami hlídali, jací lidé jejich profesi vykonávají. Stejně tak si neumím představit, že by rozhodování o tom, kteří lékaři jsou způsobilí samostatně vykonávat lékařskou praxi, mělo být výhradně v rukou státního úředníka. Ano, stát je za základní a dostupnou zdravotní péči odpovědný. To ale neznamená, že sám léčí. A tak jako deleguje léčení na lékaře, měl by na ně logicky delegovat i rozhodování – pochopitelně na základě přesně stanovených kritérií – o tom, kdo je schopen samostatně léčit a kdo nikoliv. Samozřejmě, že stát by měl nad tímto rozhodováním bdít a působit i jako eventuální druhá instance. Ostatně stát má v této věci i jiné nástroje, jimiž může zabránit případnému omezování konkurence. Celkově se tedy domnívám, že by se mělo využít zkušeností ostatních zemí, přiklonit se k tomu, co se osvědčuje, a neexperimentovat na základě jakéhosi apriorního úsudku, že komory chtějí dezintegrovat stát. Odhlédneme-li od bezpočtu praktických důvodů, včetně důvodů ekonomických, které mluví ve prospěch ponechání určitých funkcí v rukou profesní samosprávy, pak pro to mluví i důvod zcela zásadní a veskrze politický: Loajalitu ke státu nelze natrvalo zajistit tím, že se mu všechno podřídí, ale naopak tím, že se projeví co největší důvěra občanům. Kdo totiž vidí, že mu stát důvěřuje, důvěřuje i státu.“

Jednotná samosprávná komora není oslabením státu ani správců, je posílením všech.

Celoinsolvenční práce

K výstupům práce správcovské se musí připojit další subjekty, s odlišnými východisky, postupy, pohledy. Mluvím o soudech, advokátech, exekutorech, auditorech, ministerstvech, univerzitách, neziskových organizacích, atd. Mluvme spolu, působme na sebe. Spolupracujme na základech kvalitní insolvenční literatury, výzkumu, výuky. Teprve z tohoto vzájemného působení, z tohoto kvasu, se může tvořit podhoubí kvalitních insolvencí; prospěch z něj bude všeobecný.

ZÁVĚREM

Nesmíme se uzavírat, insolvence je týmový sport. Ze stýkání a potýkání všech na insolvencích zúčastněných subjektů může být celkem pěkné Mistrovství. Spolupracujme na povznesení autority, úcty, kvality insolvencí, neokopávejme si kotníčky. Respektujme se, něco nejde soudům, něco správcům či advokátům. Každý má své silné stránky jinde. Dokud my nebudeme umět vše, tak se nepovyšujme; až budeme umět vše, tak nás to ani nenapadne.

Pracujme na vlastním i kolektivním zlepšení, učiňme to našim nejvlastnějším programem, jen tak můžeme nabýt a podržeti si důvěry, jen tak předejdeme tomu, aby o nás rozhodovali jiní (například i tak, že budou přijímány předpisy kazuistické; normy, v nichž je tu skrytě, tu otevřeně zakódována nedůvěra ve schopnost jejich aplikace). Budujme důvěru, důvěřujme, zaslužme si důvěru. Věřme ve své síly, aby nám mohli věřit ostatní, neustrňme, mluvme spolu, spolupracujme, sebevzdělávejme se, pracujme. Máme morální odpovědnost za sebe a za vše.

Vystupujme nepředpojatě k jakémukoliv problému a vztahu. Nemůžeme a nesmíme se dělit na ty, co mají blíže k věřitelům a na ty, co mají blíže k dlužníkům. Jistě, sociální, psychologické důvody i osobní historie každého je jiná a má vliv na předporozumění v jednání i rozhodování. Nesmí však převážit v preferenci jedné ze skupin insolvenčního řízení se účastnící.

Dali jsme příležitost k tomu, aby se ozývaly hlasy o nekvalitní práci správců, které je proto třeba přezkušovat, kontrolovat, vymezit meze jejich působnosti (nikoliv menší dvaceti metrů čtvereční). Silnými argumenty mohou být jen odbornost a pracovitost. Argumentem nemůže být protiústavnost takových (často) populistických řešení, ale úcta veřejnosti v insolvenční správce, v insolvence jako celek, a té musíme jít vstříc našimi skutky, nikoliv články Ústavy.

Budujme všeobecně vnímanou potřebu určité nezávislosti insolvenčních správců, jako je tomu u advokátů. Společnost potřebuje nejen silnou, nezávislou justici, ale i advokacii a neméně pak i insolvenční správce. O potřebě této nezávislosti musíme společnost přesvědčit a neustále přesvědčovat. Nezávislost je proces, nikoliv konečný výsledek, o nezávislosti se nemluví, pro nezávislost se pracuje. Insolvenční správce nemůže být ve vztahu k povinnostem subordinačním státním úředníkem, podnikatelem pak ve vztahu k rizikům a odpovědnosti.

Začněme každý u sebe, ptejme se, co můžeme udělat pro lepší insolvenci, nemusíme publikovat, přednášet, funkcionařit, stačí pracovat poctivě, zaujatě, oddaně a s radostí. Nemusíme souhlasit se vším výše uvedeným, ani s většinou. Kdyby jen jedna myšlenka utkvěla a došla naplnění, je to krok k lepší insolvenci, pověsti, nezávislosti. Mějme vůli, naději a odhodlání, že společně k nim přispějeme. Je to cesta nesnadná a dlouhá. Na jejím konci bude (znovu?)nabytá důvěra odborné i laické veřejnosti. Jsem optimista, vidím množství příslibů i dílčích výsledků. Vydejme se každý, vydejme se společně.

 První část článku najdete ZDE.

Sdílet článek: